33 Cdo 900/2025 — Nejvyšší soud

33 Cdo 900/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 6. 2025 Spisová značka:33 Cdo 900/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:33.CDO.900.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Spotřebitel Volba práva (prorogace) Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 261 obch. zák. § 262 obch. zák. § 562 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:21. 7. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 16.09.2025III.ÚS 2713/25 Jan Svatoň Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 900/2025-244 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobce V. B., zastoupeného JUDr. Kristiánem Lékem, advokátem se sídlem v Praze 3, Seifertova 2919/12, proti žalovanému M. B., zastoupenému Mgr. Nikolou Čutta Vavruškovou, advokátkou se sídlem v Liberci, Moskevská 640/55, o zaplacení 692 644 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 15 C 374/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. 9. 2024, č. j. 30 Co 197/2024-219, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 550 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Nikoly Čutta Vavruškové, advokátky. Odůvodnění: Žalobce se domáhal zaplacení 692 644 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které žalovaný na jeho úkor získal plněním ze smlouvy o dílo uzavřené dne 18. 6. 2012 (dále jen „smlouva o dílo“), od které žalobce odstoupil. V posuzované věci Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 1. 6. 2021, č. j. 15 C 374/2020-74, zamítl žalobu o zaplacení 692 644 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Tento rozsudek Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 31. 1. 2022, č. j. 30 Co 156/2021-98, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud v Liberci poté rozsudkem ze dne 14. 11. 2022, č. j. 15 C 374/2020-133, žalobu znovu zamítl. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 21. 11. 2023, č. j. 30 Co 32/2023-174, i tento rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně. Rozsudkem ze dne 4. 9. 2024, č. j. 30 Co 197/2024-219, Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek ze dne 17. 4. 2024, č. j. 15 C 374/2020-197, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 5. 2024, č. j. 15 C 374/2020-207, kterým Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) žalobu znovu zamítl, a uložil žalobci povinnost nahradit na nákladech řízení žalovanému 119 850 Kč a České republice 450 Kč; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 18. 6. 2012 smlouvu, v níž se žalovaný zavázal provést pro žalobce rekonstrukci střechy domu na adrese XY, za sjednanou cenu 471 024 Kč včetně DPH (dále jen „smlouva o dílo“); žalobce při uzavírání smlouvy o dílo jednal výlučně pro svoji osobní potřebu. Účastníci se dohodli, že se jejich vztah řídí příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku a sjednali záruční dobu v délce 60 měsíců od převzetí díla. Žalovaný rekonstrukci střechy provedl a zhotovené dílo žalobci dne 25. 7. 2012 předal. Na počátku roku 2020 žalobce zjistil výskyt plísně v jedné z obytných místností domu, nechal si zpracovat dva znalecké posudky ke stanovení rozsahu biotického poškození stavby a k posouzení technického stavu střechy. Znaleckým posudkem, který byl žalobci předán 8. 5. 2020, byly zjištěny vady střechy v podobě 1) nevhodně použité krytiny šikmé střechy, 2) vadně zajištěné průvzdušnosti střešní konstrukce při absenci předepsaných odváděcích otvorů a 3) nepředání dokumentace vlastníkovi. V řízení bylo postaveno najisto, že až po uplynutí smluvené záruční lhůty přistoupil žalobce k vytknutí vad a k uplatnění svého nároku objednatele z odpovědnosti za vady díla v podobě odstoupení od smlouvy (dne 29. 7. 2020 žalobce z důvodu vad uvedených ve znaleckém posudku žalovanému oznámil, že odstupuje od smlouvy o dílo, a vyzval ho k vydání bezdůvodného obohacení ve výši ceny díla). Na podkladě těchto skutkových zjištění odvolací soud v první řadě dovodil, že došlo-li k uzavření smlouvy o dílo 18. 6. 