33 Cdo 54/2025 – Nejvyšší soud

33 Cdo 54/2025-226 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně CREMA INVEST a.s., se sídlem v Mníšku pod Brdy, Stříbrná Lhota 747 (identifikační číslo osoby 272 39 306), zastoupené Mgr. Šimonou Maškovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Boušova 792, proti žalovanému R. V., zastoupenému opatrovníkem Mgr. Janem Novákem, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Havlíčkovo náměstí 512, o zaplacení 576 139,49 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 29 C 130/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2024, č. j. 39 Co 185/2024-189, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 13 213,20 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Šimony Maškové, advokátky. III. Žalovaný je povinen zaplatit soudní poplatek z dovolání ve výši 14 000 Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 do 10 dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 576 139,49 Kč s příslušenstvím z titulu nevrácené zápůjčky. Žalovanému, t.č. neznámého pobytu, byl usnesením Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 21. 12. 2022, č. j. 5 C 449/2022-35, ustanoven opatrovníkem podle § 29 odst. 3 a 4 o. s. ř. Mgr. Jan Novák, advokát. Okresní soud v Kutné Hoře usnesením ze dne 23. 1. 2023, č. j. 5 C 449/2022-43, vyslovil svoji místní nepříslušnost, Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 2. 2023, č. j. 30 Co 26/2023-51, k odvolání žalovaného usnesení soudu prvního stupně potvrdil, a po právní moci usnesení byla věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 4. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 4. 3. 2024, č. j. 29 C 130/2023-141, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 423 485,85 Kč s úroky z prodlení ve specifikované výši (výrok I), v rozsahu, v němž se žalobkyně domáhala zaplacení 152 653,64 Kč s úroky z prodlení ve specifikované výši žalobu zamítl (výrok II), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovaným (výrok III) a opatrovníkovi žalovaného přiznal odměnu za zastupování v řízení (výrok IV). Rozhodl tak poté, co jeho v pořadí první rozsudek ze dne 12. 6. 2023, č. j. 29 C 130/2023-71, kterým uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 329 426,85 Kč spolu s úroky z prodlení z této částky ve výši 15 % p. a. od 1. 6. 2023 do zaplacení a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2023, č. j. 39 Co 283/2023-104. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 9. 2024, č. j. 39 Co 185/2024-189, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že právní předchůdkyně žalobkyně Raiffeisenbank, a.s., uzavřela se žalovaným dne 5. 9. 2019 „smlouvu o rychlé půjčce“, na jejímž základě mu ještě téhož dne poskytla v hotovosti zápůjčku ve výši 600 000 Kč. Žalovaný se zavázal zápůjčku spolu se smluvními úroky ve výši 11,99 % ročně a s dalšími poplatky dle smlouvy a ceníku uhradit ve sjednaných splátkách, své smluvní povinnosti porušil a se splácením se dostal do prodlení; na svůj závazek zaplatil pouze 128 661,48 Kč. Soudy smlouvu posoudily jako smlouvu o zápůjčce podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Protože žalovaný jako vydlužitel smlouvu uzavřel v postavení spotřebitele a právní předchůdkyně na straně zapůjčitele v postavení podnikatele, odvolací soud přisvědčil soudu právního stupně, že smlouva podléhá režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“); dovodil, že právní předchůdkyně žalobkyně (zapůjčitelka) úvěruschopnost žalovaného (vydlužitele) ověřovala v souladu se zákonem, přičemž v důvodech odkázal na své předchozí kasační rozhodnutí. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný prostřednictvím svého opatrovníka dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, „zda může soud ověřovat úvěruschopnost žalovaného i v případě, že ji žalobkyně v řízení netvrdila, a omezila se pouze na předložení důkazů“. S odkazem na rozsudky ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2763/2013, a ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, v nichž se Nejvyšší soud vyjadřoval k otázce břemene tvrzení a k důkaznímu břemeni, odvolacímu soudu vytýká, že žalobkyni toleroval, že jako účastnice řízení před soudem netvrdila všechny pro věc existující právně významné skutečnosti a neoznačila všechny důkazy, na jejichž základě soud může rozhodnout v její prospěch, a vycházel tak z nedostatečných zjištění. Připomněl, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 26 Cdo 3414/2020, dovodil, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní jsou základními pilíři, na kterých stojí procesní odpovědnost stran, a soud sám nemůže za účastníky řízení nahrazovat nedostatečná tvrzení nebo z vlastní iniciativy doplňovat důkazy. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se vyjádřila k dovolací argumentaci a navrhla, aby Nejvyšší soud „napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil“. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Předně je třeba uvést, že žalovaný podal dovolání výslovně proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, avšak z povahy dovolání jako opravného prostředku plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech; v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje jako subjektivní přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1303/2014, a ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3041/2015). Potvrdil-li odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž soud prvního stupně zamítl žalobu co do 152 653,64 Kč s příslušenstvím, nevznikla (nemohla vzniknout) tímto rozhodnutím žalovanému újma na jeho právech, odstranitelná tím, že by dovolací soud tento výrok rozsudku zrušil; v této části tak není dovolání subjektivně přípustné. K dovolání ve zbývajícím rozsahu dovolací soud uvádí následující. Požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil důvod dovolání a uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud podle názoru dovolatele řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), je třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2696/15). Řečeno jinak, pokud má být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno nejen, o kterou otázku hmotného nebo proc