5 Tdo 490/2019 – Nejvyšší soud

5 Tdo 490/2019-482 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 5. 2019 o dovolání, které podal obviněný T. N., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 6. 11. 2018, sp. zn. 55 To 348/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 125/2017,  takto: Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se zrušují usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem –pobočky v Liberci ze dne 6. 11. 2018, sp. zn. 55 To 348/2018, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 6 T 125/2017. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Okresnímu soudu v Liberci přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 6 T 125/2017, byl obviněný T. N. (dále též jen „obviněný“) uznán vinným přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku. 2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 222 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roků. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, a to proti všem jeho výrokům. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 6. 11. 2018, sp. zn. 55 To 348/2018, tak, že ho podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné. II. Dovolání obviněného 4. Obviněný T. N. podal proti citovanému usnesení odvolacího soudu prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Uplatněnými námitkami obviněný zpochybnil zejména svou trestní odpovědnost za přečin, jímž byl uznán vinným, správnost právního posouzení skutku a způsob hodnocení důkazů. 5. Konkrétně obviněný vytkl, že soud prvního stupně po zhodnocení usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 6. 4. 2017, sp. zn. 31 EXE 59022/2016, jímž bylo rozhodnuto o zastavení exekuce vedené na základě notářského zápisu sp. zn. N 151/2012 a N 159/2012 a které bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 35 Co 164/2017, neuvážil rozpornost výpovědí poškozeného, který v trestním řízení vypovídal jako svědek odlišně než v průběhu řízení o zastavení exekuce, a soud ani řádně neodůvodnil, co jej vedlo ke ztotožnění se skutkovým stavem tak, jak ho popsal poškozený. 6. Podle obviněného soud prvního stupně dospěl k nesprávnému závěru o existenci závazkového vztahu mezi obviněným (dlužníkem) a poškozeným (věřitelem) a dluhu obviněného vůči poškozenému, neboť při svém rozhodování vyšel pouze ze skutkového stavu popsaného poškozeným, a tudíž vyložil obsah shora citovaného notářského zápisu zcela v rozporu s principy občanského práva hmotného. Přitom tento svůj závěr odlišný od závěru civilního soudu řádně neodůvodnil. K tomu obviněný zdůraznil, že právní jednání je třeba posuzovat podle obsahu a úmyslu jednajícího, ovšem z notářského zápisu nevyplývá úmysl obviněného převzít postavení svého syna jakožto dlužníka poškozeného, nýbrž jen zavázat se k vrácení peněžních prostředků zapůjčených synovi obviněného. Jelikož peněžní prostředky nebyly poskytnuty obviněnému, nevznikla poškozenému pohledávka z titulu půjčky peněžních prostředků a nevznikl ani závazkový vztah mezi poškozeným a obviněným. Chybný výklad notářského zápisu soudem prvního stupně je podle obviněného v rozporu s principem rozhodování v pochybnostech ve prospěch obviněného, přičemž v této souvislosti obviněný odkázal na nález Ústavního soudu vydaný pod sp. zn. III. ÚS 2042/08. 7. Obviněný tedy vyslovil přesvědčení, že jeho jednáním nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele, provedl výklad ustanovení § 222 odst. 1 tr. zákoníku a odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které je závazkový právní vztah mezi dlužníkem a věřitelem předpokladem trestní odpovědnosti za trestný čin poškození věřitele. Podle názoru obviněného trestní soud musí vykládat instituty občanského práva v souladu s předpisy tohoto právního oboru. 8. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil výrok o vině a trestu v rozsudku soudu prvního stupně a současně na něj navazující usnesení odvolacího soudu a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. III. Vyjádření k dovolání 9. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce předně provedl podrobný výklad uplatněného dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a rozvedl, za jakých okolností mohou být v dovolacím řízení posuzovány i skutkové námitky, přičemž konstatoval, že u obviněného nebyla žádná taková okolnost zaznamenána a obviněný ji ani v dovolání neuplatnil. 10. Podle názoru státního zástupce pod citovaný dovolací důvod nelze podřadit ty námitky, v nichž obviněný zpochybňuje postup soudu prvního stupně při hodnocení důkazů, zejména vyjadřuje nesouhlas s tím, jak soud posoudil výpověď poškozeného. Liché jsou rovněž výhrady obviněného, v nichž napadá úplnost odůvodnění odsuzujícího rozsudku, neboť odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně splňuje všechny zákonné požadavky vymezené v § 125 odst. 1 tr. řádu a lze jej označit za vyčerpávající. Dále státní zástupce odmítl tvrzení obviněného, podle něhož soud prvního stupně neodůvodnil v rozhodnutí jím přijatý závěr o existenci pohledávky a závazkového právního vztahu mezi poškozeným jako věřitelem a obviněným jako dlužníkem, a v této souvislosti odkázal na část odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na jeho stranách 5 až 7 a 10. 11. V mezích uplatněných dovolacích důvodů lze podle státního zástupce posoudit námitku neexistence závazkového vztahu mezi obviněným a poškozeným a dluhu obviněného vůči poškozenému. K tomu dále státní zástupce zdůraznil, že závazkový právní vztah mezi dlužníkem a věřitelem je obligatorním znakem skutkové podstaty přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž soud musí posuzovat otázku existence a obsahu takového právního vztahu v trestním řízení vždy samostatně jako předběžnou otázku, neboť jde o posouzení viny obviněného. Podle názoru státního zástupce však trestní soud v nyní projednávané věci nebyl vázán rozhodnutím civilního soudu, které bylo vydáno ve vykonávacím řízení (nešlo o konstitutivní rozhodnutí a netýkalo se merita věci). Podstatou rozhodnutí civilního soudu zde bylo posouzení vykonatelnosti notářského zápisu, nikoli posouzení existence závazku mezi obviněným a poškozeným. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a na podkladě provedených důkazů konstatoval existenci dluhu obviněného vůči poškozenému, a to ze vztahu vzniklého ještě před sepsáním notářského zápisu, byť by mělo jít o dluh z inominátní smlouvy. Ve svém vyjádření státní zástupce také připomněl, že v občanskoprávní oblasti se uplatňuje princip smluvní autonomie, který dále podrobně rozvedl. Přitom soud prvního stupně ve svých závěrech nevycházel výhradně jen z výpovědi poškozeného, ale i z příjmových dokladů o převzetí částek podepsaných obviněným, z výpovědi obviněného, dalších svědků a z textu samotného notářského zápisu. Zcela zásadním bylo podle státního zástupce také zjištění, podle něhož ze závazkového vztahu mezi obviněným a poškozeným bylo zčásti plněno, a to v nikterak zanedbatelné výši 500 000 Kč. 12. Konečně státní zástupce konstatoval, že úkon deklarovaný v notářském zápisu byl simulovaným právním úkonem, kterým měl být zastřen (disimulován) jiný právní úkon, jímž byly řešeny vzájemné vztahy mezi poškozeným a obviněným, a dále rozvedl, za jakých podmínek je třeba uznat disimulovaný právní úkon za platný. Podle státního zástupce šlo o volbu nejen poškozeného, ale i obviněného, jaký typ smlouvy v souladu s principem smluvní autonomie mezi sebou uzavřou. Přijal-li obviněný sám ve vztahu s poškozeným při uzavírání smlouvy režim občanskoprávního vztahu, je nucen nést i důsledky z toho vyplývající. 13. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné. IV. Posouzení důvodnosti dovolánía) Obecná východiska 14. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podá