2012, tedy dříve, než nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), je namístě vztah účastníků s ohledem na § 3028 odst. 3 o. z. poměřovat zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“), popř. zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“). Odvolací soud s vědomím právních závěrů vyslovených Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1349/2006, přehodnotil svůj právní názor na existenci důvodů pro odchýlení se od názoru Nejvyššího soudu na otázku právního režimu smlouvy uzavřené bez dohody o vyloučení aplikace § 562 odst. 2 obch. zák. Připomněl, že Nejvyšší soud své rozhodnutí ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1069/2014, podle něhož volba obchodního zákoníku pro regulaci reklamace vad díla směřuje ke zhoršení postavení objednatele, který není podnikatelem (je v postavení spotřebitele), jestliže strany dohodou nevyloučily aplikaci § 562 odst. 2 obch. zák. a tato volba je tedy z toho důvodu neplatná, založil na porovnání právní úpravy občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 a obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013, pokud jde o postup objednatele při vytýkání vad díla. Obchodním zákoníkem uložená povinnost objednatele dílo po předání prohlédnout či zařídit jeho prohlídku s vynaložením odborné péče, je tím, co – v porovnání s úpravou občanského zákoníku – zatěžuje objednatele navíc; takový požadavek lze klást na profesionály coby subjekty obchodního práva, nelze to však spravedlivě očekávat od spotřebitelů. Výhoda objednatelů v právních vztazích podřízených občanskému zákoníku spočívá v možnosti reklamovat vady díla v průběhu celé záruční doby, jejíž minimální délku navíc občanský zákoník stanoví. Odvolací soud připustil, že jeho právní názor vyjádřený v předchozím rozhodnutí v projednávané věci nepřiložil dostatečnou relevanci skutečnosti, že právní úprava odpovědnosti za vady v obchodním zákoníku v sobě zahrnovala právě zmíněnou konstrukci povinnosti objednatele podle § 562 odst. 1 obch. zák. Nyní při znalosti závěrů vyslovených v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1382/2022, shledal odvolací soud tuto skutečnost stěžejní. Uzavřel, že vzhledem k tomu, že žalobce (objednatel) uzavřel smlouvu o dílo jako osoba, která není podnikatelem, a jelikož si strany smlouvy pro regulaci reklamace vad díla zvolily použití obchodního zákoníku (§ 262 odst. 1 obch․ zák.), aniž ve smlouvě nevyloučily aplikaci § 562 odst. 2 obch. zák., je ujednání o volbě obchodního zákoníku jako práva rozhodného neplatné; zhoršilo se totiž postavení žalobce jako spotřebitele (§ 52 odst. 3 obč. zák.). Pokud jde o posouzení, zda volbou obchodního zákoníku dochází ke zhoršení postavení smluvní strany, která není podnikatelem, v porovnání s úpravou občanského zákoníku, vyšel z toho, že dojde-li ke zhoršení, byť jen v jednom jediném právu účastníka smlouvy o dílo, pak už se o takový stav jedná. Předmětem úsudku o této otázce je stav panující v okamžiku, kdy je smlouva uzavřena, nikoliv stav existující v okamžiku, kdy u spotřebitele nastanou konkrétní skutkové okolnosti, pro něž by se aplikace obchodního zákoníku jevila pro něj výhodnější. To znamená, že již v době uzavření smlouvy o dílo musí být zřejmé, kterou právní úpravou se bude řídit. Je nepřípustné, aby teprve následně vzniklé okolnosti (zde vědomost žalovaného o skutečnostech způsobujících vadnost plnění) byly rozhodné pro aplikaci obchodního zákoníku. Je-li dohoda stran smlouvy o dílo z uvedených důvodů neplatná, znamená to, že právní vztah stran ze smlouvy o dílo se jako celek řídí občanským zákoníkem. Odvolací soud akcentoval, že Nejvyšší soud neshledal důvod odchýlit se od závěrů formulovaných v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo1069/2014 nebo v rozhodnutí velkého senátu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 31 Cdo 3737/2012, uveřejněném pod číslem 60/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 60/2017“), v němž řešil vztah mezi § 262 odst. 1 a § 262 odst. 4 obch. zák., a dovodil, že § 262 odst. 4 obch. zák. poskytuje osobě, která není podnikatelem (spotřebiteli) v rámci obchodního závazkového vztahu ochranu tak, aby užitím obchodního zákoníku neutrpěl na svých právech újmu tam, kde j