33 Odo 373/2005 — Nejvyšší soud

33 Odo 373/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 11. 2006 Spisová značka:33 Odo 373/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.373.2005.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 451 předpisu č. 40/1964Sb. § 4 odst. 2 předpisu č. 61/1977Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Odo 373/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce L. Č. r., s. p., proti žalované Č., a. s., o zaplacení částky 370.974,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 20 C 29/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2003, č. j. 23 Co 157/2003-126, takto : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2003, č. j. 23 Co 157/2003-126, se ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. prosince 2002, č. j. 20 C 29/2001-104, tak, že se zamítá žaloba proti žalované společnosti Č., a. s. o zaplacení částky 370.974,- Kč s příslušenstvím, a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovanou společností Č., a. s. před soudy obou stupňů, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se po žalované a další žalované společnosti H. V. a. s. domáhal, aby mu společně a nerozdílně zaplatily částku 370.974,- Kč s příslušenstvím představující bezdůvodné obohacení, jež na jeho úkor získaly tím, že v období od 21. 7. 1999 do 20. 7. 2001 bezesmluvně užívaly pozemky ve vlastnictví státu o celkové výměře 61.829 m2, k nimž mu svědčí právo hospodaření, aniž by mu za to cokoli platily. Výše bezdůvodného obohacení odpovídá minimálnímu nájemnému za užívání pozemků (ostatní plochy nesloužící pro podnikání) v obci T. stanovené cenovým věstníkem Ministerstva financí ČR č. 1/2000 částkou 3,- Kč ročně za 1 m2. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 9. prosince 2002, č. j. 20 C 29/2001-104, žalobu, aby žalovaná společnost H. V. a. s. byla povinna zaplatit žalobci společně a nerozdílně s žalovanou částku 370.974,- Kč s příslušenstvím, zamítl, žalované uložil povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 370.974,- Kč s 12 % úrokem z prodlení z částky 185.487,- Kč od 21. 7. 1999 do 20. 7. 2000 a s 10 % úrokem z prodlení z částky 370.974,- Kč od 21. 7. 2000 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce má právo hospodaření k lesním pozemkům ve vlastnictví státu zapsaným na LV č. 100 pro katastrální území K. a obec T. (dále jen „předmětné pozemky“ nebo „pozemky“). Rozhodnutím tehdejšího Ministerstva lesního a vodního hospodářství ČSR ze dne 10. 9. 1985 bylo povoleno dočasné vynětí předmětných pozemků z lesního půdního fondu pro průmyslovou výstavbu, a to pro zařízení staveniště C 2 jaderné elektrárny T. Dočasné vynětí bylo povoleno do 31. 12. 1997. Rozhodnutím Okresního úřadu v Českých Budějovicích, referátu životního prostředí jako orgánu státní správy lesů ze dne 4. 2. 1998 byla prodloužena platnost rozhodnutí o dočasném odnětí pozemků určených k plnění funkcí lesa do 31. 12. 2003. Předmětné pozemky jsou zastavěny dočasnými stavbami sloužícími výstavbě jaderné elektrárny T. a jsou oploceny. Žalovaná společnost H. V. a. s. (resp. V. a. s.) byla pouze investičním dodavatelem stavebních částí staveniště, jehož vlastníkem je společnost Č. a. s., která také předmětné pozemky v rozhodném období užívala. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že společnost H. V. a. s. není ve sporu pasivně legitimována, neboť předmětné pozemky neužívala. Naproti tomu shledal důvodnou žalobu vůči žalované (společnosti Č. a. s.). Nepřisvědčil totiž její námitce, že vlastníkem pozemků je obec T. a nikoli stát a že k užívání předmětných pozemků jí svědčí titul - rozhodnutí veřejnoprávních orgánů. Protože žalovaná pozemky ve sledovaném období užívala, aniž by se žalobcem uzavřela nájemní smlouvu, a za užívání ničeho neplatila, vzniklo jí na úkor žalobce bezdůvodné obohacení ve výši minimální ceny nájemného