33 Cdo 873/2000 — Nejvyšší soud

33 Cdo 873/2000; 33 Cdo 874/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 4. 2001 Spisová značka:33 Cdo 873/2000; 33 Cdo 874/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:33.CDO.873.2000.1; ECLI:CZ:NS:2001:33.CDO.874.2000.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 873/2000 33 Cdo 874/2000 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) PhDr. J. J., a B) N. D. V., proti žalované JUDr. M. B., o vydání věci, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 131/97, o dovolání účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. ledna 2000 č.j. 14 Co 626/97-37, takto : I. Dovolání žalované se odmítá. II. Dovolání žalobců se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 9. 1997 č.j. 41 C 131/97-12 (nesprávně uvedeno č.j. 41 C 131/97-32) uložil žalované povinnost vydat žalobcům perský koberec typu „h.\" v barvě skořicové až růžové a tmavomodré s nefigurálními vzory o rozměru 5 x 3,15 m a uložil jí zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 9.375,- Kč. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že dne 1. 11. 1996 v obchodě se starožitnostmi, provozovaném žalovanou, byla mezi účastníky uzavřena smlouva o koupi předmětného koberce za kupní cenu 60.000,- Kč s tím, že část kupní ceny ve výši 10.000,- Kč zaplatili žalobci ihned, zbytek kupní ceny doplatili dne 28. 11. 1996 a koberec prozatím ponechali v prodejně (na to jim byl vystaven doklad), s tím, že si koberec vyzvednou 3. 12. 1996. K tomu však nedošlo, neboť 2. 12. 1996 jim žalovaná sdělila, že koberec byl vrácen osobám, které ho daly do prodeje. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě došlo k uzavření platné kupní smlouvy, byl dohodnut jak předmět koupě, jehož specifikaci žalovaná nezpochybňovala, tak kupní cena, což vyplývá z paragonu vystaveného dne 28. 11. 1996. Protože žalovaná nesplnila svou povinnost jako prodávající, když nepředala předmět koupě žalobcům, soud prvního stupně dospěl k závěru, žaloba žalobců na splnění závazku ze smlouvy je důvodná. K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 1. 2000 č.j. 14 Co 626/97-37 rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o věci samé jen tak, že žalovaná je povinna vydat žalobcům perský koberec typu haris (heriz) v barvě skořicové až růžové a tmavomodré na světlém pozadí s hvězdicovým medailonem zasazeným v poli geometrických stylizovaných rostlinných forem uvnitř rámce s dovnitř dekorovanými rohy o rozměrech 5 x 3,15 m, dále jej změnil ve výroku o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, a stejným způsobem rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Návrhu žalované na připuštění dovolání k posouzení otázky, zda žalobu na vydání věci je možno podat proti účastníku, který v době podání žaloby a v době rozhodnutí není držitelem věci, a otázky, zda žaloba na vydání věci není žalobou na ochranu vlastnického práva, ale žalobou na plnění ze smlouvy, odvolací soud nevyhověl. Vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci, že předmětem řízení je nárok žalobců na splnění povinnosti žalované z kupní smlouvy ve smyslu ust. § 588 a násl. obč. zák., a nikoli nárok vlastníka na vydání jeho věci proti tomu, kdo ji neprávem zadržuje (§ 126 obč. zák.). Žalobci prokázali uzavření platné kupní smlouvy i to, že oni sami svou povinnost splnili - zaplatili celou kupní cenu, a důvodně se domáhají splnění povinnosti žalované předat jim předmět koupě a tím dosáhnout nabytí vlastnictví k věci (§ 614 odst. 3 obč. zák.). Z paragonu o zaplacení kupní ceny ze dne 28. 11. 1996 vyplývá, že koberec byl tento den ponechán v prodejně, tzn. že ještě v době zaplacení celé kupní ceny byl v dispozici žalované, a tvrdí-li nyní žalovaná, že musela koberec vrátit vlastníkům a splnění jejího závazku se tak po uzavření kupní smlouvy stalo nemožným, je na ní důkazní břemeno o této skutečnosti. Žalovaná však své tvrzení, že s kobercem naložila tak, že se plnění stalo nemožným, neprokázala a navíc její tvrzení v tomto směru byla neurčitá. