5 Tdo 299/2016 — Nejvyšší soud

5 Tdo 299/2016 citace  Název judikátu:K naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Datum rozhodnutí:10. 5. 2016 Spisová značka:5 Tdo 299/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.299.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Poškození věřitele Subjektivní stránka Subsidiarita trestní represe Ultima ratio Dotčené předpisy:§ 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:21. 7. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 299/2016-28 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 5. 2016 o dovoláních, která podali obviněná M. M., a obviněný J. L., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 3 To 304/2015, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 26/2015, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných M. M. a J. L. odmítají. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 10 T 26/2015, byla obviněná M. M. uznána vinnou přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), a obviněný J. L. byl uznán vinným pomocí k přečinu poškození věřitele podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku. Za to byli oba dva obvinění shodně odsouzeni podle § 222 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání 3 roků. Poškozený B. M. byl podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Uvedeného trestného činu se obvinění M. M. a J. L. podle rozsudku soudu prvního stupně dopustili tím, že „M. M. poté, co bylo dne 25. 11. 2010 rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 50 C 197/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. 49 Co 354/2008, pravomocně rozhodnuto o vypořádání společného jmění manželů B. M. a M. M., na základě kterých M. M. připadla do vlastnictví ideální polovina domu č. p. … postaveném na pozemku parc. č. … a ideální polovina pozemků parc. č. … a parc. č. .., vše zapsáno na LV č. 1611 pro k. ú. I., obec B., Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-město, a zároveň jí byla soudem stanovena povinnost vyrovnat B. M. jeho podíl na společném jmění manželů, dne 7. 12. 2010 převedla bezplatně na základě darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene uzavřené mezi její osobou (jako darující) a jejím synem J. L. (jako obdarovaným) vlastnické právo k uvedeným nemovitostem na J. L., přičemž téhož dne také podala návrh na vklad na Katastrálním úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-město, který byl následně proveden, čímž zcizila jediný svůj hodnotný majetek, z jehož výtěžku mohla splnit svou pravomocně soudem uloženou povinnost zaplatit B. M. částku určenou na vyrovnání jeho podílu, s cílem zmařit uspokojení B. M. jako svého věřitele, tohoto poškodila a zároveň J. L. obohatila o částku rovnající se hodnotě 1/4 podílu na uvedených nemovitostech (ve výši 1 870 000,- Kč) zmenšenou o hodnotu do výlučného vlastnictví soudem přidělených movitých věcí, tedy celkově o částku 1 861 350,- Kč, a svým jednáním tak B. M., způsobila škodu ve výši 1 861 350,- Kč, přičemž J. L. umožnil výše uvedený převod vlastnického práva M. M. k výše uvedeným nemovitostem na svou osobu, ačkoliv věděl, že M. M. má povinnost zaplatit B. M. na vyrovnání jeho podílu a že nemá jiný majetek, z nějž by mohla dluh uhradit“. 3. Proti shora uvedenému odsuzujícímu rozsudku podali obvinění M. M. i J. L. odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně ve veřejném zasedání usnesením ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 3 To 304/2015, tak, že podle § 256 tr. řádu odvolání obou obviněných zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně podali obvinění M. M. i J. L. prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. 5. Dovolatelé nejprve v úvodu svého společně podaného opravného prostředku shrnuli dosavadní průběh trestního řízení, především výrokovou část rozsudku soudu prvního stupně, vlastní odvolací námitky, jakož i zamítavý výrok usnesení soudu druhého stupně a odůvodnění tohoto usnesení. Dále dovolatelé rozvedli, proč jejich dovolání je přípustné a o které dovolací důvody své dovolání opírají. V rámci samotných výtek vad napadeného usnesení soudu druhého stupně pak uvedli, že se nedomáhají přezkumu a hodnocení správnosti či úplnosti skutkového stavu, neboť jsou si vědomi, že Nejvyšší soud není povolán k úplnému přezkumu napadeného rozhodnutí a že skutkové výhrady nejsou dovolacím důvodem. Mají však za to, že soudy prvního a druhého stupně správně zjištěný skutek byl nesprávně právně kvalifikován a že není trestným činem. Uvedený skutek totiž podle jejich přesvědčení má neopominutelný soukromoprávní základ, o čemž svědčí, že o nároku poškozeného B. M. na vypořádací podíl společného jmění manželů rozhodují již delší dobu civilní soudy. Nadto poškozenému B. M. se k využití nabízela celá řada účinných právních instrumentů, a nebyl proto dán důvod pro využití ochrany jeho práv prostředky trestního práva, neboť svých nároků se měl poškozený B. M. domáhat v rámci civilního řízení. Dále dovolatelé připomněli princip subsidiarity trestní represe a jeho vyjádření v § 12 odst. 2 tr. zákoníku. 6. Poškozený B. M. především měl podle dovolatelů možnost domáhat se v civilním sporu, aby soud určil, že právní následky jednání obviněné M. M. jsou vůči němu právně neúčinné podle § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), avšak poškozený B. M. této možnosti nevyužil, nevyčerpal tak veškeré soukromoprávní prostředky k ochraně svých majetkových práv. Dále dovolatelé v této spojitosti poukázali na relevantní judikaturu Ústavního soudu, podle níž ochrana majetkových práv má být uplatňována především prostředky práva občanského a obchodního, a teprve není-li taková ochrana účinná a porušení soukromoprávních vztahů dosahuje potřebné zákonem předpokládané škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti. Řešení sporů mezi dovolateli a poškozeným B. M. prostředky trestního práva přitom považovali za zcela neadekvátní a v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Dobrovolné nesplnění povinnosti stranou soukromoprávního sporu nemůže být podle dovolatelů důvodem její následné kriminalizace. 7. Dále dovolatelé namítali, že i v rámci výkonu rozhodnutí se druhé straně soukromoprávního sporu nabízí celá řada funkčních instrumentů, které poškozený nevyužil. Předně podle dovolatelů poškozený B. M. měl možnost po dobu téměř dvou let od právní moci původního civilního rozsudku o vypořádání společného jmění manželů do jeho zrušení Nejvyšším soudem jako soudem dovolacím se domáhat uspokojení svého nároku v rámci exekučního řízení, stejnou možnost pak měl i od 11. 10. 2014, kdy se stal vykonatelným další rozsudek v téže věci. Dále dovolatelé upozornili na vybraná ustanovení zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen EŘ). Především poukázali na § 47 odst. 6 EŘ o neplatnosti právních jednání, kterými povinný poruší zákaz majetek postižený exekučním příkazem převést na jiného, zatížit jej či jinak s ním nakládat, dále pak na § 76d EŘ s tím, že by exekucí za využití tohoto ustanovení mohl být postižen i majetek manželky obviněného J. L. Z toho všeho dovozují dovolatelé, že poškozeného B. M. nemohli svým jednáním objektivně poškodit, neboť poškozený by pouhým namítnutím odporovatelnosti jednání obviněné M. M. dosáhl stejného uspokojení svého vykonatelného nároku. 8. Soudy prvního i druhého stupně se uvedenými otázkami podle dovolatelů zabývaly zcela nedostatečně, popř. vůbec, v důsledku čehož došlo ke kriminalizaci jednání dovolatelů. K tomu pak poukázali zejména na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, publikovaný pod č. 42/2004 ve svazku č. 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen Sb. n. a u.), jehož relevantní pasáž o subsidiaritě trestní represe odcitovali. Podle přesvědčení dovolatelů tak v dané trestní věci orgány činné v trestním řízení nepřípustně suplovaly aktivitu jednotliv