stanovené cenovým věstníkem Ministerstva financí ČR č. 1/2000, které je mu povinna vydat. K odvolání žalobce a žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. června 2003, č. j. 23 Co 157/2003-126, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba proti společnosti H. V. a. s., potvrdil a žalobě vyhovující výrok změnil tak, že žalobu požadující po žalované Č., a. s. zaplacení částky 370.974,- Kč s příslušenstvím zamítl. Zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutkový stav, z něhož vyšel soud prvního stupně, a doplnil jej o zjištění, že rozhodnutím Okresního úřadu v Č. B. ze dne 4. 2. 1998 byl podle § 17 odst. 1 (zákona č. 289/1995 Sb.) stanoven poplatek za odnětí těchto pozemků ve výši 92.107,10 Kč do 31. 12. každého roku, v němž odnětí trvá, a že žalovaná z předmětných pozemků platí daně. S právním posouzením věci soudem prvního stupně, až na závěr o nedostatku pasivní legitimace společnosti H. V. a. s., se však neztotožnil. Konstatoval, že s nemovitostmi, jejichž vlastníkem je stát, původně hospodařil žalobce, ovšem jen do doby, než došlo k jejich odnětí. Jestliže v době, za kterou žádá od žalovaných bezdůvodné obohacení, s nimi nehospodařil a stát jako vlastník se rozhodl, že bude pozemky užívat k jinému účelu než k lesnímu hospodaření, nemůže žalobce požadovat plnění na subjektech, které hospodaří na těchto pozemcích se svolením vlastníka a „na podkladě rozhodnutí o odnětí hospodaření žalobcem“. Požadavek, aby žalovaní platili žalobci plnění na podkladě bezdůvodného obohacení za situace, kdy žalobce s nimi nehospodaří a ani hospodařit nemůže, postrádá podle názoru odvolacího soudu logiku. Proti tomuto rozsudku (výslovně sice proti všem jeho výrokům, podle obsahu podání však pouze proti měnícímu výroku ve věci samé) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. odvolacímu soudu vytkl nesprávnost posouzení právních následků spojených s vydáním rozhodnutí o dočasném vynětí lesních pozemků z lesního půdního fondu. Je přesvědčen, že rozhodnutí vydané podle zákona č. 61/1977 Sb. (nyní zákona č. 289/1995 Sb.) má dopad pouze ve veřejnoprávní sféře a neřeší otázky vlastnictví k pozemkům, užívacího práva k nim apod. Vydáním takového rozhodnutí nedošlo ke změně práva hospodaření, které i nadále přísluší jemu. Žalované nemohou vykonávat právo hospodaření k věcem ve vlastnictví státu, neboť nejde o subjekty, jimž toto oprávnění svěřuje zákon č. 219/2000 Sb., příp. zákon č. 77/1997 Sb. Nejde ani o rozhodnutí, jímž by bylo rozhodnuto o svěření pozemků do užívání určitého subjektu. Otázka užívání majetku státu třetími subjekty je upravena obecně zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, v platném znění (dále jen „obč. zák.“), a nespadá do veřejnoprávní sféry státu. O přenechání pozemků do užívání stát rozhoduje prostřednictvím subjektů, které mají k pozemkům právo hospodaření. Žalobce běžně hospodaří s pozemky vyňatými (trvale či dočasně) z lesního půdního fondu a užívá je sám nebo je přenechává úplatně do užívání jiným osobám. I v tomto případě jednal se žalovanou ohledně smlouvy o nájmu pozemků a k jejímu uzavření nedošlo pouze z důvodu neshody o ceně nájmu. Okolnost, že žalovaná hradí daně z předmětných pozemků, považuje za nerozhodnou, neboť i on svou daňovou povinnost plní. Navrhl proto rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 3. 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým byla s účinností ke dni 1. 4. 2005 provedena novela občanského soudního řádu). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění výjimky z povinného advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu § 241 odst. 2 písm. b/, odst. 4 o. s. ř. a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., se zaměřil na posouzení otázky, zda je též důvodné. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu (je-li dovolání přípustné) přihlédnout k vadám uvedeným v § 22