33 Cdo 5578/2016 — Nejvyšší soud

33 Cdo 5578/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 8. 2017 Spisová značka:33 Cdo 5578/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.5578.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Plná moc Darování Smlouva darovací Dobré mravy Smlouva o vkladu Dotčené předpisy:§ 243e odst. 1, 2 o. s. ř. § 237 o. s. ř. § 241a odst. 1 o. s. ř. § 35 odst. 2 obč. zák. § 23 obč. zák. § 630 obč. zák. § 628 obč. zák. § 778 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:23. 10. 2017 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 5.10.2017I.ÚS 3121/17JUDr. Kateřina Šimáčkováodmítnuto17.10.2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 5578/2016 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce F. J., (fakticky v Domově Pod Lipami, Smečno, Zámek 1), zastoupeného Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem v Kladně, Gorkého 502, proti žalovanému J. H., zastoupenému JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Ondříčkova 2167/16, o zaplacení 428.420,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 203/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2016, č. j. 35 Co 106/2016-441, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2016, č. j. 35 Co 106/2016-441, v části, jíž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 1. 2016, č. j. 24 C 203/2012-392, zamítající žalobu co do 59.000 Kč s příslušenstvím, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 1. 2016, č. j. 24 C 203/2012-392, v části zamítající žalobu co do 59.000 Kč s příslušenstvím, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení. II. Dovolání proti té části rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2016, č. j. 35 Co 106/2016-441, jíž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 1. 2016, č. j. 24 C 203/2012-392, zamítající žalobu co do 369.420 Kč s příslušenstvím se odmítá. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se po žalovaném (svém vnukovi) domáhal zaplacení 428.420 Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení, konkrétně 59.000 Kč, které žalovaný vybral z osobního účtu žalobce, 89.000 Kč, které žalovaný utržil za prodej osobního automobilu žalobce, 230.000 Kč, které žalobce osobně předal žalovanému (a jeho bratrovi a matce), 40.420 Kč, které žalovaný získal z penzijního připojištění žalobce a 10.000 Kč, které žalovaný vybral z depozita Fakultní nemocnice v Motole po úmrtí manželky žalobce. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 27. 1. 2016, č. j. 24 C 203/2012-392, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení 428.420 Kč s příslušenstvím (výrok I.), rozhodl, že náklady soudního poplatku nese Česká republika (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 5. 2016, č. j. 35 Co 106/2016-441, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalobce po úmrtí své manželky ztratil zájem o okolní svět a souhlasil, aby ho rodina umístila do domova pro seniory. Žalobce žalovaného (a jeho bratra a matku) postupně obdarovával. Finanční částku 215.000 Kč předal žalovanému a jeho bratrovi osobně. Částku v celkové výši 59.000 Kč žalovaný postupně vybral z účtu žalobce, k němuž měl přístup prostřednictvím internetového bankovnictví. Dne 1. 2. 2011 udělil žalobce žalovanému generální plnou moc ke správě majetku. Na základě této plné moci žalovaný zrušil penzijní připojištění žalobce, požádal o jeho vyplacení a vyinkasoval 40.420 Kč. Částku 10.000 Kč vyzvedl z depozita Fakultní nemocnice v Motole a 89.000 Kč utržil za prodej vozidla žalobce. Žalobce v řízení neprokázal, že jednotlivé dispozice, které žalovaný učinil s jeho majetkem, byly v rozporu s jeho vůlí, naopak vzal za prokázané, že žalobce o všech transakcích věděl a vždy projevil vůli žalovanému peníze darovat. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci soudy obou stupňů shodně uzavřely, že žalobce předmětné částky žalovanému (a dalším členům své rodiny) daroval na základě ústních darovacích smluv uzavřených v souladu s § 628 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“). Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné v první řadě proto, že napadený rozsudek je „v rozporu s jeho ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, neboť hodnocení důkazů je v extrémním rozporu s vyvozenými právními závěry“, a dále pak proto, že „odvolací soud se při řešení otázek procesního a hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Žalovaný se podrobně vyjádřil ke všem dovolacím námitkám a navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl pro nepřípustnost, případně jako nedůvodné zamítl. V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.). Dovolání proti té části rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně zamítající žalobu co do částek 230.000 Kč, 59.000 Kč, 40.420 Kč a 10.000 Kč, není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce dovozoval přípustnost svého dovolání mimo jiné z názoru, který Ústavní soud vyslovil v nálezu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a v usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, že „jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.“. Pouhý odkaz na citovaný právní názor Ústavního soudu však nelze považovat za řádné vylíčení toho, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), neboť ve vztahu ke kritériím § 237 o. s. ř. nemá žádnou vypovídací hodnotu; vztahuje se pouze k úvaze, jaké dovolací námitky jsou podřaditelné pod způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Argumentace, že „dokazováním provedeným soudem prvního stupně nebylo prokázáno, že ze strany žalobce došlo k darování předmětných finančních prostředků žalovanému či jeho rodině“, nevystihuje způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Těmito námitkami žalobce nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž soudům vytýká, že rozhodly na základě nesprávně, popř. neúplně zjištěného skutkového stavu věci, jestliže dovodily, že projevil vůli směřující k darování předmětných částek žalovanému, případně jeho bratrovi a jejich matce; rozebírá přitom výpovědi jednotlivých svědků a další v řízení provedené důkazy, sám je hodnotí z hlediska věrohodnosti a závažnosti a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4520/2007, pak namítá, že „provedené dokazování neprokázalo skutková tvrzení žalovaného“, resp. prosazuje, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že jednal vždy podle vůle žalobce. Žalobce přehlíží, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a že správnost skutkových zjištění, jakož i samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Nesprávná, popř. neúplná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Z toho, že žalobce v dovolání na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím sou