33 Cdo 837/2023 — Nejvyšší soud

33 Cdo 837/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 4. 2025 Spisová značka:33 Cdo 837/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:33.CDO.837.2023.3 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:21. 5. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 837/2023-216 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobce K. H., zastoupeného Mgr. Janem Blažkem, advokátem se sídlem v Plzni, Dvořákova 44/38, proti žalovanému M. K., zastoupenému Mgr. Blankou Všetičkovou, advokátkou se sídlem v Žamberku, 28. října 640, o zaplacení 1.770.740 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 10 C 139/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 1. 12. 2022, č. j. 22 Co 185/2022-154, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 19.021,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Blažka, advokáta. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 3. 2022, č. j. 10 C 139/2021-116, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 860.000 Kč spolu s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), dále povinnost zaplatit žalobci 910.740 Kč spolu s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 12. 2022, č. j. 22 Co 185/2022-154, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., ve výroku II. v tom správném znění, že žalobci přiznal pouze částku 910.740 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Oba soudy vyšly z toho, že mezi stranami byla dne 15. 3. 2017 uzavřena dohoda, jejímž předmětem bylo uznání dluhu z neuhrazených smluv o půjčkách ze dne 5. 2. 2013 ve výši 220.000 Kč, ze dne 13. 5. 2013 ve výši 150.000 Kč, ze dne 28. 8. 2013 ve výši 250.000 Kč a ze dne 10. 12. 2013 ve výši 240.000 Kč. Žalovaný se zavázal tento dluh uhradit nejpozději do 30. 4. 2018 a pro případ prodlení se zaplacením se zavázal uhradit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za každý den prodlení. Dne 16. 8. 2012 byl zjištěn úpadek žalovaného a bylo mu povoleno řešení úpadku oddlužením. Dne 21. 6. 2018 vzal insolvenční soud na vědomí splnění oddlužení žalovaného a osvobodil ho od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení. Soudy uzavřely, že žalobci svědčila domněnka trvání dluhu a žalovanému se nepodařilo tuto domněnku vyvrátit. Smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky sjednanou v dohodě o uznání dluhu soudy neshledaly nepřiměřeně vysokou. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný (dále jen „dovolatel“), jehož přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), spojuje s řešením otázky, zda pro vyvrácení domněnky trvání dluhu podle § 558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) ve smyslu § 133 o. s. ř. stačí, jestliže majetkové a příjmové poměry, jakož i způsob života dlužníka a jím plněných povinností v insolvenčním řízení představují důkaz o jeho nemajetnosti a tedy o neposkytnutí tvrzených půjček. Má za to, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 33 Cdo 153/2012. Dovolatel tvrdil a prokazoval, že nedošlo k poskytnutí předmětných půjček, nikdy z jejich titulu žádné peníze neobdržel, ostatně půjčky v žalované výši nepotřeboval. Žil takovým životem, při němž půjčky nepotřeboval, ve stejném období nenabyl žádný majetek vyšší hodnoty, ani neměl dluhy v takové výši. Dluhy řešené v insolvenčním řízení byly oproti výši půjček tvrzených žalobcem zanedbatelné. Pokud jde o nárok žalobce na zaplacení smluvní pokuty, žalovaný zdůrazňuje, že požadavek na její zaplacení je novým závazkem, který nebyl obsahem původního tvrzeného dluhu. Vůlí žalovaného nebylo uznat požadavek na zaplacení příslušenství, za které považuje smluvní pokutu. Podle přesvědčení dovolatele odvolací soud nesprávně hodnotil v řízení provedené důkazy, jeho hodnocení odporuje pravidlům logického myšlení, je v rozporu s obecnou zkušeností posuzování životní situace dlužníka v insolvenčním řízení. S tímto odůvodněním dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 1. 12. 2022, č. j. 22 Co 185/2022-154, jakož i rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 23. 3. 2022, č. j. 10 C 139/2021-116, a věc vrátil k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí. Žalobce navrhl dovolání jako nedůvodné zamítnout. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění – dále opět jen „o. s. ř.“ Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Nejvyšší soud předesílá, že s ohledem na závěry konstantní judikatury se otázka uznání dluhu, byť k němu došlo až po 1. 1. 2014 (viz § 3081 a § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) řídí dosavadními právními předpisy (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1056/2020, a v něm citovaná další rozhodnutí Nejvyššího soudu – blíže body 38. až 41.). Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, nemohl být dovoláním zpochybněn (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.) a Nejvyšší soud z něj vychází (srov. § 241a odst. 6 o. s. ř.) [srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011]. Proto nemohl dovolací soud přihlédnout k obsahu rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 8. 11. 2023, č. j. 3 T 136/2023-352, jímž byl dovolatel a M. K. zproštěni obžaloby, podle níž měl dovolatel poškodit žalobce jako věřitele pohledávky na základě uznání dluhu ze dne 15. 3. 2017 ve výši 860.000 Kč, a společně s M. K. se pokusili zmařit uspokojení shora uvedené pohledávky žalobce z titulu nesplacených půjček, a tím mu měli způsobit škodu ve výši 860.000 Kč. K namítanému rozporu rozhodnutí odvolacího soudu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 33 Cdo 153/2012, v otázce uznání dluhu i v rozsahu smluvní pokuty, má dovolací soud za to, že takový rozpor zde není. Je pravda, že uznáním dluhu nelze jednostranně měnit původně sjednaný rozsah práv a povinností, a tedy ani sjednávat nové příslušenství, což koresponduje se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 33 Cdo 153/2012. V konstantní judikatuře Nejvyššího soudu je však pevně ukotven závěr, že smluvní pokuta je samostatným majetkovým nárokem se samostatným skutkovým základem a není příslušenstvím pohledávky (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1976/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4503/2009). Ujednání o smluvní pokutě je dvoustranným právním úkonem, který musí splňovat kritéria ustanovení § 544 obč. zák. (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 1999, sp. zn. 3 Cdo 1486/96, a ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 457/2004). Na rozdíl od uznání dluhu, které je jednostranným projevem vůle dlužníka, musí být smluvní pokuta sjednána a je třeba, aby tento dvoustranný právní úkon účastníků byl písemný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2641/2007). Podstatou uznání dluhu (coby zajišťovacího institutu) podle § 558 obč. zák. je založení právní domněnky existence dluhu v době jeho uznání. Tím se ve sporu posiluje procesní pozice věřitele (v d