33 Cdo 953/2022 — Nejvyšší soud

33 Cdo 953/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 2. 2023 Spisová značka:33 Cdo 953/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.953.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Smlouva komisionářská Smlouva příkazní Zastoupení Dotčené předpisy:§ 2455 o. z. § 577 obch. zák. § 737 obč. zák. § 2430 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:5. 4. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 1365/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 953/2022-390 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně SAFE DIESEL s. r. o., se sídlem v Praze 1, Biskupský dvůr 2095/8 (identifikační číslo osoby 046 54 846), zastoupené JUDr. Františkem Honsou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, proti žalovaným 1) Volkswagen Aktiengesellschaft, se sídlem Berliner Ring 2, Wolfsburg, Spolková republika Německo, zastoupenému Mgr. Robertem Němcem, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, a 2) ŠKODA AUTO a. s., se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. Václava Klementa 869 (identifikační číslo osoby 001 77 041), zastoupené JUDr. Václavem Bílým, LL. M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, o zaplacení 5 280 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 34/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2021, č. j. 3 Cmo 25/2020-328, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení každému ze žalovaných 35 961 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich zástupců. O d ů v o d n ě n í: Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 10. 2019, č. j. 21 Cm 34/2017-263, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaných, aby jí společně a nerozdílně zaplatili částku 5 280 000 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 8. 2021, č. j. 3 Cmo 25/2020-328, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, in eventum, které jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, případně dosud nebyly v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), vyřešeny. Tyto otázky formulovala následovně: 1) zda strany v komisionářské smlouvě mohou ve smyslu § 2455 o. z. sjednat jako část obstarávané záležitosti vymáhání pohledávky před soudem formou nepřímého zastoupení, a 2) zda, pokud to komisionářský vztah neumožňuje, tak mohou strany učinit alespoň v nepojmenované smlouvě podle § 1746 odst. 2 o. z., neboť to zákon nezakazuje, přičemž co není v občanském právu zakázáno, je dovoleno. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nepřímé zastoupení obecně je v občanském soudním řízení nepřípustné a že výjimky z tohoto pravidla nelze smluvně sjednat. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že pokud právní řád konstrukci nepřímého zastoupení k založení aktivní věcné legitimace zná, nejedná se o koncept nepřípustný. Pokud ho žádné zákonné ustanovení výslovně nezakazuje, není důvod, proč by tento způsob zastoupení nemohly využít smluvní strany i v jiných než zákonem výslovně předvídaných případech. Svou argumentaci podpořila odkazem na rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 5138/2007 a sp. zn. 25 Cdo 3198/2008, v nichž Nejvyšší soud připustil nepřímé zastoupení nad rámec výslovné zákonné úpravy. Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně podpořil své rozhodnutí odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3464/2008, které na danou věc nedopadá, neboť právní úprava komisionářské smlouvy se změnila a již se nejedná o obstarání obchodní záležitosti; občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013 připouštěl pouze obstarání „obchodní záležitosti“, zatímco v současném občanském zákoníku se již uplatní zásada smluvní volnosti. Smlouva uzavřená mezi žalobkyní a Českou poštou, s. p., dne 22. 12. 2017 má nejblíže ke komisionářské smlouvě, případně je nepojmenovaným smluvním typem ve smyslu ustanovení § 1746 odst. 2 o. z. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaní shodně navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl. Obsáhle zdůvodnili, proč se ztotožňují se závěrem odvolacího soudu, že nepřímé zastoupení je obecně v občanském soudním řízení nepřípustné. S odkazem na komentářovou literaturu uvedli, že samotná komisionářská smlouva nezakládá aktivní legitimaci žalobkyně k uplatňování nároku komitenta v civilním řízení. I kdyby byla dotčená smlouva posouzena jako smlouva nepojmenovaná, nemohla by založit žalobkyní zamýšlené účinky, neboť tyto odporují zákonu, resp. zákon obcházejí. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání je přípustné, neboť výkladem § 2455 o. z. se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dosud nezabýval; na něm je přitom právní posouzení věci založeno. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně uzavřela dne 22. 12. 2017 s Českou poštou, s. p., smlouvu (č. SOZ20/17/28416) o obstarání záležitostí, kterou ji Česká pošta, s. p., pověřila k vymáhání jejích nároků spojených s „emisní kauzou“ týkající se celkem 24 vozidel značky Škoda. Žalobkyně byla pověřena, aby vyjednávala s „dlužníkem“ (zde s žalovanými) o poskytnutí vyrovnání, odškodnění či o náhradu újmy, a to jakoukoli formou, kterou uzná za vhodnou, a aby ho zastupovala při vymáhání jeho práv a nároků vzniklých v souvislosti s uvedenou kauzou. Ve smlouvě je uvedeno, že s ohledem na „koncept nepřímého zastoupení sjednaný v této smlouvě“ bude žalobkyně vystupovat jako účastník řízení v souvislosti s obstaráním a vymáháním této záležitosti. Pokud by v soudním řízení byla přisouzena náhrada nákladů řízení, má žalobkyně nárok na částku odpovídající těmto nákladům. Náklady, které v souvislosti s obstaráním věci žalobkyni v řízení vzniknou, však Česká pošta není žalobkyni povinna hradit. Součástí smlouvy jsou obchodní podmínky, podle nichž měla být smlouva považována za smlouvu komisionářskou podle § 2455 a násl. o. z. Soudy obou stupňů se nejprve zabývaly otázkou, zda je k projednání věci dána pravomoc českých soudů; s odkazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2017, č. j. 3 Cmo 21/2019-155, a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (zkráceně Brusel I bis), dospěly k závěru, že pravomoc českých soudů k projednání této věci je dána. Jako klíčovou řešily otázku, zda je žalobkyně ve sporu aktivně věcně legitimována. Shodně uzavřely, že žalobkyně není legitimována k podání žaloby. Nahlíženo optikou právní úpravy komisionářské smlouvy (soudy nehodnotily, zda tato byla mezi subjekty skutečně platně uzavřena) obsažené v § 2455 o. z., která nahradila dvojí právní úpravu – komisionářskou smlouvu obsaženou v § 577 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a smlouvu o zprostředkování prodeje podle § 737 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), dovodily, že je i nadále použitelný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3464/2008, jehož podstatou je závěr, že předmětem činnosti komisionáře bude vždy právní úkon, nejčastěji uzavření smlouvy, což lze dovodit mj. z dikce jednotlivých zákonných ustanovení upravujících tento smluvní typ, které jsou svým významem totožné se současnou právní úpravou komisionářské smlouvy. Podání žaloby není „obchodní záležitostí“ ve smyslu § 577 obch. zák. Z účelu komisionářské smlouvy plyne, že v jiných než v zákoně výslovně uvedených případech vlastním jménem komisionář při vymáhání klientových pohledávek vystupovat nemůže. Úprava komisionářské smlouvy počítá jen s vymáháním povinností komisionářem pro komitenta, musí však jít pouze o takové povinnosti, které mají svůj původ v samotné komisionářské smlouvě. Protože o takový případ v této věci nešlo, není žalobkyně