33 Odo 233/2004 — Nejvyšší soud

33 Odo 233/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 11. 2005 Spisová značka:33 Odo 233/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.233.2004.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb. § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Odo 233/2004 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Ing. arch. A. Z., proti žalovanému S. m. Č. B., o zaplacení částky 457.162,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 225/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. listopadu 2003, č. j. 8 Co 1654/2003-173, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 457.162,- Kč s příslušenstvím. Uváděla, že je vlastnicí pozemků o celkové výměře 42.859 m2, které jsou součástí významného krajinného prvku parku S. v Č. B. Nesmí je proto oplotit, užívat je a brát z nich užitky. Pozemky užívá žalovaný jako veřejnou zeleň a plochy pro každodenní rekreaci obyvatel, aniž by jí za to cokoli platil. Žalovaná částka odpovídá nájemnému ve výši 4,- Kč za 1 m2 pozemků ročně. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 3. dubna 2003, č. j. 30 C 225/2001-132, ve znění usnesení ze dne 19. května 2003, č. j. 30 C 225/2001-142, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 457.162,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 8. 2001 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení a vrácení přeplatku záloh na náklady znaleckého posudku. K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 13. listopadu 2003, č. j. 8 Co 1654/2003-173, rozsudek soudu prvního potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí pozemkových parcel č. 1809/42, 1852/9, 1853, 1853/4, 1868/22, 1872/3, 1873/2, 1874/3, 1875/3, 1875/4 a 1880/10 v katastrálním území a obci Č. B. o celkové výměře 42.859 m2 (dále jen „předmětné pozemky“, resp. „pozemky“). Úřad města Č. B. odbor životního prostředí v rámci přenesené působnosti rozhodnutím ze dne 21. 10. 1992 provedl ke dni 6. 12. 1992 podle § 6 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v tehdy platném znění, registraci významného krajinného prvku parku „S.“, jehož součástí jsou i předmětné pozemky. Žalovaný zároveň park S. (a tedy i předmětné pozemky) v rámci své samostatné působnosti prohlásil obecně závaznými vyhláškami č. 15/97, 11/98, 14/98 a 10/2000 za veřejné prostranství (§ 4 odst. 2 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, v tehdy platném znění) a v době od 1. 12. 1998 do 31. 7. 2001 jej užíval s tím, že park sloužil k rekreaci veřejnosti. Předmětné pozemky jsou označeny jako součást městské zeleně a krajinné zeleně rekreačního parku S. Účastníci ohledně předmětných pozemků neuzavřeli žádnou nájemní smlouvu a žalovaný, který provádí na své náklady údržbu parku, za užívání předmětných pozemků žalobkyni žádnou částku ve sledovaném období nezaplatil. Obvyklá výše nájemného odpovídající místu, času, charakteru a rozloze pozemků činila 4,-Kč za 1 m2 pozemků ročně. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soudy obou stupňů shodně dovodily, že v projednávaném sporu je třeba užívání pozemků žalovaným posuzovat jako vztah občanskoprávní, do něhož se prolíná úprava provedená normami práva veřejného. Odvolací soud zdůraznil, že zákon č. 114/1992 Sb. se posuzované věci dotýká pouze nepřímo, neboť žalobkyni sice omezuje v realizaci jejích vlastnických práv, ovšem děje se tak proto, že dané území je státem (nikoli obcí) určené jako významný krajinný prvek. V důsledku toho je žalobkyně omezena ve výkonu vlastnického práva, neboť nemůže svévolně zasahovat do přírody a krajiny (§ 58, § 4-6 zákona č. 114/1992 Sb.) a je nucena strpět zásahy orgánů ochrany přírody. Uvedená okolnost však nikterak nevytváří právní rámec vztahů mezi žalobkyní a žalovaným v souvislosti s užíváním pozemků obcí - potažmo jejími občany, neboť omezení ve smyslu zákona č. 114/1992 Sb. vyplývají z rozhodnutí státní správy a směřují k ochraně přírody a nikoli k absolutnímu omezení vlastnického práva. Tím, že žalovaný zároveň předmětné pozemky obecně závaznými vyhláškami prohlásil za veřejné prostranství a takto je i užívá, omezil dále vlastnické právo žalobkyně, která tak nemůže pozemky oplotit či jinak zabránit veřejnému užívání cest a zeleně. Tato okolnost však nemůže znamenat ztrátu všech atributů jejího vlastnického práva. Odvolací soud připomněl, že jedním z těchto atributů je oprávnění vlastníka brát užitky z předmětu svého vlastnictví ve smyslu § 123 obč. zák. Pokud by toto nebylo možné, jednalo by se o takový zásah do vlastnického práva, který by fakticky znamenal nepřípustné vyvlastnění bez náhrady (§ 128 odst. 2 obč. zák.). Jelikož právním základem pro braní užitků ve vztahu mezi dvěma subjekty práva je zejména smlouva, pak v případě její absence (a chybí-li i jiný právní titul) půjde o užívání bez právního důvodu, tedy o jednu ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení podle § 451 obč. zák. V dané věci nelze za takový občanskoprávní titul považovat prohlášení za veřejné prostranství obecně závaznou vyhláškou, která je aktem učiněným v rámci samostatné působnosti obce; okolnost, že jde o veřejné prostranství, znamená pouze omezení vlastníka ve prospěch veřejného zájmu. Odvolací soud se proto ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil ve smyslu § 451 obč. zák. a že je povinen bezdůvodné obohacení odpovídající nájemnému obvyklému v místě a čase za obdobné pozemky vydat. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť v něm posuzovaná právní otázka obecné ochrany přírody a krajiny podle zákona č. 114/1992 Sb. a užívání veřejného prostranství na pozemcích ve vlastnictví fyzických osob nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu řešena a odvolací soud ji posoudil v rozporu s hmotným právem. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu, že na vzájemná práva a povinnosti účastníků se vztahuje zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění. I nadále je přesvědčen, že na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení nezískal, protože předmětné pozemky neužívá, stará se o ně a udržuje je z titulu veřejného zájmu - výkonu státní správy na úseku ochrany přírody a krajiny; navíc park S. od 1. 1. 2002 není veřejným prostranstvím. Nesouhlasí zejména s právním závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně je omezena ve výkonu svého vlastnického práva i tím, že pozemky byly prohlášeny za veřejné prostranství. S odkazem na definici veřejného prostranství obsaženou v § 4 odst. 2 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, upozorňuje na výklad, podle něhož veřejným prostranstvím mohou být i pozemky ve vlastnictví jiných subjektů než státu a obce. I nadále zastává názor, že vzájemné vztahy účastníků je nutno posuzovat výlučně podle zákona č. 114/1992 Sb., a nikoliv podle občanského zákoníku. Z uvedených důvodů navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005, kdy nabyla účinnosti jeho novela provedená zákonem č. 59/2005 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou - účastníkem řízení při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky přípustnosti dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b/ a písm. c/ o. s. ř. Přípustnost dovolání v posuzovaném případě nemůže být založe