4 Tz 77/2017 – Nejvyšší soud

4 Tz 77/2017-23ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 4. 10. 2017 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Jiřího Pácala a JUDr. Františka Hrabce stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch zemřelého obviněného M. S., zemřelého dne 24. 2. 2001, proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 4 Rtv 112/91 a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. řádu rozhodl takto: Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 4 Rtv 112/91 a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, 2 a § 14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, v neprospěch obviněného M. S. Napadené usnesení se zrušuje. Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména se zrušuje usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 27. 2. 1992, sp. zn. 4 Rtv 112/91 a rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 31. 3. 1992, sp. zn. 4 Rtv 112/91. Městskému soudu v Brně se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně – PSP 47 ze dne 18. 11. 1955, sp. zn. T 39/55, v právní moci dne 18. 11. 1955, byl obviněný M. S. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že dne 26. 10. 1955 po nástupu vojenské základní služby odepřel převzít u svého útvaru ve F. vojenský stejnokroj a konat vojenskou službu a odvolával se na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, protože je Svědek Jehovův. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců. Současně byl u něj vysloven trest ztráty čestných práv občanských a ztráty práv uvedených v § 44 odst. 2 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, na dobu tří let. Pro uvedený trestný čin byl obviněný odsouzen i přesto, že si soud vyžádal opis rejstříku trestů, z jehož obsahu vyplývalo, že byl pro tentýž trestný čin již odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce jednoho roku a šesti měsíců vykonatelným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 7. 1. 1955, sp. zn. T 70/54 (jak plyne z napadeného rozsudku). Dne 5. 8. 1991 podal obviněný žádost o soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 4 Rtv 112/91, bylo rozhodnuto tak, že rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně – PSP 47 ze dne 18. 11. 1955, sp. zn. T 39/55, byl podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb. zrušen ve výroku o trestu a podle § 14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. byla současně zrušena všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Toto usnesení nabylo právní moci dne 16. 1. 1992. Poté Vojenský obvodový soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 27. 2. 1992, sp. zn. 4 Rtv 112/91, tak, že obviněný M. S. byl účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960 a podle čl. V, s odkazem na část II, a článku III této amnestie bylo jeho trestní stíhání zastaveno podle § 223 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a) tr. řádu pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona. Obviněný v zákonem stanovené lhůtě učinil prohlášení ve smyslu § 15 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., a požádal, aby se v řízení pokračovalo. Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně poté v hlavním líčení dne 31. 3. 1992 vydal rozsudek, jímž při nezměněném výroku o vině z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně – PSP 47 ze dne 18. 11. 1955, sp. zn. T 39/55, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, podle § 227 tr. řádu obviněnému trest neuložil. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 14. 4. 1992. Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 4 Rtv 112/91, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného M. S. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení § 1 odst. 1, 2 a § 14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona. V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvedl, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně při projednávání žádosti obviněného o soudní rehabilitaci nepostupoval důsledně podle zákona č. 119/1990 Sb., jehož smyslem bylo rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni. Z napadeného usnesení a z dalších navazujících rozhodnutí bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně je patrné, že důvodem odmítnutí vojenské služby bylo náboženské přesvědčení obviněného M. S., aniž by byla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo k trestné činnosti obviněného. Jednalo se o situaci, kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu, v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi, realizovat. Nebylo přiměřeně vzato v úvahu, že obviněný svým jednáním toliko uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené tehdejší Ústavou (ústavním zákonem č. 150/1978 Sb.). Právo na svobodu svědomí přitom nelze zaměňovat se svobodou víry, ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. Dle názoru ministra spravedlnosti bývalý Vojenský obvodový soud v Brně pochybil, když v rehabilitačním řízení ponechal v platnosti výrok o vině obviněného s odůvodněním, že bývalý Nižší vojenský soud v Brně při projednávání předmětné trestní věci provedl dokazování v potřebném rozsahu a správně zjistil skutkový stav, proto jeho postupu nelze nic vytknout. Navíc bylo opomenuto, že obviněný již byl de facto za totožný skutek vojenského charakteru pravomocně odsouzen bývalým Nižším vojenským soudem v Plzni v trestní věci vedené pod sp. zn. T 70/54, v důsledku čehož došlo k porušení zásady ne bis in idem. Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 4 Rtv 112/91, byl porušen zákon v neprospěch obviněného M. S. ve vytýkaném směru, aby podle § 269 odst. 2 tr. řádu napadené usnesení zrušil, stejně jako další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 271 odst. 1 tr. řádu a v celém rozsahu zrušil rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně – PSP 47 ze dne 18. 11. 1955, sp. zn. T 39/55, včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 226 písm. b) tr. řádu obviněného předmětné žaloby zprostil. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon porušen byl. Podle § 1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „rehabilitační zákon“), je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 citovaného ustanovení činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a tr