5 Tdo 1090/2013 — Nejvyšší soud

5 Tdo 1090/2013 citace  Název judikátu:Osoba svěřená dozoru Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:18. 12. 2013 Spisová značka:5 Tdo 1090/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:5.TDO.1090.2013.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Pohlavní zneužití (zneužívání) Dotčené předpisy:§ 187 odst. 2 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:8. 4. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 1090/2013-I.-24 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2013 o dovolání, které podal obviněný K. R., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2013, sp. zn. 11 To 177/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 2 T 50/2012, t a k t o : Z podnětu dovolání obviněného K. R. se podle § 265k odst. 1 tr. řádu z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2013, sp. zn. 11 To 177/2013, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 2 T 50/2012. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se p ř i k a z u j e Okresnímu soudu v Kutné Hoře, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Obviněný K. R. byl rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 2 T 50/2012, uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil skutkem konkretizovaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné ambulantní sexuologické léčení. Odvolání obviněného, které podal proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně, Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. 6. 2013, sp. zn. 11 To 177/2013, podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné. Obviněný K. R. podal dne 18. 9. 2013 proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný setrval na svém přesvědčení, podle něhož nespáchal skutek popsaný ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, který mu byl kladen za vinu, přičemž podle názoru obviněného v řízení před soudy nižších stupňů nebyla prokázána jeho vina. Jak dále obviněný zdůraznil, právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a soudy nerespektovaly pravidlo „in dubio pro reo“. Obviněný soudům nižších stupňů rovněž vytkl, že se nezabývaly znakem spočívajícím ve „svěření nezletilého dítěte jeho dozoru“, který je obsažen ve skutkové podstatě zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 a 2 tr. zákoníku. Podle obviněného totiž poškozený nezletilý P. Č. nebyl v žádném příbuzenském vztahu k jeho osobě ani k osobě jeho manželky. Přitom obviněný odkázal na ustanovení § 33 zákona o rodině, které údajně soudy nižších stupňů nesprávně použily. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně učinil podnět k tomu, aby předseda senátu Nejvyššího soudu přerušil obviněnému výkon trestu odnětí svobody. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného K. R. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru většina námitek, které obviněný vznesl ve svém dovolání, nenaplňuje uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Pokud jde o námitku, kterou obviněný zpochybnil naplnění znaku zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 a 2 tr. zákoníku spočívajícího ve „svěření dítěte mladšího patnácti let dozoru pachatele“, státní zástupce ji považuje za nedůvodnou. Podle jeho přesvědčení je argumentace obviněného ustanovením zákona o rodině nepřípadná, neboť ustanovení § 187 odst. 2 tr. zákoníku nikterak neodkazuje na tuto mimotrestní normu. Státní zástupce je přesvědčen, že trestněprávní pojetí osoby, jejímuž dozoru je poškozená osoba svěřena, není identické s pojmem osoby, které je uložena povinnost péče o dítě a jeho výchovy ve smyslu zákona o rodině. Přitom s odkazem na respektovanou teorii považuje státní zástupce za rozhodující fakticitu vztahu mezi poškozenou osobou a pachatelem, která není podmíněna existencí přímého příbuzenského či rodinného vztahu. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť je zjevně neopodstatněné, přičemž zčásti bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. řádu. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, podle § 265i odst. 3 a 4 tr. řádu z podnětu dovolání obviněného přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2013, sp. zn. 11 To 177/2013, i řízení mu předcházející, a to v rozsahu těch námitek, které odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného je částečně důvodné. Pokud jde o dovolací důvod, obviněný K. R. opírá své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že může být dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Obviněný K. R. však v převážné části svého dovolání nesouhlasí s rozhodnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy, a to pokud popírá vůbec spáchání posuzovaného skutku a vytýká neprokázání některých znaků zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 a 2 tr. zákoníku. Tím obviněný především zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného činu tedy obviněný dovozuje v uvedených směrech nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů. K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná, neúplná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, ani vady při provádění a hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde není zahrnut. Přitom formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný K. R., předpokládá nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o naplnění citovaného dovolacího důvodu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které učinily ve věci soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného to pak znamená, že pro Nejvyšší soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil stíhaného skutku tak, jak je popsán především ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, popřípadě rozveden v jeho odůvodnění. Dovolací námitky obviněného, jež se týkají správnosti a úplnosti těchto rozhodných skutkových