4 Tdo 64/2025 – Nejvyšší soud

4 Tdo 64/2025-369 USNESENÍNejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2025 o dovolání obviněného P. Š., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Ostrov, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 6. 2024, č. j. 6 To 115/2024-305, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 1 T 141/2023, t a k t o : I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z podnětu dovolání obviněného zrušují rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 6. 2024, č. j. 6 To 115/2024-305, a rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 29. 1. 2024, č. j. 1 T 141/2023-261, v celém rozsahu. II. Podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Teplicích přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. IV. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný nebere do vazby. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 29. 1. 2024, sp. zn. 1 T 141/2023 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný P. Š. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným pokusem přečinu úvěrového podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že: „dne 14. 9. 2022 v 07:35 hod., na blíže nezjištěném místě a prostřednictvím sítě internet, jménem M. L., bez jejího vědomí a souhlasu, zažádal u poškozené společnosti Air Bank a.s., IČ: 29045371, se sídlem Evropská č. p. 2690/17, 160 00 Praha 6, Dejvice, o poskytnutí úvěru HU 01247876, s úvěrovým rámcem ve výši 100 000 Kč, kdy při žádosti uvedl osobní údaje k M. L., a předložil fotokopii jejího občanského průkazu, jejího rodného listu a fotokopii výpisu z jejího bankovního účtu vedeného u společnosti Equa Bank, a.s., které mu M. L. dne 8. 9. 2022 dodala za účelem příslibu získání úvěru ve výši 50 000 Kč legální cestou, přičemž obviněný dále při žádosti o poskytnutí úvěru předložil jím padělaný doklad o výši jejího příjmu, který dokládal, že M. L. pracuje u spol. SKCZ Group, s. r. o., IČ: 09677283, se sídlem Kostelecká č. p. 879/59, 196 00 Praha 9, přičemž bylo zjištěno, že M. L. u této společnosti nikdy nepracovala, o úvěr u společnosti Air Bank nežádala, načež dne 19. 9. 2022 byla žádost o úvěr společností Air Bank a.s., IČ: 29045371, zamítnuta, a poškozené tak nebyla způsobena žádná škoda“. 2. Za uvedený trestný čin soud prvního stupně uložil obviněnému podle § 211 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 180 denních sazeb, přičemž výše denní sazby podle § 68 odst. 2 tr. zákoníku činila 380 (tři sta osmdesát) Kč, tj. celkem 68 400 (šedesát osm tisíc čtyři sta) Kč. 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Teplicích odvolání směřující do výroku o uloženém trestu, a to v neprospěch obviněného. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“ nebo „soud druhého stupně“) rozsudkem ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. 6 To 115/2024, tak že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že obviněnému podle § 211 odst. 4 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu obviněného zařadil do věznice s ostrahou. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. 6 To 115/2024, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný poté rozvedl průběh řízení před soudy nižších stupňů, přičemž akcentoval, že v řízení před soudem prvního stupně učinil prohlášení viny a soud toto prohlášení viny přijal. Současně poukázal na to, jaký mu byl uložen soudem prvního stupně trest a že v důsledku podaného odvolání státní zástupkyně v jeho neprospěch mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. 5. Následně dovolatel připouští, že skutečně před soudem prvního stupně učinil prohlášení viny a soud prvního stupně jeho prohlášení viny přijal. Je ovšem toho názoru, že před prohlášením viny před soudem prvního stupně nebyl dostatečně a řádně poučen o významu prohlášení viny a tím, že mu soud odepřel řádné poučení, popřel jeho právo na spravedlivý proces. 6. Ohledně nedostatečného poučení dovolatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2138/23 ze dne 17. 6. 