4 Tz 21/2002 — Nejvyšší soud

4 Tz 21/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 5. 2002 Spisová značka:4 Tz 21/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:4.TZ.21.2002.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tz 21/2002 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 28. května 2002 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného V. S., proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2002, sp. zn. 70 T 2/2002, a rozhodl t a k t o : Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á . O d ů v o d n ě n í : Obviněný V. S. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2002, sp. zn. 70 T 2/2002, uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 5. 1. 2002 v době kolem 13.20 hod., kdy byl zadržen v B. ve vestibulu Hlavního nádraží, se zdržoval na území České republiky, ačkoliv mu byl na základě rozhodnutí Policie České republiky, Správy Jihomoravského kraje, odboru cizinecké a pohraniční policie, oddělení pobytu a eskort, č. j. PJM-849/OCP-KPE-ZP-11-99 ze dne 12. 11. 1999 zakázán pobyt na území České republiky do 12. 11. 2009. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Rozsudek nabyl právní moci dne 6. 1. 2002. Uvedenému rozsudku předcházelo zkrácené přípravné řízení, v jehož rámci byl podezřelý S. dne 5. 1. 2002 v 17.15 hod. podle § 76 odst. 1 tr. ř. zadržen a v rámci 48 hodinové lhůty předán státním zástupcem dne 6. 1. 2002 v 10.30 hod. s návrhem na potrestání soudci Městského soudu v Brně. Soudce Městského soudu v Brně konal dne 6. 1. 2002 hlavní líčení a vydal v něm usnesení, jímž obviněného V. S. vzal podle § 314b odst. 2 tr. ř. z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. a), c) tr. ř. do vazby. Usnesení bylo oznámeno vyhlášením za přítomnosti obviněného, jeho obhájce a státního zástupce, přičemž bezprostředně po vyhlášení tohoto rozhodnutí se všechny oprávněné osoby vzdaly práva stížnosti, takže usnesení nabylo právní moci. Proti tomuto usnesení Městského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2002, sp. zn. 70 T 2/2002, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného V. S., neboť jím byl porušen zákon v ustanovení § 68 odst. 2, odst. 3 písm. a), e) tr. ř. v neprospěch obviněného. Městský soud v Brně podle podané stížnosti pro porušení zákona pominul, že rozhodoval o trestném činu, kde je vzetí obviněného do vazby ustanovením § 68 odst. 2 tr. ř. zakázáno, limit je dán ustanovením § 68 odst. 3 tr. ř. Pokud byl pachatel přistižen při činu, nemohl tak pojmově naplnit podmínky ustanovení § 68 odst. 3 tr. ř., neboť nemohl a ani nestačil v dané věci realizovat skutečnosti, naplňující ve smyslu § 68 odst. 3 tr. ř. vazební důvody. Ve stížností pro porušení zákona napadené trestní věci vznikla také otázka, zda lze podezřelého zadržet podle § 76 odst. 1 tr. ř. za situace, kdy podle zákona nelze o vzetí do vazby rozhodnout s ohledem na ustanovení § 68 odst. 2 tr. ř., a zda je vůbec možné při zadržení podezřelého zkoumat vazební důvody, jestliže v konečné fázi o vzetí obviněného nelze rozhodnout z důvodu uvedeného v § 68 odst. 2 tr. ř. Zadržení podezřelého by vytvářelo v takovém případě specifický institut, který by umožňoval zbavit podezřelého osobní svobody a pro podezřelého by vytvořil právní stav horší, než pro týž skutek u osoby obviněné. Stížnost pro porušení zákona připouští i existenci opačného právního názoru, dle něhož lze i ve zkráceném řízení, byť je konáno o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje dva roky, aplikovat ustanovení § 76 odst. 1 tr. ř. o zadržení podezřelé osoby, neboť tento názor podporuje i systematický výklad trestního řádu, z něhož plyne, že ustanovení oddílu sedmého hlavy desáté trestního řádu upravuje zkrácené trestní řízení v případě podezřelého, který je zadržen (srov. § 179b odst. 2, § 179e tr. ř.). Podle tohoto právního názoru rozhodnutí o zadržení podezřelé osoby není rozhodnutím o vazbě a v této fázi řízení tedy orgány činné v trestním řízení nezkoumají, zda jsou též podmínky k vzetí do vazby podle § 68 odst. 1, 2, 3 tr. ř. Proto se lze podle stížnosti pro porušení zákona ztotožnit s právním názorem, že i ve zkráceném přípravném řízení lze podezřelou osobu podle § 76 odst. 1 tr. ř. zadržet, byť je konáno řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje dvě léta a takovou osobu v konečné fázi nelze vzít do vazby s ohledem na ustanovení § 68 odst. 2 tr. ř. Je na Nejvyšším soudu, aby zaujal stanovisko k této otázce, neboť nepochybně bude mít význam pro další praxi. Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Městského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2002, sp. zn. 70 T 2/2002, byl porušen zákon v ustanovení § 68 odst. 2, odst. 3 písm. a), e) tr. ř. v neprospěch obviněného V. S., a aby toto usnesení podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil, včetně všech na něj obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud přezkoumal na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon porušen nebyl. Pokud je Nejvyšší soud vyzýván k zaujetí stanoviska v souvislosti s interpretací ustanovení § 76 tr. ř., je třeba konstatovat, že účelem rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona je rozhodnout zda v konkrétním posuzovaném případě byl porušen zákon či nikoli. Zaujetí stanoviska Nejvyšším soudem České republiky je upraveno ustanoveními §§ 14 odst. 3, 20, 21 a 123 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. K tomuto procesu dochází v případech zjištěné nejednotnosti soudního rozhodování, indikované již učiněnými rozhodnutími, dokladujícími různou soudní interpretaci totožného právního problému. Vzhledem k citované právní úpravě tak Nejvyšší soud nemohl návrh na „předběžné“ zaujetí stanoviska akceptovat. Zadržení osoby podezřelé podle § 76 odst. 1 tr. ř. je časově zcela krátkodobým prostředkem sloužícím k prozatímnímu fyzickému zajištění osoby podezřelé ze spáchání trestného činu (na rozdíl od zadržení podle § 75 tr. ř. tu ještě nejde o obviněného ve smyslu § 32 tr. ř., neboť ještě nebylo zahájeno trestní stíhání) do doby, než bude prověřeno podezření ze spáchání trestného činu prostředky uvedenými v § 158 a násl. tr. ř. a rozhodnuto buď o odložení nebo odevzdání věci podle § 159a tr. ř. (vždy s důsledkem propuštění na svobodu), nebo o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. a ve zkráceném přípravném řízení o podání návrhu na potrestání soudu podle § 179c odst. 2 písm. a) tr. ř. (srov. i § 179e tr. ř.) a v návaznosti na to i k rozhodnutí o vzetí v té době již obviněného do vazby nebo o jeho propuštění na svobodu. Na rozdíl od zadržení podle § 75 tr. ř. je proto účelem institutu zadržení podle § 76 odst. 1 tr. ř. nejen přezkoumání důvodů vazby a vytvoření předpokladů pro rozhodnutí soudu o vazbě (§ 68 tr. ř.), ale také provedení všech potřebných úkonů pro prověření podezření ze spáchání trestného činu a pro rozhodnutí, zda bude zahájeno trestní stíhání nebo ve zkráceném přípravném řízení podán návrh na potrestání. Policejní orgán zde zejména v případech kdy byla osoba přistižena při trestném činu nebo zastižena na útěku [§ 76 odst. 1 i. f. a § 179a odst. 1 písm. a) tr. ř.] provádí všechny potřebné prvotní úkony ve smyslu § 158 odst. 3 tr. ř., včetně těch, které směřují k zjišťování totožnosti takové osoby, případně její další již objasňované nebo vyšetřované trestné činnosti, ověřování předchozích odsouzení apod., což slouží i k zjištění rozsahu trestné činnosti podezřelého a k právní kvalifikaci skutku, pro který bude případně zahájeno trestní stíhání nebo podán návrh na potrestání. Podle § 76 odst. 1 tr. ř. může osobu podezřelou ze spáchání trestného činu, je-li dán některý z důvodů vazby (§ 67), policejní orgán v naléhavých případech zadržet, i když proti ní nebylo zahájeno trestní stíhání (§ 160 odst. 1 tr. ř.). Z dikce citovaného ustanovení plyne, že rozsah úvah policejního orgánu v tomto okamžiku je vymezen ustanovením § 67 tr. ř., a tedy posouzením otázky zda je či nen