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalované, že by ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně měla vést okolnost, že druhá žalobkyně nebyla soudem prvního stupně vyslechnuta, a poukázal na to, že při jednání dne 22. 9. 1999 žalobci i žalovaná uvedli, že nenavrhují doplnění dokazování, a potřeba provedení tohoto důkazu nevyšla v řízení najevo. Protože otázky, pro které byl podán návrh na připuštění dovolání, nejsou zásadního právního významu, odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl, neboť posouzení dané žaloby jako žaloby na plnění ze smlouvy je standardní, a s názorem žalované, že nelze vyhovět žalobě na vydání věci proti tomu, kdo ji nemá v držení, se odvolací soud zcela ztotožňuje, jeho rozhodnutí však vychází ze skutkového závěru, že žalovaná, na níž leží důkazní břemeno o následné nemožnosti plnění, své tvrzení neprokázala. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, ve kterém namítá, že odvolací soud porušil základní zásadu občanskoprávního řízení, spočívající v povinnosti prokázat svá tvrzení. Namítá, že bylo povinností žalobců prokázat, že žalovaná může svůj závazek splnit a že plnění z jejich žaloby je možné. Odvolacímu soudu vytýká, že jako svědka nevyslechl syna žalované, o němž se první žalobce zmínil ve své výpovědi, a i když provedení tohoto důkazu žalobce výslovně nenavrhl, soud měl tento důkaz provést (§ 120 odst. 3 o. s. ř.). Pokud tak neučinil, měl ve smyslu § 120 odst. 4 o. s. ř. vycházet ze shodných tvrzení účastníků, z nichž vyplývá, že v době podání žaloby žalovaná předmětnou věc v držení neměla, neboť - jak žalobci uvedli v žalobě - žalovaná jim sdělila, že vrátila koberec jeho vlastníkům. Žádné důkazy ohledně otázky faktické držby koberce však soudy neprováděly. Protože rozhodnutí odvolacího soudu mění procesní postavení účastníků, když namísto povinnosti žalobců prokázat možnost požadovaného plnění ukládá důkazní povinnost žalované, jde podle názoru dovolatelky o zásadní rozhodnutí ve smyslu § 239 odst. 2 o. s. ř. Podle dovolatelky dále byla v řízení porušena zásada ústnosti a rovnosti účastníků, protože v řízení nebyla vyslechnuta druhá žalobkyně. Jelikož oba soudy vydaly nevykonatelná rozhodnutí na splnění nemožného závazku, dovolatelka navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení. Proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení podali dovolání žalobci. Namítají, že ač byli v řízení úspěšní, nebyla jim přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů, což v sobě nese kontradikci, v jejímž důsledku na jedné straně spor vyhráli, na straně druhé však odcházejí s větší újmou než protistrana. Navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu v napadené části a vrácení věci v tomto rozsahu k novému projednání. Ve svém vyjádření k dovolání žalované uvedli, že se ztotožňují s názorem odvolacího soudu ohledně účastnické výpovědi druhé žalobkyně, která by ke skutkovému stavu již nic dalšího neuvedla, neboť nebyla přítomna uzavírání kupní smlouvy, a žalovaná sama její účastnickou výpověď nenavrhla. Rozsudek odvolacího soudu považují za správný a navrhli, aby dovolání žalované bylo odmítnuto, event. zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že v daném případě dovolání žalované i žalobců směřují proti rozhodnutí, proti nimž nejsou přípustná. Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v § 237 odst. 1 o. s. ř. Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé /§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř./, nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil /§ 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř./. Vady řízení vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti /§ 242 odst. 3 o. s. ř./, nebyly dovolatelkou tvrzeny a ani z obsahu spisu nevyplývají. Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, který je výrokem potvrzujícím, není dána podle § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé nepředcházelo zrušení dřívějšího rozsud