5 Tdo 312/2022 — Nejvyšší soud

5 Tdo 312/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. b) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. § 265b odst.1 písm. m) tr.ř. Datum rozhodnutí:27. 4. 2022 Spisová značka:5 Tdo 312/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.312.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Porušení povinnosti v insolvenčním řízení Dotčené předpisy:§ 225 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:26. 10. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 312/2022-441 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 4. 2022 o dovolání, které podal obviněný P. B., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2021, sp. zn. 11 To 212/2021, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 3 T 28/2021, takto: Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se zrušují usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2021, sp. zn. 11 To 212/2021, a rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 3 T 28/2021. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Okresnímu soudu v Mělníku přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 3 T 28/2021, byl obviněný P. B. uznán vinným přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“). Za tento trestný čin mu byl uložen podle § 225 odst. 1 tr. zákoníku (tj. nikoli podle § 225 tr. zákoníku) trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev v trvání 3 let. 2. Uvedeného trestného činu se podle rozsudku soudu prvního stupně měl dopustit (zjednodušeně uvedeno) tím, že jako bývalý jednatel a bývalý jediný společník obchodní společnosti A. B., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen „A. B.“), od 1. 10. 2018 zapsané v obchodním rejstříku pod obchodní firmou B. F. (dále jen „B. F.“), nyní v konkurzu, po zahájení insolvenčního řízení ve věci uvedené obchodní společnosti dne 18. 9. 2018 a po převodu svého obchodního podílu rumunskému občanovi G. I. D. (ke dni 1. 10. 2018) v době od 5. 1. 2019 nejméně do 27. 7. 2020 v místě svého bydliště v XY v průběhu insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 65 INS 14934/2018 v rozporu s ustanovením § 210 odst. 1, 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „IZ“ nebo „insolvenční zákon“), úmyslně neposkytoval potřebnou součinnost insolvenčnímu správci JUDr. Ing. Tomášovi Matouškovi. Obviněný ani po opakovaných urgencích nepředal insolvenčnímu správci požadované dokumenty týkající se obchodní společnosti B. F., zejména smlouvu o převodu obchodního podílu, předávací protokol, seznam majetku, který byl předán novému jednateli, nájemní smlouvu mezi A. B. a obviněným, jakož i doklady týkající se bývalých zaměstnanců této obchodní společnosti, přestože dne 16. 4. 2019 v rámci jednání u Krajského soudu v Praze výslovně prohlásil, že disponuje předávacím protokolem a nájemní smlouvou, které přislíbil předat insolvenčnímu správci, avšak následně mu žádné dokumenty nepředložil a opakovaně nepřebíral písemnou korespondenci. Poté jako jediný vlastník budovy, kde měla tato obchodní společnost původně sídlo a provozovnu a kde podle zjištění insolvenčního správce došlo k investování finančních prostředků této obchodní společnosti do rekonstrukce a zařízení budovy, svévolně odmítl umožnit přístup insolvenčnímu správci do objektu k ocenění těchto investic, přestože k tomu byl insolvenční správce oprávněn na základě usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2019, č. j. KSPH 65 INS 14934/2018-D-4, a obviněného v písemné výzvě poučil, že je povinen zpřístupnění nemovitosti umožnit. Tímto jednáním obviněný ohrozil účel insolvenčního řízení spočívající zejména v povinnosti insolvenčního správce zjistit stav majetku dlužníka a tento majetek zajistit a zpeněžit. 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 9. 9. 2021, sp. zn. 11 To 212/2021. II. Dovolání obviněného P. B. 4. Obviněný podal proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. b, g) a l) ve druhé alternativě tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021. 5. Obviněný nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení. Podle názoru obviněného jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů nesprávná. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021 namítl, že v řízení u soudu prvního stupně byly dány důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021. Dovolání založil především na výtkách vad spočívajících jednak v tom, že ve věci podle něj rozhodovala soudkyně soudu prvního stupně, Mgr. Lenka Gřundělová, která měla být vyloučena z rozhodování podle § 30 odst. 1 tr. řádu, neboť v projednávané věci měla subjektivně negativní osobní vztah k obviněnému, a jednak v tom, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 6. Pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021 obviněný podřadil předně námitku nedodržení principu ultima ratio a subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. K tomu poukázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., ze kterého obviněný obsáhle citoval. 7. Dále obviněný poukázal na obsah tzv. skutkové věty odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, podle níž mu bylo vytýkáno nekonání, tj. nesplnění povinné součinnosti, když neumožnil zpřístupnění jeho vlastní nemovitosti v XY a nepředal požadované listiny. K naplnění skutkové podstaty přečinu podle § 225 tr. zákoníku je třeba, aby byl protiprávním jednáním pachatele ohrožen účel insolvenčního řízení. V popisu skutku ale není takový následek činu spočívající v ohrožení účelu insolvenčního řízení vyjádřen, skutková věta obsahuje pouze opis dané skutkové podstaty a opis účelu insolvenčního řízení, nikoli však, v jakém konkrétním směru bylo naplnění účelu insolvenčního řízení ohroženo. 8. K jednání spočívajícímu v tom, že neumožnil zpřístupnění nemovitosti, uvedl, že u Okresního soudu v Mělníku bylo pod sp. zn. 15 C 364/2020 na základě žaloby insolvenčního správce vedeno řízení, jehož základem byl nárok z titulu investic realizovaných stavebními pracemi na nemovitosti obviněného, pro jejichž ocenění byl obviněný insolvenčním správcem vyzván ke zpřístupnění nemovitostí. Bylo zjevné, že i kdyby insolvenčnímu správci nemovitost zpřístupnil, nemělo by to dopad z hlediska účelu insolvenčního řízení, protože dovolatel nárok insolvenčního správce neuznává, o věci bude muset rozhodnout civilní soud. Zpřístupnění nemovitosti by podle obviněného nic neměnilo na stavu majetku dlužníka a nemělo by relevanci ve vztahu k ohrožení účelu insolvenčního řízení. Znalec navíc znalecký posudek vyhotovil i bez prohlídky nemovitosti, tato okolnost se ani neprojevila ve zvýšení ceny posudku. Znalec nevynaložil více energie a prostředků. Navíc je posouzení znemožnění přístupu k nemovitosti jako protiprávního jednání v rozporu se zásadou nemo tenetur edere instrumenta contra se, tedy že nikdo není povinen vydat důkaz proti sobě, proto obviněnému nemůže být kladeno za vinu to, že nehodlal poskytovat insolvenčnímu správci coby druhé straně soudního sporu důkazy proti sobě. 9. Z hlediska principu ultima ratio považoval obviněný za významné, že insolvenční správce a insolvenční soud pro realizaci tvrzeného práva insolvenčního správce na zpřístupnění nemovitosti nevyužili další nástroje, které měli k dispozici. Tyto prostředky však nebyly uplatněny a insolvenční správce nenavrhl, aby insolvenční soud dovolateli nařídil prohlídku předmětné nemovitosti. Předmětem usnesení insolvenčního soudu citovaného ve výroku o vině bylo pouze schválení výdajů podle § 58 odst. 1 písm. d) IZ a dovolatel o tomto usnesen