5 Tdo 297/2013 – Nejvyšší soud

5 Tdo 297/2013-120 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 8. 2013 o dovoláních, která podali obvinění M. P., M. H., M. L., M. Ž., a E. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2012, sp. zn. 3 To 15/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 73/2008, takto: I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných M. P., M. H. a M. Ž. odmítají. II. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněných M. L. a E. H. odmítají. Odůvodnění: Obvinění M. P. a M. H. byli rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2011, sp. zn. 7 T 73/2008, uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustili skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v tomto rozsudku. Týmž rozsudkem byli uznáni vinnými pomocí ke stejnému zločinu podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku i obvinění M. L., M. Ž. a E. H., přičemž jejich trestná činnost je blíže popsána ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost uložil Krajský soud v Praze obviněným následující tresty. Obviněným M. P. a M. H. byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku uložen každému trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byli oba obvinění zařazeni podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Dále byl těmto obviněným uložen podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 500 denních sazeb s výší jedné denní sazby 1 000 Kč, tedy v celkové výměře 500 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněným pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Obvinění M. L. a M. Ž. byli podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzeni každý k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byli oba obvinění zařazeni podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Dále byl těmto obviněným uložen podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku i peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb s výší jedné denní sazby 500 Kč, tedy v celkové výměře 100 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněným pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Obviněná E. H. byla podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byla zařazena podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Další spoluobviněný V. N. pak byl podle § 226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby. K odvolání obviněných a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 9. 2012, sp. zn. 3 To 15/2012, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 1 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl o vině shora jmenovaných obviněných, které uznal vinnými spácháním zločinu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku (obvinění M. P. a M. H.) a pomocí k tomuto zločinu podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku (obvinění M. Ž., M. L. a E. H.), přičemž této trestné činnosti se obvinění dopustili způsobem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku odvolacího soudu. Vrchní soud v Praze pak odsoudil obviněné M. P. a M. H. podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku každého k trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byli obvinění zařazeni podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Dále byl těmto obviněným uložen podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 500 denních sazeb s výší jedné denní sazby 1 000 Kč, tedy v celkové výměře 500 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněným pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Obvinění M. L. a M. Ž. byli odsouzeni podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku každý k trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byli zařazeni podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Dále byl těmto obviněným uložen podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb s výší jedné denní sazby 500 Kč, tedy v celkové výměře 100 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněným pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Obviněnou E. H. odsoudil odvolací soud podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Dále odvolací soud rozhodl o ostatních obviněných v této trestní věci. Zmíněný rozsudek odvolacího soudu napadli obvinění M. P., M. H., M. L., M. Ž. a E. H. prostřednictvím svých obhájců dovoláními. Obviněný M. P. podal své dovolání dne 18. 2. 2013 a uvedl v něm dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), c) a g) tr. řádu. Pokud jde o první z nich, podle obviněného z rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze nevyplývá, kdo ze soudců je po „nápadu věci“ předsedou senátu, takže takový rozvrh práce údajně nesplňuje ústavní požadavek transparentnosti, jasnosti a srozumitelnosti a představuje porušení ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. S odkazem na stejný dovolací důvod obviněný rovněž namítá, že soud prvního stupně nepostupoval podle § 9a tr. řádu a nepodal žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru Evropské unie a nepředložil věc Ústavnímu soudu, a to stran výkladu norem zákona o spotřebních daních v otázce vzniku daňové povinnosti při výrobě alkoholických nápojů jejich mícháním studenou cestou. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, podle názoru obviněného jeho obhájce nebyl přítomen u výpovědi spoluobviněného M. L., která byla v řízení o vzetí do vazby stěžejním důkazem, z něhož soudy obou stupňů vycházely i při rozhodování o vině v této věci. Soud prvního stupně totiž postupem podle § 207 odst. 2 tr. řádu přečetl protokol o výpovědi jmenovaného spoluobviněného, aniž k tomu byly splněny zákonné podmínky. Navíc soud prvního stupně údajně nepostupoval v souladu s ustanovením § 37 odst. 2 tr. řádu, neboť nerozhodl o vyloučení obhájců, kteří vykonávali obhajobu obviněného M. P. a obviněného M. L., ačkoli ve dvou případech zde mělo dojít k jejich kolizi zájmů. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pak obviněný M. P. zdůraznil, že skutek byl nesprávně právně posouzen, protože jde jen o přečin neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku. Jak dále v této souvislosti namítl, z dosavadní teorie a soudní praxe vyplývá, že o uvedený přečin se jedná zejména v případě, když pachatel překročí rozsah svého živnostenského oprávnění, přitom je však vyloučen jednočinný souběh trestných činů zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby podle § 240 tr. zákoníku a neoprávněného podnikání podle § 251 tr. zákoníku. Podle názoru obviněného v posuzované trestní věci toliko překročil rozsah svého živnostenského oprávnění, což zde vylučuje použitou právní kvalifikaci. Dále obviněný zpochybnil závěry soudů nižších stupňů v otázce existence povinnosti ke spotřební dani, protože při výrobě alkoholických nápojů jejich mícháním tzv. studenou cestou nevzniká zmíněná povinnost. Obviněný je rovněž přesvědčen, že se soudy nezabývaly rozporem mezi normami unijního a vnitrostátního práva, pokud jde o vznik a existenci povinnosti ke spotřební dani. Podle obviněného naše vnitrostátní právní úprava odlišným způsobem vymezuje předmět spotřební daně z lihu, protože za líh považuje etanol, a nikoli výrobky obsahující líh, jak to činí směrnice Rady Evropských společenství č. 92/83/EHS, ovšem soudy nižších stupňů údajně při posuzování jeho viny vycházely z uvedené směrnice. Obviněný dále v rámci svých dovolacích námitek vytkl nezákonnost některých opatřených důkazů či úkonů, a to především příkazu k domovní prohlídce, který neobsahuje důvod jeho neodkladnosti. Obviněný namítl i porušení zákazu změny rozhodnutí k horšímu (tzv. zákaz reformationis in peius), protože pokud odvolací soud odstranil vady právních vět uvedených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, zhoršil tím postavení obviněných. Podle názoru obviněného v jeho trestní věci existuje též extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, přičemž trestní řízení proti němu bylo vedeno po nepřiměřeně dlouhou dobu, což se údajně neprojevilo v uloženém trestu, který obviněný považuje za nepřiměřeně přísný. Obviněný M. P. závěrem své