4 Tdo 1030/2015 — Nejvyšší soud

4 Tdo 1030/2015 citace  Název judikátu:Zpronevěra Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:17. 9. 2015 Spisová značka:4 Tdo 1030/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.1030.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zpronevěra Dotčené předpisy:§ 248 odst. 1,2,3 písm. a) tr. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:2. 12. 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tdo 1030/2015-30 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. září 2015 o dovolání obviněného Ing. Z. V., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 5 To 413/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 2 T 36/2012, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 2 T 36/2012, byl obviněný Ing. Z. V. uznán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 a pokračujícího trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že jako tehdejší člen zastupitelstva a v době od 6. 11. 2006 do 18. 2. 2010 s. obce K., okres Ch., který podle § 69 zákona č. 128/2000 Sb. o obcích ve znění novel složil slib, že svoji funkci bude vykonávat svědomitě, v zájmu obce a jejich občanů a že se bude řídit Ústavou a zákony České republiky, přičemž podle § 302 písm. f) zákoníku práce č. 262/2006 Sb. ve znění novel byl jako vedoucí zaměstnanec povinen zabezpečovat dodržování právních a vnitřních předpisů a podle § 303 odst. 1 písm. e) téhož zákona měl jako zaměstnanec územně samosprávného celku zvýšené povinnosti uvedené v odst. 2 tohoto ustanovení, tedy mimo jiné i zdržet se jednání, které by mohlo vést ke střetu veřejného zájmu se zájmy osobními, a podle § 25 odst. 2 písm. d), e) zákona č. 320/2001 Sb. o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů ve znění novel měl přijmout veškerá nezbytná opatření k ochraně veřejných prostředků a zajistit jejich hospodárné, efektivní a účelné využívání, I. dne 28. 3. 2007 vyzvedl z pokladny Obce K. finanční hotovost ve výši 90.000,-Kč jako údajnou zálohu na nákup materiálu, žádný materiál však později nekoupil, peníze poté obci nevrátil a ponechal si je pro svoji vlastní potřebu, čímž Obci K. způsobil škodu ve výši 90.000,-Kč, II. ve dnech 1. 10. 2009 a 21. 10. 2009 postupně vyzvedl z pokladny Obce K. finanční hotovosti ve výši 43.020,-Kč a 119.000,-Kč jako údajné zálohy na nákup materiálu, žádný materiál však později nekoupil a dne 16. 12. 2009 do pokladny obce vrátil pouze částku ve výši 84.493,-Kč a zbytek peněz si ponechal pro vlastní potřebu, čímž Obci K. způsobil škodu ve výši 77.527,-Kč, III. v přesně nezjištěné době v měsíci říjnu 2009 použil na rekonstrukci svého rodinného domu v K. – K. L. část odebraného a Obcí K. také dodavateli Bricostav, s.r.o., se sídlem v Chomutově, ul. Kochova č. 1656/14 uhrazeného stavebního materiálu určeného pro rekonstrukci obecního objektu tzv. R. v K.- K. L., čímž Obci K. způsobil škodu ve výši 5.250,-Kč, Podle § 37 tr. zákona č. 140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009 soud u obviněného Ing. Z. V. upustil od uložení souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr. zákona, neboť trest uložený rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 18. 6. 2013, č.j. 2 T 36/2012 – 600, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 2. 2014, č.j. 5 To 392/2013 – 624, je dostatečný. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému Ing. Z. V. uložena povinnost zaplatit poškozené Obci K., náhradu škody ve výši 172.777,-Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Obec K., se sídlem K., odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 2 T 36/2012, podal obviněný Ing. Z. V. v zákonné lhůtě odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 5 To 413/2014 tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 5 To 413/2014, podal následně obviněný Ing. Z. V. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání obviněného je směřováno proti bodu I. a III. výrokové části rozsudku Okresního soudu v Chomutově a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného. Obviněný k bodu I. namítá, že částku si z pokladny vyzvedl, ale použil ji jako zálohu řemeslníkovi A. M. na opravu obecního společenského sálu a konstatuje, že závěr Okresního soudu v Chomutově nemůže obstát oproti jednoznačně prokázaným skutečnostem o tom, že částka byla použita na práce prováděné pro obec K., a uvádí, že soudy důkazy zcela ignorovaly a ve svých rozhodnutích se s nimi nevypořádaly, a tudíž při jejich absenci předmětný skutek nesprávně posoudily jako trestný čin. V bodě III. rozsudku Okresního soudu v Chomutově namítá, že žádný materiál pro svou či třetí osobu nikdy nepoužil a že žádný rodinný dům na adrese K. – K. L. nevlastní. Krajský soud v Ústí nad Labem tedy podle obviněného rozhodl v rozporu s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 2. 2014, č.j. 5 To 392/2013 – 624, když opětovně opominul skutečnost, že předmětný dům obviněný nikdy nevlastnil a že materiály objednával a odebíral od společnosti Brikostav svědek M. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil, a aby věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 13. 8. 2015 Nejvyššímu soudu sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolac