5 Tdo 1330/2005 – Nejvyšší soud

5 Tdo 1330/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. října 2005 o dovolání, které podal obviněný M. D., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. 3 To 165/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 85/2004, t a k t o : Z podnětu dovolání obviněného M. D. s e podle § 265k odst. 1 tr. řádu z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. 3 To 165/2005. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu s e z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e p ř i k a z u j e Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Obviněný M. D. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 88 T 85/2004, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. 3 To 165/2005, uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. d) tr. zák., kterého se dopustil tím, že ačkoli dne 10. 9. 2001 řádně převzal předvolání Městského soudu v Brně, kterým byl vyrozuměn o nařízení jeho výslechu k prohlášení o majetku podle ustanovení § 260a až § 260h občanského soudního řádu na den 21. 9. 2001, a dne 29. 10. 2001 řádně převzal předvolání Městského soudu v Brně, kterým byl vyrozuměn o nařízení jeho výslechu k prohlášení o majetku podle ustanovení § 260a až § 260h občanského soudního řádu na den 5. 11. 2001, a byl v rámci těchto předvolání řádně poučen o následcích nedostavení a zmaření uspokojení věřitele, bez řádné omluvy se k nařízeným výslechům nedostavil, čímž zmařil uspokojení pohledávky svého věřitele RNDr. P. K., která nebyla ani částečně uspokojena. Pokud jde o výrok o trestu, u obviněného M. D. bylo podle § 37 tr. zák. upuštěno od uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2004, sp. zn. 5 T 91/2004, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 3 To 413/2004, kterými byl obviněný pravomocně uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na dobu 2 roků. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. 3 To 165/2005, byl vydán z podnětu odvolání obviněného M. D. podaného proti rozsudku soudu prvního stupně, když odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a sám znovu rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. řádu popsaným způsobem. Opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému M. D. doručen dne 20. 6. 2005, jeho obhájci dne 7. 6. 2005 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 2. 6. 2005. Dne 8. 8. 2005 napadl obviněný M. D. prostřednictvím svého obhájce rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného došlo v řízení k porušení obžalovací zásady ve smyslu § 220 odst. 1 tr. řádu, neboť soudy činné dříve ve věci nezachovaly totožnost skutku a rozšířily skutek popsaný v obžalobě o jiné jednání. Jak totiž obviněný zdůraznil, trestní stíhání bylo zahájeno a následně byla podána i obžaloba pro jednání spočívající v tom, že dne 29. 10. 2001 převzal předvolání k nařízenému výslechu k prohlášení o majetku a dne 5. 11. 2001 se k tomuto výslechu nedostavil, takže přípravné řízení, výslech před soudem i obhajoba obviněného se týkaly výhradně tohoto skutku. Rozsudkem soudu prvního stupně však byl obviněný, jak dále uvádí v dovolání, uznán vinným i za nedostavení se k výslechu nařízenému na den 21. 9. 2001, přičemž odvolací soud přesto dovodil, že byla zachována totožnost skutku. Obviněný M. D. se dále domnívá, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily charakter zákonné lhůty upravené ustanovením § 260d odst. 2 občanského soudního řádu, která podle obviněného striktně stanoví, že předvolání ke zmíněnému výslechu musí být doručeno předvolanému nejméně 10 dnů přede dnem konání výslechu. Jak dále obviněný zdůraznil, předvolání k druhému výslechu nařízenému na den 5. 11. 2001 mu bylo doručeno až dne 29. 10. 2001, tedy pouze 7 dnů před jeho uskutečněním. Obviněný je přesvědčen, že nebyl předvolán řádně, a tudíž z jeho nedostavení se k výslechu nelze dovozovat žádné závěry, které by byly pro něj nepříznivé. V poslední části dovolání potom obviněný M. D. vytýká soudům nižších stupňů, že nesprávně posoudily jeho zdravotní stav, který mu objektivně znemožňoval podat prohlášení o majetku. Jak dále obviněný uvádí, od 5. 10. 2000 do 5. 12. 2001 byl v pracovní neschopnosti z důvodu onemocnění srdce a následné operace, byl částečně upoután na lůžku a omezen v pohybu, takže podle jeho názoru nemohl učinit prohlášení z objektivních důvodů. Navíc má za to, že odvolací soud přistupoval k hodnocení jeho zdravotního stavu rozdílně, a to jednak pokud jde o nedostavení se k prohlášení o majetku, a jednak ve vztahu k výroku o trestu. Obviněný M. D. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu. Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného M. D. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru nedošlo k takovému jednání obviněného, které by bylo trestným činem podle § 256 odst. 1 písm. d) tr. zák., protože obviněný pouze nesplnil výzvy soudu k tomu, aby se dostavil k prohlášení o majetku. Jak dále státní zástupkyně zdůraznila, občanský soudní řád obsahuje dostatek prostředků k tomu, aby soud zajistil účast povinného u takových procesních úkonů, ale tyto možnosti nebyly uplatněny vůči obviněnému. Proto státní zástupkyně dovozuje, že obviněný byl sankcionován jen za nedostavení se k soudu, ač toto jednání není postihováno citovaným ustanovením trestního zákona. Státní zástupkyně tedy navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný M. D. jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Protože Nejvyšší soud neshledal žádné důvody k odmítnutí podaného dovolání podle § 265i odst. 1 tr. řádu, přezkoumal podle § 265i odst. 3 a 4 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně i řízení, jež mu předcházelo, a to v rozsahu, který odpovídá opodstatněně uplatněným dovolacím námitkám. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného M. D. je částečně důvodné. Pokud jde o dovolací důvod, obviněný M. D. opírá jeho existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod je naplněn jen tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Uplatněný dovolací důvod tudíž může být naplněn jen právní (nikoli skutkovou) vadou, a to takovou, která má hmotněprávní (nikoli procesní) charakter. Pokud ovšem obviněný M. D. v první části svého dovolání vytýkal soudům nižších stupňů porušení obžalovací zásady a nedodržení totožnosti skutku, jde o procesní námitku, která nemůže založit existenci hmotněprávního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obžalovací zásadu i povinnost zachovat totožnost skutku totiž stanoví trestní řád jako procesní právní norma (viz zejména ustanovení § 2 odst. 8, § 180 odst. 1 a § 220 odst. 1 tr. řádu), takže tato pravidla se netýkají posouzení stíhaného skutku podle norem hmotného práva ani jiného hmotněprávního posouzení. Proto dovolací námitky obviněného, v nichž argumentuje porušením obžalovací zásady a nedodržením totožnosti skutku, jsou mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet. Naopak, za opodstatněné a odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu p