4 Tdo 581/2024 — Nejvyšší soud

4 Tdo 581/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř. § 265b odst.1 písm. m) tr.ř. Datum rozhodnutí:14. 8. 2024 Spisová značka:4 Tdo 581/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:4.TDO.581.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Řízení o odvolání Svéprávnost Vzdání se opravného prostředku Dotčené předpisy:§ 247 odst. 2 tr. ř. § 250 odst. 1 tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:23. 9. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tdo 581/2024-406 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 8. 2024 o dovolání obviněného P. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. 9 To 83/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 1 T 88/2023, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 1 T 88/2023 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný P. R. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku (bod 1 výroku o vině) a přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku (bod 2 výroku o vině). Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že 1. dne 12. 2. 2023 okolo 16:15 hodin v okolí obchodního domu XY v XY do poškozeného V. K., strkal a přitom po něm požadoval vydání peněz s tím, že pokud mu je nedá, fyzicky mu ublíží, zbije ho, načež V. K. z obavy o své zdraví vyndal z boční kapsy batohu peněženku, ze které předal P. R. bankovku v nominální hodnotě 100 Kč a peněženku si poté uložil do stejné kapsy u batohu, 2. dne 12. 2. 2023 okolo 16:15 hodin v přesně nezjištěném místě v ul. XY v XY poté, co poškozený V. K., vydal P. R. bankovku v nominální hodnotě 100 Kč a peněženku si uložil do stejné kapsy u batohu, odešel směrem k azylovému domu XY, kdy ho P. R. na cestě pronásledoval, šel za ním, dorážel na něj, šťouchal ho do batohu a při tomto odcizil z kapsy batohu V. K., který jej měl neustále umístěný na zádech, peněženku s finanční hotovostí ve výši nejméně 3.000 Kč a občanským průkazem na jméno poškozeného, čímž způsobil poškozenému V. K., škodu odcizením ve výši 3.050 Kč. 2. Za uvedené trestné činy byl obviněnému podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 36 (slovy: třiceti šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem mu bylo podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uloženo ochranné léčení psychiatrické ústavní formou. 3. Současně byl podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozený V. K., odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný nejprve blanketní odvolání, které následně odůvodnil prostřednictvím své obhájkyně a které zaměřil proti výroku o uložení ochranného opatření. Zde je namístě uvést, že takto učinil poté, co se v rámci hlavního líčení konaného dne 7. 2. 2024 po vyhlášení odvoláním napadeného rozsudku po poradě se svou obhájkyní, resp. jejím substitutem, vzdal práva podat odvolání, a to i za osoby k tomu oprávněné. Krajský soud v Praze (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) o podaném odvolání rozhodl usnesením ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. 9 To 83/2024, tak, že je podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítl jakožto odvolání podané osobou, která se odvolání výslovně vzdala. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. 9 To 83/2024, ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž explicitně uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř., neboť podle něj bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny zákonné podmínky pro jeho uložení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí ve věci samé, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. 6. Následně obviněný konstatuje, že důvodem pro zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku nalézacího soudu měla být skutečnost, že se při hlavním líčení konaném dne 7. 2. 2024 po vyhlášení rozsudku vzdal odvolání, včetně osob oprávněných. Za této situace pak podle odvolacího soudu měly být splněny podmínky pro postup podle § 253 odst. 1 tr. ř., tj. zamítnutí podaného odvolání. Obviněný připouští, že po čistě formální stránce bylo možné ve věci shledat podmínky pro tento postup, avšak podle jeho názoru takové posouzení ignoruje jeho osobní poměry. Zdůrazňuje, že mu byla diagnostikována závažná duševní porucha – chronifikovaná paranoidní schizofrenie s postprocesuální/m defektem osobnosti, intelektu a kognitivních funkcí (dále jen „schizofrenie“), k čemuž odkazuje na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, č. 79/2023, zpracovaného soudním znalcem MUDr. Tichým. 7. V této souvislosti dovolatel poukazuje na stanovisko odborné veřejnosti a judikaturní závěry k otázce možnosti, resp. nemožnosti podání odvolání poté, co se obviněný tohoto svého práva po vyhlášení rozsudku při hlavním líčení postupem podle § 250 odst. 1 tr. ř. vzdal. Připomíná, že je takové prohlášení neodvolatelné, vzdal-li se práva na odvolání tímto způsobem obviněný, který není omezen ve svéprávnosti. A contrario proto dovozuje, že obviněný, který je ve svéprávnosti omezen, může podat odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupem podle § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř., a to navzdory skutečnosti, že se předtím práva na odvolání při hlavním líčení výslovně vzdal. S ohledem na tento prezentovaný názor považuje dovolatel závěr odvolacího soudu za nepřijatelný projev tzv. přepjatého formalismu, k čemuž odkazuje na judikaturní závěry. Konkrétně odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 1336/18. Dovolatel je tak přesvědčen, že odvolací soud pochybil, pokud jeho odvolání uvedeným postupem zamítl, neboť nezohlednil jeho osobní poměry (tj. závažnou duševní poruchu), které podle něj představují výjimku z pravidla citovaného ustanovení trestního řádu pro podání odvolání. Ve vztahu k uvedené námitce uzavírá, že odvolací soud tímto postupem naplnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. 8. Posléze se dovolatel vyjadřuje k otázce uložení ochranného léčení ve smyslu § 99 tr. zákoníku, respektive k jeho formě podle § 99 odst. 4 tr. zákoníku. Je toho názoru, že pro uložení ochranného léčení neposkytlo provedené dokazování soudu prvního stupně dostatečný a jednoznačný podklad. Připomíná především to, že vedle znaleckého posudku MUDr. Tichého byl k důkazu proveden rovněž znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, klinická psychologie a sexuologie, č. 470/2021 a č. 3227/2021, soudních znalců MUDr. Leblové a prof. Weisse, kde MUDr. Leblová došla k závěru, že pro jeho osobu je dostačující ochranné léčení psychiatrické ambulantní formou, s aplikací depotního neuroleptického preparátu. Podle znalkyně ústavní forma v jeho případě nepředstavuje jakýkoliv přínos, ať již pro jeho osobu, nebo pro ochranu společnosti. Obviněný tak akcentuje princip ultima ratio v souvislosti se subsidiaritou ukládání ústavní formy ochranného léčení. 9. Uzavírá proto, že za situace, kdy rozsudek nalézacího soudu závěry citovaného znaleckého posudku MUDr. Leblové a prof. Weisse nereflektoval a ani nevysvětlil, proč byly jeho závěry opomenuty, je rozhodnutí v této části nepřezkoumatelné. 10. Nad rámec uvedeného se obviněný vyjádřil k otázce dostatečnosti ambulantní formy ochranného léčení psychiatrického a připomenul to, že byl více než rok umístěn ve vazbě ve Vazební věznici v Litoměřicích, kde v rámci jeho pobytu nedošlo k jakémukoliv vážnému incidentu v souvislosti s jeho diagnózou. Pokud má vykonat nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 let, má za to, že tato doba bude dostatečná pro poskytnutí prostoru k reflexi jeho dřívějšího způsobu vedení života tak, aby návazná ambulantní forma léčby byla zcela dostatečná pro naplnění jejího účelu. V souvislosti s touto námitkou zdůraznil i to, že dobrovolně navštěvoval odvykací centrum XY i určeného psychiatra a že bude obnovena podpora ze strany jeho rodiny a že umístění do ústavní ochranné léčby po vykonání uloženého trestu odnětí svobody podle něj bude zjevně nadbytečné a v rozporu s principem ultima ratio. V uvedených pochybeních soudů nižších stupňů spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.