33 Odo 1173/2005 — Nejvyšší soud

33 Odo 1173/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 12. 2007 Spisová značka:33 Odo 1173/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.1173.2005.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Odo 1173/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. O., zastoupeného Mgr. J. K., advokátem proti žalované G. I. spol. s r. o. zastoupené Mgr. L. B., advokátkou o zaplacení 49.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 10 C 899/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2005, č. j. 26 Co 43/2005-85, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.035,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. J. K., advokáta. O d ů v o d n ě n í: Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 105.943,- Kč s příslušenstvím. Uváděl, že s žalovanou uzavřel cestovní smlouvu, v níž se zavázala zajistit mu účast na přípravném jazykovém kursu v jazykové škole C. E. L. S. v L. Při osobním jednání se zástupcem žalované mu byl doporučen konkrétní kurs s tím, že po jeho absolvování bude připraven ke složení mezinárodní zkoušky standardu C. v úrovni CPE, což akceptoval. Jazykovou zkoušku o stupeň nižší úrovně (CAE) totiž absolvoval již v roce 2000 a pracovníka žalované o tom informoval. Žalovaná mu však oproti ujednání zajistila kurs, jehož úroveň neodpovídala kriteriím pro složení požadované zkoušky, a přes jeho opakované žádosti smluvený kurs nezajistila. Proto od cestovní smlouvy odstoupil a požaduje vrátit cenu zájezdu ve výši 47.250,- Kč a cenu jízdenky P.– L. a zpět ve výši 2.150,- Kč, které žalované zaplatil. Dále žádá náhradu škody ve výši 1.800,- Kč (za vízum) a 54.743,- Kč (za ubytování v L. v období od 2. 9. 2002 do 4. 12. 2002, tj. do odstoupení od smlouvy). Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 19. července 2004, č. j. 10 C 899/2003-45, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 105.943,- Kč s 3,5 % úrokem z prodlení od 5. 12. 2002 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce uzavřel s žalovanou cestovní smlouvu, jejímž předmětem byl jazykový kurs v L. Při jednání se žalobce a žalovaná (prostřednictvím pověřeného zaměstnance) výslovně dohodli na zajištění kursu připravujícího na složení zkoušky CPE. Žalobce odcestoval do L. a na místě zjistil, že takový kurs nebyl otevřen a že byl zařazen do jiného kursu (o úroveň níže). Poté, co žádal žalovanou několikrát bezúspěšně o zjednání nápravy prostřednictvím elektronické pošty, zaslal jí dne 7. 11. 2002 písemnou reklamaci. Žalovaná na ni ve třicetidenní lhůtě nereagovala. Dne 4. 12. 2002 proto od smlouvy odstoupil a k 9. 12. 2002 studium v L. ukončil. Na podkladě uvedených skutečností soud prvního stupně posoudil nároky žalobce jako oprávněné. Uzavřel, že cestovní smlouva byla uzavřena platně; katalog se všeobecnými podmínkami pro zájezdy s jazykovým programem i brožuru, která byla žalobci předána a jež obsahovala údaj, že v jazykové škole uvedené ve smlouvě může zájemce studovat ke zkoušce CPE, posoudil jako součásti smlouvy. Žalovaná nevyřídila žalobcovu reklamaci v zákonné třicetidenní lhůtě, žalobce od smlouvy oprávněně odstoupil a vznikl mu nárok na vrácení všeho, co žalované podle smlouvy zaplatil (tj. částky 49.400,- Kč). Vznikl mu rovněž nárok na náhradu škody v podobě výdajů, které vynaložil za ubytování a vízum. K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. dubna 2005, č. j. 26 Co 43/2005-85, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutková zjištění soudu prvního stupně hodnotil jako správná a úplná. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nevyřídila-li žalovaná řádnou reklamaci žalobce v zákonné (třicetidenní) lhůtě, svědčila žalobci stejná práva, jako by se jednalo o neodstranitelnou vadu zájezdu, tedy i právo od cestovní smlouvy odstoupit. Na rozdíl od soudu prvního stupně, jenž nároky plynoucí z odstoupení od smlouvy posuzoval podle § 623 obč. zák., poměřil danou situaci § 852h odst. 2 obč. zák. