33 Cdo 61/2008 — Nejvyšší soud

33 Cdo 61/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 6. 2008 Spisová značka:33 Cdo 61/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:33.CDO.61.2008.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 451 předpisu č. 40/1964Sb. § 456 předpisu č. 40/1964Sb. § 22 odst. 1 písm. a) předpisu č. 229/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 61/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce V. Š., , zastoupeného JUDr. A. V., advokátem, proti žalovaným 1) A. k. a. s. S., a 2) m. N. J. s, zastoupenému JUDr. O. M., advokátem, o zaplacení částek 60.229,10 Kč, 601.920,- Kč a 4,095.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 2/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. listopadu 2003, č. j. 57 Co 130/2003-637, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.575,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. O. M., advokáta. III. Mezi žalobcem a prvou žalovanou nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. ledna 2002, č. j. 13 C 2/94-542, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 29. ledna 2003, č. j. 13 C 2/94-618, uložil prvé žalované povinnost zaplatit žalobci částku 5.013,90 Kč s 16 % úrokem z prodlení od 10. 9. 2000 do 15. 7. 2001 (výrok I.), zamítl vůči ní žalobu o zaplacení částky 60.229,10 Kč s 3 % úrokem z prodlení od 15. 2. 1993 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do 8. 9. 2000 (výrok II.). Rovněž zamítl žalobu o zaplacení 3 % úroku z prodlení z částky 5.013,90 Kč od 15. 2. 1993 do 14. 7. 1994, jakož i žalobu o zaplacení 16 % úroku z prodlení od 15. 7. 1994 do 9. 9. 2000 a 16 % úroku z prodlení z částky 60.229,10 Kč od 9. 9. 2000 do zaplacení. Dále zamítl žalobu vůči druhému žalovanému o zaplacení částky 601.920,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 24. 6. 1991 do 14. 7. 2001 a s 16 % úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení (výrok III.) a o zaplacení částky 355.230,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 24. 6. 1991 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení (výrok IV.). Rovněž zamítl žalobu na určení, že vlastníkem pozemku p. č. o výměře 1.465 m2, p. č. o výměře 2.037 m2 a p. č. o výměře 445 m2 v katastrálním území L., vše zapsáno na LV u Katastrálního úřadu v N. J., je druhý žalovaný (výrok V.), včetně žaloby, aby tento žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 1,420.920,- Kč s 8,5 % úrokem z prodlení od právní moci rozsudku do zaplacení (výrok VI.). Taktéž zamítl žalobu vůči druhému žalovanému o zaplacení částky 4,095.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 15. 2. 1993 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení (výrok VII.); zároveň rozhodl o nákladech řízení (výroky VIII., IX. a X.). Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. listopadu 2003, č. j. 57 Co 130/2003-637, odmítl odvolání žalobce proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., III., VII a v části výroku doplňujícího rozsudku ze dne 29. ledna 2003, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroků z prodlení z částky 5.013,90 Kč ve výši 3 % za dobu od 15. 2 1993 do 13. 1. 1993 a ve výši 16 % za dobu od 16. 7. 2001 do zaplacení a úroků z prodlení z částky 60.229,10 Kč ve výši 16 % od 9. 9. 2000 do zaplacení, potvrdil. Ve zbývající napadené části doplňujícího rozsudku ze dne 29. ledna 2003 a ve výroku VIII. a v části výroku X. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že první žalované uložil povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení z částky 5.013,90 Kč ve výši 3 % za dobu od 14. 11. 1993 do 14. 7. 1994 a ve výši 16 % za dobu od 15. 7. 1994 do 9. 9. 2000; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a prvou žalovanou a mezi státem a prvou žalovanou. Ve výrocích IV., V., VI. a IX. a ve zbývající části výroku X. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V dovolání sepsaném advokátem dne 29. 11. 2007 žalobce (dále též „dovolatel“) uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolávaje se na právní argumentaci obsaženou v podání ze dne 7. 4. 2004 pod body II., III. a VII. v otázce nároku na zaplacení částky 60.229,10 Kč z titulu náhrady škody za vykácené porosty, vytýká odvolacímu soudu, že při určení náhrady za vykácené porosty vycházel z § 24 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění platném do 30. 6. 1993. Je přesvědčen, že s přihlédnutím k cenové liberalizaci mu náhrada měla být vypočtena podle vyhlášky č. 393/1991 Sb. účinné od 1. 11. 1991. Pochybení odvolacího soudu shledává rovněž v tom, že nesprávně aplikoval § 106 odst. 2 občanského zákoníku v případě žalobního požadavku na zaplacení částky 601.920,- Kč a dospěl tak k závěru, že tento nárok je promlčen. Žalobce není dále srozuměn se závěrem odvolacího soudu, že neprokázal vznik bezdůvodného obohacení v rozsahu částky 4,095.000,- Kč. Zdůraznil, že při výpočtu jeho výše vycházel z vlastních poznatků, dostupných informací, z tisku, z rozhlasu, televize a z evidence na samotné toxické skládce. Druhý žalovaný navrhl dovolání odmítnout, neboť žalobce ve kvalifikovaně sepsaném dovolání nevymezuje žádnou právní otázku, která by činila napadené rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o. s. ř. Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t.j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání není přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání, které není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neshledává dovolací soud přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1/2000 pod SJ 9/2000). Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným. Přípustnost dovolání podle shora citovaného ustanovení není způsobilá založit výhrada dovolatele k použití oceňovacího předpisu pro určení náhrady za vykácené porosty; řešení této otázky totiž plyne bez dalšího přímo z právního předpisu. Podle § 24 odst. 4 části věty za středníkem zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění platném do 30. 6. 1993, má vlastník právo vůči uživateli na finanční náhradu ve výši rozdílu mezi cenami trvalých porostů platnými ke dni účinnosti tohoto zákona; zákon č. 229/1991 Sb. nabyl účinnosti dnem 24. 6. 1991 a k tomuto dni byla platným cenovým předpisem vyhláška ministerstva financí, cen a mezd České socialistické republiky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, jež byla zrušena až k 1. 11. 1991, kdy byla nahrazena vyhláškou č. 393/1991 Sb. Správně proto odvolací soud nárok dovolatele posoudil podle cenového předpisu platného k datu účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. Jestliže podle § 237 odst. 1 písm. c)