2024, konkrétně na čl. VIII. odst. 36, když akcentuje povinnost soudu postupovat při prohlášení viny přiměřeně podle § 314q odst. 3 tr. ř. Zdůrazňuje, že soud před prohlášením viny si musí být jistý, že obviněný rozumí podstatě skutku, jeho právní kvalifikaci, že jeho prohlášení je dobrovolné a bez nátlaku a že obviněný byl poučen o svých právech. Dále poukazuje čl. IX, na bod 44 tohoto nálezu Ústavního soudu, ve kterém Ústavní soud vyslovil názor, že poučení obviněného před přijetím prohlášení viny by mělo být podrobnější, než u dohody o vině a trestu, ve které je minimálně část týkající se trestu uvedena přímo v textu stranami přijaté dohody. 7. Současně v tomto nálezu v čl. IX, odst. 40 Ústavní soud judikoval, že obviněnému musí být z poučení zřejmé, že trest, který po prohlášení viny uloží prvostupňový soud, nemusí být konečným řešením v trestní věci, a že může být potrestán trestem na horní hranici zákonného limitu za daný trestný čin. Soud musí také ověřit, že je obžalovaný srozuměn s tím, že prohlášení viny nelze vzít zpět, a že soudy rozhodující v daném řízení, což není jen soud, který prohlášení viny přijímá, nejsou mimo zákonné limity při výměře trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu nikterak omezeny a že do odsuzujícího rozsudku v případě prohlášení viny může podat odvolání i státní zástupce. 8. Z pohledu shora prezentovaných závěrů pak obviněný namítá, že v řízení před soudem prvního stupně nebyl poučen o tom, že po řádném opravném prostředku státního zástupce mu může soud druhého stupně uložit trest přísnější a že prohlášení viny není garancí uložení alternativního trestu. Tím se podle jeho názoru soud prvního stupně dopustil nezhojitelné procesní vady. Má za to, že prohlášení viny učinil na základě neplných informací. Jedná se o závažnou procesní vadu, která zasahuje do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. 9. Nadto obviněný namítá, že i přes učiněné doznání viny spis neobsahuje řetězec důkazů schopných prokázat jeho vinu ve smyslu podané obžaloby. Poukazuje na to, že je několikrát soudně trestanou osobou a že se nacházel ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Proto si zvolil pro něj, z jeho pohledu, přijatelnější řešení, a to prohlášení viny za současného uložení peněžitého trestu, aniž by podle něho byly splněny podmínky pro jeho pravomocné odsouzení. Akcentuje, že trestní soudy nesmí rezignovat na svoji základní úlohu, a to je zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Pokud vina není nade vší pochybnost prokázána, musí soudy postupovat v souladu se zásadou v pochybnostech ve prospěch obviněného. Podle dovolatele uváděné skutečnosti naplňují zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 10. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 6. 2024, č. j. 6 Tdo 115/2024-305, podle § 265k tr. ř. a věc vrátil odvolacímu soudu nebo aby sám ve věci rozhodl tak, že se rozhodnutí odvolacího soudu mění tak, že se rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 29. 1. 2024, č. j. 1 T 141/2023-261, potvrzuje. 11. K dovolání obviněného se přípisem ze dne 22. 1. 2025, sp. zn. 1 NZO 957/2024, vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Předně zrekapituloval průběh řízení před soudy nižších stupňů a obsah podaného dovolání. 12. Následně státní zástupce uvádí, že pokud dovolatel argumentuje odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. II. ÚS 2138/23, tak není pochyb o tom, že Ústavní soud citovaný názor ohledně poučení o možnosti uložení trestu vyslovil. Podle státního zástupce však tento názor dovolatel vytrhává z kontextu, když následně cituje body 22, 44 a 50 tohoto nálezu. Zdůrazňuje, že v citované věci Ústavní soud vyhověl toliko stěžovatelce, ohledně které vznikly pochybnosti stran toho, že svoji vinu doznala. Na druhou stranu, stěžovateli ovšem nevyhověl. 13. Podle státního zástupce je tedy rozhodující, zda poučení ze strany soudu splnilo svůj účel, tedy, zda mohl obviněný předpokládat, že mu v důsledku prohlášeni viny může být uložen i trest, který si nepřeje. Za podstatnou okolnost pak považuje i to, zda u tohoto poučení byl přítomen obhájce. 14. Z pohledu tohoto závěru považuje poučení obviněného u hlavního líčení d