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že pobyt žalobce v místě výuky byl v důsledku nezajištění požadovaného kursu zcela bezúčelný, a proto mu vzniklo rovněž právo na náhradu škody v celkové výši 56.543,- Kč, představující platby za ubytování a vízum. Nepřisvědčil přitom žalované, že věc měla být posouzena podle § 852k obč. zák.; konstatoval, že toto ustanovení lze použít na případy, kdy služba nebyla poskytnuta řádně a včas, nikoli při posouzení nároků z odstoupení od smlouvy. Stejně tak - při zohlednění vztahu předpisu obecného vůči speciálnímu - neshledal důvodnou odvolací námitku, že nárok žalobce měl být posouzen jako nárok ze zrušené smlouvy podle obecných ustanovení, resp. jako bezdůvodné obohacení. Na podporu svých závěrů zdůraznil, že žalovanou zajištěný jazykový kurs byl pro žalobce nevyužitelný a pobyt v místě kursu zbytečný a že daný typ cestovní smlouvy je svým předmětem zcela specifický, nesrovnatelný s běžnými typy cestovních smluv, jejichž předmětem je zpravidla rekreační pobyt zákazníka ve sjednaném místě. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Ten spojuje s posouzením, zda po zahájení zájezdu má účastník cestovní smlouvy (zákazník) právo na odstoupení od smlouvy, zejména pro porušení § 19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“), a v případě, že ano, zda jeho nároky lze poměřovat ustanovením § 852h odst. 2 obč. zák. Namítá, že žádný ze soudů neuvedl zákonné ustanovení, z něhož dovodil, že při neodstranitelné vadě plnění podle cestovní smlouvy bylo právem žalobce jako zákazníka od této smlouvy odstoupit. Narozdíl od soudů má zato, že takové právo zákazník po zahájení zájezdu nemá, byť zájezd trpěl neodstranitelnými vadami, a že mu vznikají toliko práva uvedená v § 852k obč. zák., které řeší výslovně mimo jiné situaci, kdy po zahájení zájezdu cestovní kancelář neposkytne zákazníkovi služby cestovního ruchu řádně a včas. Oproti soudům zastává také názor, že mělo-li právo odstoupit od cestovní smlouvy žalobci vzniknout v důsledku včasného nevyřízení reklamace (tj. porušením povinnosti stanovené zákonem o ochraně spotřebitele), nemohla být věc poměřována § 852h odst. 2 obč. zák., neboť ten dopadá pouze na případy porušení povinnosti stanovené cestovní smlouvou nebo občanským zákoníkem. Šlo-li o případ porušení povinnosti podle § 19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele, jsou smluvní strany povinny vzájemně si vrátit přijatá plnění a bylo namístě posoudit věc podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. Navíc je přesvědčena, že § 852h odst. 2 obč. zák. se vztahuje výlučně na případy, kdy zákazník odstoupil od cestovní smlouvy před zahájením zájezdu. Pokud již část plnění ze strany cestovní kanceláře zkonzumoval, měli si účastníci cestovní smlouvy vzájemně vracet přijatá plnění. Ze všech uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce s dovolacími námitkami nesouhlasil. Zejména namítá, že § 852h odst. 2 obč. zák. dopadá jak na situace, kdy zákazník odstoupí od cestovní smlouvy pro porušení povinností cestovní kanceláře před zahájením zájezdu, tak i na situace, kdy cestovní kancelář začala plnit povinnosti stanovené cestovní smlouvou (tj. zájezd byl zahájen), avšak poskytované plnění vůbec neodpovídá dohodnutému předmětu cestovní smlouvy. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalovanou) řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se nejdříve zabýval jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Protože odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, lze přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích § 2