33 Cdo 5422/2008 — Nejvyšší soud

33 Cdo 5422/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 12. 2010 Spisová značka:33 Cdo 5422/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.5422.2008.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odúmrť Smlouva o smlouvě budoucí Dotčené předpisy:§ 41 odst. 1 předpisu č. 219/2000Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:3. 1. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 5422/2008 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném s předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce M. K., zastoupeného Mgr. Ondřejem Tejnorou, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 57, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, za vedlejší účasti na straně žalovaného České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o nahrazení prohlášení vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 143/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2008, č. j. 55 Co 164/2008-86, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2008, č. j. 55 Co 164/2008-86, se v měnícím výroku a ve výroku o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost uzavřít s ním kupní smlouvu požadovaného znění, kterou na něho budou převedeny pozemky parcelních čísel 4272/9, 3735/9, 3735/7, 3735/6, nacházející se v katastrálním území Ú. n. L. za kupní cenu 100.000,- Kč. Uvedl, že dne 6. 7. 1998 uzavřel jako budoucí kupující s Ing. V. Š. (budoucím prodávajícím) smlouvu o budoucí smlouvě, v níž bylo sjednáno, že nejpozději do deseti let uzavřou kupní smlouvu, jejímž předmětem budou specifikované pozemky. K uzavření realizační smlouvy však nedošlo, neboť Ing. Š. dne 25. 1. 1999 zemřel a jeho majetek připadl jako odúmrť státu (České republice). Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 6. února 2008, č. j. 18 C 143/2006-57, žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost uzavřít se žalobcem kupní smlouvu ve znění uvedeném ve výroku rozsudku. Vycházel ze zjištění, že žalobce uzavřel se zůstavitelem Ing. V. Š. dne 6. 7. 1998 smlouvu o budoucí kupní smlouvě, jejímž předmětem měl být převod specifikovaných pozemků o celkové výměře 127 687 m2 (mimo jiné i pozemků parcelních čísel 4272/9, 3735/9, 3735/7 a 3735/6) nacházejících se v katastrálním území Ú. n. L., které Ing. Š. požadoval vydat v rámci restituce podle zákona č. 229/1991 Sb. Pozemky parcelních čísel 4272/9, 3735/9, 3735/7 a 3735/6 byly Ing. Š. vydány rozhodnutím Pozemkového úřadu hlavního města Prahy sp. zn. PÚ 4314/92 ze dne 23. 12. 1997, které nabylo právní moci 2. 2. 1998. Cena, za kterou měly být pozemky kupní smlouvou převedeny, byla smluvními stranami sjednána ve výši 100.000,- Kč a k uzavření kupní smlouvy mělo dojít do 10 let od uzavření smlouvy o budoucí smlouvě. Ing. V. Š. dne 25. 1. 1999 zemřel bez zanechání závěti. Usnesením Okresního soudu Praha - východ ze dne 1. 6. 2001, č. j. D 225/99-64 byla určena obecná cena majetku spadajícího do dědictví, čistá hodnota dědictví a potvrzeno, že veškerý majetek zůstavitele připadá státu (České republice) jako odúmrť; toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 1. 6. 2001. Česká republika na základě dědického rozhodnutí nabyla kromě jiného i pozemky, které měly být převedeny do vlastnictví žalobce požadovanou kupní smlouvou. Jako vlastník těchto pozemků je v katastru nemovitostí uvedena Česká republika a jejich správa byla svěřena Pozemkovému fondu ČR. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně uzavřel, že smlouva o smlouvě budoucí byla uzavřena platně a žalovaný, jako právní nástupce (zemřelého) budoucího prodávajícího Ing. V. Š., je povinen podle této smlouvy plnit (tj. uzavřít se žalobcem kupní smlouvu). Podáním doručeným soudu dne 1. 7. 2008 oznámila Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, že do řízení vstupuje jako vedlejší účastník na straně žalovaného. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 9. 2008, č. j. 55 Co 164/2008-86, - po částečném zastavení řízení v důsledku částečného zpětvzetí žaloby - změnil žalobě vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl však k odlišnému právnímu posouzení věci. S odkazem na ustanovení § 41 zákona č. 219/2000 Sb. uzavřel, že závazek Ing. V. Š. (jako budoucího prodávajícího) ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě na stát nepřešel a žalovaný tudíž není povinen požadovanou kupní smlouvu uzavřít. Připomněl, že zvláštním předpisem je i § 472 odst. 1 obč. zák., podle kterého stát, jemuž dědictví připadlo, odpovídá pouze za zůstavitelovy dluhy a za přiměřené náklady pohřbu stejně jako dědic. Proti zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Vytkl odvolacímu soudu, že z jeho rozsudku není dostatečně zřejmé, jaké důvody ho vedly k zamítnutí žaloby a jaký právní závěr přijal. Má za to, že odvolacím soudem provedený výklad zákona č. 219/2000 Sb. svědčí v jeho prospěch, neboť i odvolací soud připustil výjimku z aplikace § 41 uvedeného zákona, resp. nevyloučil, že závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí lze této výjimce podřadit. Výrok napadeného rozsudku pak ovšem nekoresponduje s jeho odůvodněním. Kromě toho zákon č. 219/2000 Sb. neměl být v dané věci použit, protože stát nabyl předmětné nemovitosti již k 25. 1. 1999, tj. ke dni smrti Ing. Š., přičemž odvolacím soudem aplikovaný zákon nabyl účinnosti až 1. 1. 2001. Žalovaný navrhl dovolání žalobce zamítnout. Poukázal na skutečnost, že žalobce se domáhá vydání rozhodnutí, které má konstitutivní účinky. Ve vazbě na § 154 o. s. ř. je tedy pro právní posouzení věci rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku, tj. správně byla aplikována právní úprava daná zákonem č. 219/2000 Sb. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej bod 12, čl. II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; je přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak byly dovolatelem obsahově vymezeny. Z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a / a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jelikož existence těchto vad nebyla v dovolání tvrzena a nevyplývá ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud pouze uplatněnými dovolacími důvody. V rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat nesprávné právní posouzení věci, žalobce odvolacímu soudu vytýká pochybení při aplikaci § 41 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále jen „zákon č. 219/2000 Sb.“); prosazuje především názor, že citovaným zákonem nelze přechod práv a povinností ze zůstavitele na stát poměřovat, neboť nabyl účinnosti teprve po smrti zůstavitele (tedy poté, kdy na stát přešlo vlastnictví k předmětným pozemkům odúmrtí). Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry. Podle § 462 obč. zák. dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne státu. V posuzované věci je nepochybné, že dědictví po Ing. V. Š. nenabyl žádný dědic, a proto připadlo jako odúmrť státu – České republice. Podle § 460 obč. zák. se dědictví nabývá smrtí zůstavitele. Podle § 579 odst. 1 obč. zák. smrtí dlužníka povinnost nezanikne, ledaže jejím obsahem bylo plnění, kter