5 Tdo 181/2021 — Nejvyšší soud

5 Tdo 181/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:31. 3. 2021 Spisová značka:5 Tdo 181/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.181.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Poškození věřitele Dotčené předpisy:§ 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku § 222 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:6. 7. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 181/2021-686 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2021 o dovolání, které podal obviněný Z. N., nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 6. 2020, sp. zn. 4 To 166/2020, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 62 T 162/2018, takto: Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 6. 2020, sp. zn. 4 To 166/2020. Současně se podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušují všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušený rozsudek, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 62 T 162/2018, byl obviněný Z. N. uznán vinným přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za to mu byl podle § 222 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 30 měsíců. Dále byla obviněnému podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uložena povinnost uhradit v průběhu zkušební doby podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobil. V adhezním řízení soud rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 228 odst. 1 tr. řádu povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené O., částku 1 000 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byla tato poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený J. K. odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem o něm rozhodl rozsudkem ze dne 8. 6. 2020, sp. zn. 4 To 166/2020, tak, že napadený rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu krajský soud znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, za který mu uložil shodný druh trestu ve stejné výměře jako soud prvního stupně. V adhezním řízení krajský soud učinil také shodné výroky jako soud prvního stupně. II. Dovolání a vyjádření k němu a) Dovolání obviněného 3. Proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. 4. Podle obviněného krajský soud nesprávně právně kvalifikoval skutkové okolnosti jako přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť jako společník a jednatel obchodní společnosti A., nemohl zmařit uspokojení „věřitele jiné osoby“. V návaznosti na uvedené tvrzení obviněný vytkl soudům obou stupňů, že nevyřešily jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. řádu, zda vůbec existoval závazkový právní vztah mezi A., a O., resp. zopakoval svou obhajobu založenou na popření takového vztahu. Dále obviněný zpochybnil naplnění znaku úmyslného zavinění, k němuž soudy neměly dostatek podkladů. Navíc podle obviněného, byť v civilním řízení došlo k přiznání pohledávky obchodní společnosti O., nedošlo k vykonatelnosti rozhodnutí civilního soudu, neboť věc dosud není pravomocně skončena. Tato skutečnost podle obviněného svědčí o tom, že se skutek popsaný ve výroku o vině napadeného rozsudku dosud nestal, což podpořil tvrzením, že se věřitel stále ještě nemůže domáhat uspokojení své pohledávky. V další části svého dovolání se obviněný věnoval údajně nevypořádaným finančním nárokům dlužníka vůči věřiteli vyplývajícím ze skutečnosti, že obchodní společnost O., byla v rozhodné době společníkem s 50 % obchodního podílu v A., a měla tak právo na vypořádací podíl odpovídající částce 1 179 360 Kč. Toto své právo však neuplatnila včas a v roce 2013 se promlčelo. Poškozený věřitel se rovněž mohl domáhat právní neúčinnosti jednání obviněného, jímž zcizil jediný majetek A., ani k tomu však nepřistoupil, nechal uplynout lhůty k uplatnění svého nároku v civilním řízení a s odstupem šesti let svědek J. K. podal na obviněného trestní oznámení. Podle obviněného tím došlo ke zneužití norem trestního práva, čímž nebyla respektována zásada subsidiarity trestní represe a zásada zákonnosti. V důsledku poklesu hodnoty nastalé plynutím času má rovněž obviněný za to, že zcizená vozidla již nemají prakticky žádnou hodnotu, a proto pokud by poškozený věřitel O., měl úspěch v civilním sporu, nebylo by již možné jeho pohledávku uspokojit. Adheznímu výroku obviněný vytkl, že není odůvodněn, chybí v něm odkaz na konkrétní hmotněprávní předpis, z něhož je vyvozena jeho odpovědnost za způsobenou škodu. Za nesprávné označil obviněný též skutkové závěry soudu druhého stupně ohledně kupní smlouvy mezi A., a jmenovaným věřitelem, samotný převod vozidel byl „dovozen“ na podkladě údajů zapsaných v registru vozidel, což nemohlo vyvolat změnu jejich vlastníka. 5. Ze všech shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, a aby věc přikázal tomuto soudu znovu projednat a rozhodnout. b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného 6. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, podle něhož část uplatněných námitek obviněného neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Takovou povahu má především zpochybnění závazkového vztahu mezi A., a O., dále též skutkové zjištění soudů o převodu vozidel, k němuž státní zástupce poznamenal, že zápisy v registru vozidel sice nemají konstitutivní charakter, avšak z hlediska přechodu vlastnického práva se nepochybně jedná o důkaz, k němuž lze v trestním řízení přihlížet. Námitky obviněného proti výroku o náhradě škody se týkají kvality odůvodnění, a proto je státní zástupce s ohledem na § 265a odst. 4 tr. řádu považuje za nepřípustné. Skutkového charakteru jsou též argumenty obhajoby o nedostatečném zjištění rozsahu majetku A. Podle státního zástupce lze pod uplatněný dovolací důvod naopak formálně podřadit argument týkající se vykonatelnosti pohledávky, avšak ten nemá opodstatnění. Pro vyvození trestní odpovědnosti pachatele za spáchání trestného činu podle § 222 tr. zákoníku totiž není nutné, aby se pohledávka poškozeného věřitele stala vykonatelnou, zásadní je, aby šlo o splatnou pohledávku, k jejímuž zmaření vedlo protiprávní jednání pachatele. Tvrzení obviněného jsou proto v tomto směru zmatečná. Obdobně lze nahlížet i na argument obviněného o současné nulové hodnotě převedených vozidel, jejich likviditu orgány činné v trestním řízení správně posuzovaly k době spáchání přečinu. Za bezpředmětné označil státní zástupce námitky obviněného, jimiž se snažil zpochybnit své zavinění. Ve shodě s argumenty soudů státní zástupce poukázal na to, že byť obviněný mohl mít subjektivní výhrady k pohledávce, musel být srozuměn s tím, že existuje a že zcizením majetku A., zmaří její uspokojení. Relevantně uplatněná je i námitka týkající se aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Skutečnost, že poškozená obchodní společnost nevyužila k ochraně svých práv všech v úvahu přicházejících prostředků civilního práva, však nemůže být důvodem, aby s odkazem na tuto hmotněprávní zásadu nedošlo k uplatnění prostředků trestního práva vůči obviněnému. Naopak za důvodné označil státní zástupce tvrzení, podle kterého se obviněný přečinu podle § 222 odst. 2 tr. zákoníku nemohl dopustit v postavení společníka A. Na statutární orgán nebo jinou fyzickou osobu činící úkony za dlužníka – právnickou osobu – dopadá totiž ustanovení § 114 odst. 2 tr. zákoníku, tj. pachatel má vlastnosti speciálního subjektu přečinu podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku a maří uspokojení „svého věřitele“, nikoli věřitele „jiné osoby“. Pachatelem přečinu podle § 222 odst. 2 tr. zákoníku tak může být kdokoli jiný než dlužník, a obviněný jím tudíž ve svém postavení stat