33 Odo 101/2004 — Nejvyšší soud

33 Odo 101/2004 citace  Název judikátu:*Promlčení. Konsorcium. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 5. 2005 Spisová značka:33 Odo 101/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.101.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 106za předpisu č. hosp. zák./Sb. § 131a předpisu č. hosp. zák./Sb. § 763 předpisu č. 513/1991Sb. § 451 předpisu č. 513/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 101/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce Z. Č., proti žalovaným 1) JUDr. S. R., a 2) JUDr. P. T., o zaplacení částky 478.170,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 4 C 909/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. října 2003, č. j. 28 Co 366/2003-266, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. října 2003, č .j. 28 Co 366/2003-266, a rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 25. března 2003, č. j. 4 C 909/94-240, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha - západ k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se po žalovaných domáhal zaplacení částky 550.512,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že účastníci společně podnikali na základě smlouvy o konsorciu. Podle smluvního ujednání měl žalobce právo na jednu polovinu zisku dosaženého konsorciem. Protože byl žalobci za rok 1991 vykázán zisk pro daňové účely ve výši 580.512,- Kč a žalovaní mu na jeho podíl na zisku zaplatili pouze částku 30.000,- Kč, dluží mu dosud doplatek ve výši žalované částky. Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 17. července 1995, č. j. 4 C 909/94-43, zamítl žalobu, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 550.512,- Kč s 18 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1992, a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. února 1997, č. j. 18 Co 360/95-95, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 30. ledna 2002, č. j. 4 C 909/94-180, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 478.170,- Kč s 3 % úrokem ode dne 1. 1. 1992 do zaplacení, žalobu o zaplacení částky 72.242,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. K odvolání žalovaných odvolací soud usnesením ze dne 29. května 2002, č. j. 28 Co 147/2002-205, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku a ve výrocích o nákladech řízení a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení. Neztotožnil se s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který dovodil, že žaloba je zčásti důvodná, neboť se jedná o plnění ze smlouvy o konsorciu podle § 106za a násl. zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, v tehdy platném znění (dále jen „hosp. zák.“, resp. „hospodářský zákoník“), a vyslovil závazný právní názor, že „žalobcem tvrzené skutečnosti (druhý žalovaný vybíral z účtů a vybrané částky mu nepředával a tudíž nemohly být použity na provoz firmy) nasvědčují tomu, že žalováno je z titulu bezdůvodného obohacení, i když žalobce uvádí, že žaluje na plnění ze smlouvy…. Částky, které by si žalovaní případně ponechávali v průběhu roku 1991, aniž by je vkládali zpět do provozu firmy, by byly přijímány jako plnění bez právního důvodu. V průběhu roku si účastníci vypláceli jen podnikatelskou odměnu. Podíl na zisku podle smlouvy o konsorciu si mohli rozdělit polovinou až po skončení účetního roku 1991, až když jim výše zisku byla známa v souvislosti s podáním daňových přiznání, neboť se tak ve smlouvě o konsorciu dohodli“. Žalovaný nárok je proto nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“). S přihlédnutím k tomu, že žalovaní v odvolání vznesli námitku promlčení uplatňovaného nároku, uložil odvolací soud soudu prvního stupně zabývat se touto námitkou a posoudit zejména počátek běhu promlčecí doby s tím, že bude třeba poučit účastníky podle § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř. o povinnosti tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat důkazy k prokázání důvodnosti námitky. Nebude-li učiněn závěr o promlčení nároku z bezdůvodného obohacení, bude nezbytné se zabývat jeho výší a za tím účelem dokazování doplnit. Soud prvního stupně v pořadí třetím rozsudkem ze dne 25. března 2003, č. j. 4 C 909/94-240, zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 478.170,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % od 1. 1. 1992 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 16. 7. 1990 smlouvu o konsorciu s obchodním názvem Č. (dále jen „konsorcium“), jejímž účelem bylo podnikání a provozování stěhovacích a přepravních služeb. Ujednali si, že budou za tímto účelem užívat všechna motorová vozidla, která jednotliví účastníci vlastní, a že povedou společně evidenci nákladů a výdajů konsorcia, aniž si zároveň smluvili, který z účastníků je tímto pověřen. Ohledně způsobu rozdělení zisku z podnikání bylo ve smlouvě sjednáno, že jedna polovina zisku náleží žalobci a druhá polovina žalovaným. Účastníci zřídili tři bankovní účty u K. B., k nimž měl podpisové právo žalobce, přičemž k jednomu z nich u pobočky K. B. v P. bylo zřízeno podpisové právo též druhému žalovanému. Ačkoliv měl druhý žalovaný úmysl ke dni 31. 12. 1990 z konsorcia vystoupit, i v průběhu roku 1991 vybíral (a to i na žádost žalobce) finanční prostředky z uvedeného bankovního účtu, k němuž měl podpisové oprávnění. Žalobci byla v roce 1991 vyplacena jako podíl na zisku konsorcia částka 43.875,- Kč, pro daňové účely však přiznal zisk pouze ve výši 36.000,- Kč. Konsorcium zaniklo dohodou účastníků ke konci roku 1991. Ze zprávy o kontrole daně z příjmů obyvatelstva provedené F. ú. P. ze dne 27. 11. 1992 vyšlo najevo, že první žalovaná v daňovém přiznání za svou osobu pro rok 1991 uvedla příjem konsorcia ve výši 580.512,- Kč. Následně finanční úřad na základě daňových kontrol provedených u žalobce dne 2. 8. 1992 a 16. 10. 1992 doměřil žalobci v roce 1993 daňový základ za daňové období roku 1991 rovněž do částky 580.512,- Kč. Žalobce nejpozději dne 16. 10. 1992 obdržel opis účetnictví konsorcia za období od 1. 1. 1991 do 31. 12. 1991 (počítačovou sjetinu nazvanou „opis souboru Č.“), z něhož vyplývala výše zisku za uvedené období. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně (vázán právním názorem odvolacího soudu) posoudil nárok žalobce jako bezdůvodné obohacení podle § 451 obč. zák., které žalovaní získali na jeho úkor. Nepřisvědčil názoru žalobce, že se jedná o plnění ze smlouvy o konsorciu, kterou účastníci uzavřeli podle § 106za a násl. hospodářského zákoníku. Soud prvního stupně se v souladu s pokynem odvolacího soudu zabýval žalovanými vznesenou námitkou promlčení. Vzhledem k tomu, že se žalobce mohl dozvědět, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil, nejpozději z daňové kontroly provedené finančním úřadem dne 16. 10. 1992 (a to z opisu účetnictví konsorcia, z něhož byla patrná výše zisku konsorcia dosaženého za rok 1991), a že žalobu k soudu podal až dne 28. 11. 1994, soud prvního stupně dovodil, že dvouletá promlčecí doba podle § 107 odst. 1 obč. zák. uplynula marně a právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení je promlčeno. Odvolací soud k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 7. října 2003, č. j. 28 Co 366/2003-266, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žaloba zamítnuta, a ve výroku o nákladech řízení státu, změnil jej ve výroku o nákladech řízení účastníků a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně shledal zásadně správnými. I nadále zastával názor, že žalobce uplatnil žalobou nárok z bezdůvodného obohacení podle § 451 obč. zák., neboť částky, které by žalovaní v průběhu roku 1991 vybírali z účtů a případně si ponechávali, aniž by je vkládali zpět do provozu firmy anebo je dělili jako zisk mezi účastníky konsorcia, by byly přijímány jako plnění bez právního důvodu. Oproti soudu prvního stupně však s poukazem na to, že k bezdůvodnému obohacení došlo v průběhu roku 1991 a že konsorcium zaniklo ke dni 31. 12. 1991 (za účinnosti hospodářského zákoníku), dospěl k závěru, že se na daný případ vztahuje dvouletá promlčecí lhůta podle § 131b odst. 2 hospodářského zákoníku. Přihlédl přitom k přechodnému ustanovení § 763 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v