33 Odo 875/2005 — Nejvyšší soud

33 Odo 875/2005 citace  Název judikátu:*Smluvní pokuta. Dobré mravy. Moderační právo. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 8. 2005 Spisová značka:33 Odo 875/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.875.2005.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 544 předpisu č. 40/1964Sb. § 3 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. § 39 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 875/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce M.K., proti žalované A. (ČR), spol. s r. o., o 180.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 102/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2004, č.j. 13 Co 370/2004-108, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 1. dubna 2005, č.j. 13 Co 370/2004-112, takto: I. Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2004, č.j. 13 Co 370/2004-108, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 1. dubna 2005, č.j. 13 Co 370/2004-112, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, ze dne 6. dubna 2004, č.j. 13 C 102/2000-91, ve výroku o zamítnutí žaloby co do částky 100.000,- Kč s příslušenstvím, se odmítá. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2004, č.j. 13 Co 370/2004-108, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 1. dubna 2005, č.j. 13 Co 370/2004-112, se ve výroku I., pokud jím byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. dubna 2004, č.j. 13 C 102/2000-91, tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 80.000,- Kč s 11 % úroky z prodlení od 15. 10. 1999 do zaplacení, a ve výrocích II. a III. o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. dubna 2004, č.j. 13 C 102/2000-91, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 20.000,- Kč s 11 % úrokem z prodlení od 15. 10. 1999 do zaplacení. V rozsahu částky 180.000,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vázán právním názorem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího, vysloveným v usnesení ze dne 14. května 2003, č.j. 13 Co 138/2003-68, jímž byl zrušen předchozí vyhovující rozsudek soudu prvního stupně vydaný v této věci, dospěl k závěru, že mezi žalobcem a žalovanou došlo dne 21. 3. 1994 k uzavření smlouvy o vytvoření, dodání a užití výtvarného díla, podle které se žalobce zavázal dodat žalované fotografické podklady pro vytvoření plakátů a letáků za dohodnutou cenu 20.000,- Kč. Protože se žalované nepodařilo vyvrátit tvrzení žalobce o tom, že mu žalovaná nevrátila originály diapozitivů zachycující výtvarné dílo, zavázal žalovanou zaplatit žalobci sjednanou smluvní pokutu ve výši 20.000,- Kč spolu s 11 % úrokem z prodlení od 15. 10. 1999 do zaplacení. Ve smlouvě ze dne 21. 3. 1994 byla sice smluvní pokuta sjednána pro případ poškození nebo ztráty díla ve výši desetinásobku dohodnuté ceny díla, tj. částkou 200.000,- Kč, ale soud prvního stupně považoval smluvní pokutu za přiměřenou jen v rozsahu částky 20.000,- Kč. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. října 2004, č. j. 13 Co 370/2004-108, ve znění opravného usnesení ze dne 1. dubna 2005, č. j. 13 Co 370/2004-112, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku tak, že žalovanou zavázal zaplatit žalobci „dalších“ 80.000,- Kč s 11 % úrokem z prodlení od 15. 10. 1999 do zaplacení; jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na základě úvahy o nutnosti aplikace ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ o. z.“) dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, že dohoda o smluvní pokutě ve výši desetinásobku dohodnuté ceny díla je nepřiměřeně vysoká. S přihlédnutím k ceně díla, jeho charakteru a možnému dalšímu využití považoval smluvní pokutu za přiměřenou jen ve výši pětinásobku, tj. v rozsahu částky 100.000,- Kč. Ujednání o smluvní pokutě v rozsahu přesahujícím 100.000,- Kč považoval za neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 o. z. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to v celém jeho rozsahu, podala žalovaná dovolání. V něm namítla, že právní posouzení věci odvolacím soudem je právně nesprávné a necitlivé. Připustila, že v případech fotografického díla umělecké hodnoty je ujednání o smluvní pokutě zcela na místě, protože hrozící újma je značná. V případě diapozitivů je však vyloučeno, že by žalobci při jejich nevrácení vznikla nějaká škoda, a proto není na místě, aby byla uplatňována paušalizovaná náhrada škody ve výši naprosto nekorespondující s hodnou diapozitivů ani celé zakázky. Požadavek žalobce je v zásadním rozporu s dobrými mravy, a proto nemůže požívat soudní ochrany. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není jasné, jakými úvahami byl veden, pokud přiznal žalobci pětinásobek výše sjednané úplaty. Proto žalovaná navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Podle článku II. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení novely občanského soudního řádu, provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Již v usnesení z 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3/1998, Nejvyšší soud ČR vyslovil názor, že stejně jako u dalších opravných prostředků i u dovolání platí, že k jeho podání je subjektivně oprávněn jen ten účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná tím, že bude opravnému prostředku vyhověno (tzv. subjektivní přípustnost dovolání). Stejný názor pak zaujal i v rozsudku z 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 21, pod číslem C 154. Jestliže odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 100.000,- Kč s příslušenstvím, byla v tomto rozsahu žalovaná v odvolacím řízení procesně úspěšná a tímto výrokem jí žádná újma nevznikla. Proto není k podání dovolání v tomto směru oprávněna a Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) musel její dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítnout. Proti ostatním výrokům bylo včasné dovolání podáno k tomu oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.). Jelikož jde o dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a jsou splněny i podmínky uvedené v § 241 odst. 1 a 4 a v § 241a odst. 1 o. s. ř., přezkoumal dovolací soud napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. Žalovaná netvrdí, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněným dovolacím důvodem a dospěl k závěru, že dovolání je v přezkoumávaném rozsahu opodstatněné. Dovolatelka zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu o tom, že výkon práva žalobce je jen částečně v rozporu s dobrými mravy, a naopak dovozuje, že pro rozpor s dobrými mravy by žalobci měla být soudní ochrana odepřena. Tím tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Právní posouzení věci je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tj. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jiný právní přepis, než který správně měl použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej interpretoval, anebo ze skutečností najisto