4 Tz 2/2021 – Nejvyšší soud

4 Tz 2/2021- ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 3. 3. 2021 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Jiřího Pácala a JUDr. Aleše Koláře stížnost pro porušení zákona podanou ministryní spravedlnosti ve prospěch obviněného R. J., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 1991 sp. zn. 4 Rtv 121/91, a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. takto: Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 1991 sp. zn. 4 Rtv 121/91 byl porušen zákon v ustanovení § 1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného R. J. Napadené usnesení se zrušuje. Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu v Olomouci se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 29. 12. 1988 sp. zn. 1 T 164/88 byl obviněný R. J. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb. (dále jen tr. zák.). Tohoto trestného činu se obviněný dopustil tím, že dne 4. 10. 1988 do 12:00 hod., v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě, nenastoupil k jejímu výkonu na základě povolávacího rozkazu, a neučinil tak ani do 24 hodin po uplynutí lhůty výše uvedené a ještě u hlavního líčení setrval na odmítavém stanovisku s poukazem na své náboženské přesvědčení. Za to byl obviněný R. J. odsouzen k trestu odnětí svobody na 32 měsíců nepodmíněně, k jehož výkonu byl zařazen do druhé nápravně výchovné skupiny. Tento rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení, tj. 29. 12. 1988. Následně byl zbytek trestu odnětí svobody v délce 1 roku, 7 měsíců a 8 dnů obviněnému prominut pravomocným usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 3. 1. 1990 sp. zn. Nt 4/90, a to na základě rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 1. 1. 1990. Obviněný R. J. požádal podáním ze dne 31. 10. 1991, doručeným býv. Vojenskému obvodovému soudu v Olomouci dne 4. 11. 1991, o soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb. Po provedení veřejného zasedání tento soud svým usnesením ze dne 27. 11. 1991 sp. zn. 4 Rtv 121/91 rozhodl mj. podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona o soudní rehabilitaci tak, že se v rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 29. 12. 1988 sp. zn. 1 T 164/88 ruší výrok o trestu odnětí svobody a současně také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Toto usnesení nabylo právní moci dne 5. 12. 1991. Soud v jeho odůvodnění mj. konstatoval, že pokud jde o výrok o vině, tak neshledává důvod pro jeho zrušení, ale jinak je tomu u výroku o trestu, který se jeví jako zcela nepřiměřený a proto došlo k jeho zrušení. Na základě toho pak býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci v hlavním líčení konaném dne 19. 12. 1991 rozhodl rozsudkem sp. zn. 4 Rtv 121/91 tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 29. 12. 1988 sp. zn. 1 T 164/88, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., se podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák. upouští od potrestání. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 31. 12. 1991. Dne 12. 1. 2021 podala ministryně spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného R. J. u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona, a to proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 1991 sp. zn. 4 Rtv 121/91. V této stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti v prvé řadě poukázala na znění ustanovení § 1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., jakož i na znění tehdy platného ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák. o trestném činu nenastoupení služby v ozbrojených silách. Dále pak i na platnou judikaturu týkající se této problematiky vyplývající z celé řady rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. II. ÚS 285/97, I. ÚS 671/01 a další), ale i Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 6 Tz 144/98, 7 Tz 17/99 a další). V daném případě obviněný R. J. svým jednáním pouze uplatňoval právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení, jak má na mysli ustanovení čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv OSN ze dne 10. 12. 1948 a rovněž čl. 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (uveřejněn pod 120/1976 Sb.), které zaručují právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Současně připomněla nemožnost legálního řešení situace obviněného, jemuž náboženské přesvědčení bránilo nastoupit k výkonu vojenské služby, přičemž si nemohl zvolit alternativní službu beze zbraně. Nemohl tak dostát svým zákonným povinnostem, aniž by se dostal do rozporu s vlastním svědomím. Předmětné jednání obviněného, jak vyplývá z jednotlivých rozhodnutí býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci, tak z těchto důvodů nebylo a není trestným činem pro absenci znaku protiprávnosti, a tudíž k uznání jeho viny došlo nedůvodně. V rámci rehabilitačního řízení pak býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci porušení zákona zcela nenapravil, když v rozporu se smyslem a účelem zákona o soudní rehabilitaci jím vydaný rozsudek ze dne 29. 12. 1988 sp. zn. 1 T 164/88 zrušil pouze ve výroku o trestu a výrok o vině ponechal v platnosti. Tím však porušil zákon v neprospěch obviněného R. J. Ministryně spravedlnosti proto v závěru stížnosti pro porušení zákona navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 1991 sp. zn. 4 Rtv 121/91 byl v neprospěch obviněného R. J. porušen zákon v ustanovení § 1 odst. 1, 2 a § 14 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. pak aby toto usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci zrušil a dále zrušil i všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek téhož soudu ze dne 19. 12. 1991 sp. zn. 4 Rtv 121/91 a poté aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a učinil závěr, že zákon byl porušen. Trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. se dopustil ten, kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupí službu v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze. Podle § 1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 citovaného zák. ustanovení je rovněž účelem tohoto zákona rehabilitovat činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, jež byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem, a mezinárodnímu právo odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání. Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle § 4 tohoto zákona přezkumné řízení bylo možno konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v § 2, spáchané po 5. květnu 1945, v části pod písmenem e) mimo jiné též pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. Býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního