4 Tz 183/2006 — Nejvyšší soud

4 Tz 183/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 1. 2007 Spisová značka:4 Tz 183/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:4.TZ.183.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 633/07 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tz 183/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. ledna 2007 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného F. R., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2004, sp. zn. 4 To 69/2003, a podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl t a k t o : Stížnost pro porušení zákona s e z a m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 12. 2002, sp. zn. 4 T 2/2001, byl obviněný F. R. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a byl mu uložen podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 1 T 96/98, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2002, sp. zn. 9 To 124/02, kterým byl obviněný F. R. uznán vinným trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a § 250 odst. 1, 4 tr. zák. (v platném znění) a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků se zařazením do věznice s ostrahou. Zároveň byla zrušena i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 5.000.000,- Kč a pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, mu byl podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Naproti tomu byl obviněný F. R. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby, kterou mu bylo kladeno za vinu, že - dne 2. 6. 1992 v P. uzavřel úvěrovou smlouvu, na jejímž podkladě mu banka poskytla peněžní prostředky – krátkodobý úvěr za účelem nákupu pozemků – ve výši 15.000.000,- Kč, a v níž předstíral, že úvěrové prostředky vrátí do 30. 6. 1993 a že svůj závazek v plné výši zajistí zřízením zástavního práva k těmto nemovitostem, přičemž bance vědomě nesdělil, že tržní cena těchto pozemků činí jen 4.000.000,- Kč, bance zatajil, že podnikatelský záměr není reálný, tedy že peníze nemůže vrátit ani do doby splatnosti ani dodatečně, - dne 30. 6. 1992 v P. uzavřel úvěrovou smlouvu, na jejímž podkladě mu banka poskytla peněžní prostředky – krátkodobý úvěr za účelem financování výstavby inženýrských sítí – ve výši 31.000.000,- Kč, a v níž předstíral, že úvěrové prostředky vrátí do 30. 6. 1993 a že svůj závazek zajistí zřízením zástavního práva k nemovitostem, přičemž banku vědomě neinformoval, že podnikatelský záměr nemůže realizovat a že peníze použije k zakoupení dalších osobních automobilů, starožitností a jako dar sekretáři O. d. a. J. R., a tedy že peníze bance nevrátí ani do doby splatnosti úvěru ani dodatečně. Proti rozsudku podali odvolání obviněný F. R. i Krajský státní zástupce v Plzni. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. 4. 2003, sp. zn. 4 To 15/03, z podnětu odvolání obviněného F. R. i Krajského státního zástupce v Plzni, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil Krajskému soudu v Plzni s tím, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 4 T 2/2001, byl obviněný F. R. uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 1 T 96/98, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2002, sp. zn. 9 To 124/02, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 5.000.000,- Kč a pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, mu byl podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného trestného činu tím, že a) dne 21. 4. 1992 v P. pod záminkou, že zakoupí objekt libereckého pivovaru, vymění stávající technologické zařízení a zavede výrobu piva, s příslibem, že poskytnuté peněžní prostředky vrátí do 30. 4. 1994 a že svůj závazek z úvěrové smlouvy v plné výši zajistí zřízením práva zástavního k zakoupené nemovitosti a postoupením vlastních pohledávek za třetími subjekty, uzavřel s K. úvěrovou smlouvu, na jejímž podkladě mu banka poskytla peněžní prostředky – střednědobý úvěr na investice – ve výši 55.000.000,- Kč, a s ní spojenou smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem a dohodu o postoupení pohledávek, přičemž banku vědomě neinformoval, že z části těchto peněz místo objektu pivovaru zakoupí a bance zastaví objekt v L. – R., dříve používaný k výrobě strojního zařízení pro zpracování kamene, jehož obvyklá cena činila jen 14.000.0000,- Kč, a že pohledávky za třetími subjekty vůbec nevznikly, tudíž že jeho dluh ve výši ceny objektu přesahující, tj. v rozsahu 31.000.000,- Kč není vůbec zajištěn, a že peníze použije na nákup osobních automobilů a starožitností, na poskytnutí půjčky třetí osobě L. V., b) dne 2. 6. 1992 v P. uzavřel úvěrovou smlouvu, na jejímž podkladě mu banka poskytla peněžní prostředky – krátkodobý úvěr za účelem nákupu pozemků – ve výši 15.000.000,- Kč, a v níž předstíral, že úvěrové prostředky vrátí do 30. 6. 1993 a že svůj závazek v plné výši zajistí zřízením zástavního práva k těmto nemovitostem, přičemž bance vědomě nesdělil, že tržní cena těchto pozemků činí jen 4.000.000,- Kč, bance zatajil, že podnikatelský záměr není reálný, tedy že peníze nemůže vrátit ani do doby splatnosti ani dodatečně, c) dne 30. 6. 1992 v P. uzavřel úvěrovou smlouvu, na jejímž podkladě mu banka poskytla peněžní prostředky – krátkodobý úvěr za účelem financování výstavby inženýrských sítí – ve výši 31.000.000,- Kč, a v níž předstíral, že úvěrové prostředky vrátí do 30. 6. 1993 a že svůj závazek zajistí zřízením zástavního práva k nemovitostem, přičemž banku vědomě neinformoval, že podnikatelský záměr nemůže realizovat a že peníze použije k zakoupení dalších osobních automobilů, starožitností a jako dar sekretáři O. d. a. J. R., a tedy že peníze bance nevrátí ani do doby splatnosti úvěru ani dodatečně. Proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný F. R. odvolání. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 4. 2004, sp. zn. 4 To 69/2003, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným, že a) dne 21. 4. 1992 v P. pod záminkou, že zakoupí objekt libereckého pivovaru, vymění stávající technologické zařízení a zavede výrobu piva, s příslibem, že poskytnuté peněžní prostředky vrátí do 30. 4. 1994 a že svůj závazek z úvěrové smlouvy v plné výši zajistí zřízením práva zástavního k zakoupené nemovitosti a postoupením vlastních pohledávek za třetími subjekty, uzavřel s K. úvěrovou smlouvu, na jejímž podkladě mu banka poskytla peněžní prostředky – střednědobý úvěr na investice – ve výši 55.000.000,- Kč, a s ní spojenou smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem a dohodu o postoupení pohledávek, přičemž banku vědomě neinformoval, že z části těchto peněz místo objektu pivovaru zakoupí a bance zastaví objekt v L. – R., dříve používaný k výrobě strojního zařízení pro zpracování kamene, jehož obvyklá cena činila jen 14.000.0000,- Kč, a že pohledávky za třetími subjekty vůbec nevznikly, tudíž že jeho dluh ve výši ceny objektu přesahující, tj. v rozsahu 31.000.000,- Kč není vůbec zajištěn, a že peníze použije na jiné účely s vědomím, že půjčené peníze nevrátí, b) dne 2. 6. 1992 v P. uzavřel úvěrovou smlouvu, na jejímž podkladě mu banka poskytla peněžní prostředky – krátkodobý úvěr za účelem nákupu pozemků – ve výši 15.000.000,- Kč, a v níž předstíral, že úvěrové prostředky vrátí do 30. 6