5 Tdo 533/2025 – Nejvyšší soud

5 Tdo 533/2025-340 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 7. 2025 o dovolání, které podal obviněný J. T. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 6 To 385/2024, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 53 T 26/2022, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. T. odmítá. Odůvodnění:I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 6. 5. 2024, sp. zn. 53 T 26/2022, byl obviněný J. T. pod bodem I. výroku o vině uznán vinným pokusem zločinu padělání a pozměnění peněz podle § 21 odst. 1 a § 233 odst. 2 alinea 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „tr. zákoník“), a pod bodem II. přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku. Za jednání pod bodem I. a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. 52 T 79/2022, byl obviněný odsouzen podle § 233 odst. 2 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří a půl let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a to za současného zrušení výroku o trestu z posledně uvedeného rozsudku Okresního soudu v Chomutově, spolu s dalšími rozhodnutími na tento výrok obsahově navazujícími, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za skutek pod bodem II. výroku o vině byl obviněný odsouzen podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku k samostatnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen rovněž do věznice s ostrahou. V adhezním řízení rozhodl Okresní soud v Chomutově tak, že podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „tr. ř.“), uložil obviněnému povinnost zaplatit označeným poškozeným na náhradu škody finanční částky specifikované v tomto výroku. Podle § 229 odst. 1, resp. odst. 2 tr. ř. byli následně někteří poškození odkázáni se svým nárokem na náhradu škody, resp. s jeho zbytkem, na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Proti citovanému rozsudku v rozsahu výroku o vině pod bodem I. a výroku o trestu podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 6 To 385/2024, zamítl jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. 3. Podstata skutku pod bodem I., v jehož rozsahu obviněný napadl výrok o vině odvoláním a následně i dovoláním (viz bod 4. a násl. níže), spočívala ve stručnosti v tom, že obviněný dne 8. 4. 2022 kolem 14:45 hodin v XY, v ulici XY, v prodejně XY v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch předal za účelem rozměnění či drobného nákupu zboží obsluze prodejny K. A. bankovku nominální hodnoty 20 EUR, ačkoli věděl, že šlo o padělek, tedy oboustrannou barevnou neumělou reprodukci typu 1000, vzor série 15, sériové číslo UC1366259581, číslo typu 53, stupeň nebezpečnosti č. 5, přičemž jmenovaná padělek rozpoznala a do tržby jej nepřijala. II. Dovolání obviněného a vyjádření státního zástupce 4. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem obviněný napadl dovoláním prostřednictvím svého obhájce, přičemž označil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Jak již bylo avizováno, obviněný dovolání podal v rozsahu výroku o vině pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně a výroku o trestu, neboť nesouhlasil s tím, jak byla posouzena otázka jeho viny. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se řádně nevypořádal s námitkami, které uplatnil již v odvolacím řízení, obviněný je zopakoval rovněž ve svém dovolání. 5. Obviněný v první řadě zpochybnil způsob, jakým soudy hodnotily výpověď svědkyně K. A. Po shrnutí skutečností, které jmenovaná uváděla jednak v rámci svého výslechu provedeného mimo hlavní líčení, jednak v samotném hlavním líčení, obviněný namítl, že její domněnka o tom, že chtěl bankovku rozměnit či za ni něco koupit, neměla oporu v provedeném dokazování. Obviněný v dosavadním průběhu trestního řízení opakovaně zdůrazňoval, že měl v úmyslu pouze ověřit, o jakou bankovku jde. Nikdy předtím platidlo v eurové měně v ruce neměl, spornou bankovku nalezl. Obviněný je navíc osobou bez domova, žijící mimo chápání a představy běžných lidí, tudíž na něj nelze klást stejné nároky, jaké jsou obvyklé u osob v jiné životní situaci. Obviněný není schopen rozpoznat, jaké má mít eurová bankovka ochranné prvky, barevné provedení apod. Skutkové závěry soudu prvního stupně přitom nelze opřít ani o provedený kamerový záznam, který je nekvalitní a neobsahuje zvukovou stopu. 6. Obviněný dále namítl, že bankovka nemohla plnit funkci oběživa a nemohla v nikom ani vyvolat pocit či přesvědčení, že je pravá. Jeho jednání proto mohlo být posouzeno nanejvýš jako „absolutně nezpůsobilý pokus“. Ve své výpovědi to ostatně potvrdila i svědkyně K. A., která ihned poznala, že nešlo o pravou bankovku, aniž by ji musela vzít do ruky. Nepotřebovala k tomu vidět ani nápis „Prop Copy“ nacházející se na její zadní straně. S odkazem na rozhodnutí uveřejněné pod č. 3/1991 Sb. rozh. tr. obviněný vyslovil domněnku, podle níž nemohl naplnit znaky skutkové podstaty podle § 233 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku, neboť bankovka byla zjevně nekvalitní „napodobeninou“. Byla vyrobena z obyčejného papíru, nebyla lesklá a ani nebyla vybavena žádným ochranným prvkem. Obviněný se tak mohl dopustit spíše trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, k tomu nicméně chybí naplnění znaku spočívajícího ve způsobení škody nikoli nepatrné. Jeho jednání tudíž mohlo být právně posouzeno maximálně jako přestupek proti majetku podle § 8 odst. 1 písm. a) bod 3. zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. 7. Soudu prvního stupně obviněný rovněž vytkl, že bez bližšího odůvodnění zamítl jeho důkazní návrhy na výslech svědků I. S. a sestry obviněného, čímž zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Závěrem svého dovolání obviněný vyjádřil přesvědčení, že trestní řízení neproběhlo v souladu se zásadami spravedlivého procesu a v obecné rovině připomenul potřebu aplikace zásady in dubio pro reo i zásady subsidiarity trestní represe. 8. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení spolu s dalšími rozhodnutími obsahově navazujícími na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem věc znovu projednat a rozhodnout. 9. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který označil námitky obviněného podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za běžnou polemiku se skutkovými závěry soudů a způsobem hodnocení důkazů z jejich strany. Přitom neshledal žádný, natož zjevný, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Také argumentaci obviněného ve vztahu k tzv. opomenutým důkazům je třeba odmítnout, neboť soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku jasně vysvětlil, proč důkazním návrhům obhajoby nevyhověl. 10. Výhrady obviněného související s nesprávným právním posouzením skutku nepovažoval státní zástupce za opodstatněné. Z větší části jde podle jeho názoru o opakování námitek, s nimiž se již soudy obou stupňů vypořádaly. Verzi obviněného o ověření pravosti bankovky vyvrátila svědkyně K. A. Zároveň šlo o takový druh napodobeniny, o němž se ani obviněný nemohl domnívat, že jde o pravou bankovku. To však nevylučuje jeho trestní odpovědnost, neboť rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dovodila, že i na padělky tohoto typu lze nahlížet jako na zaměnitelné s pravými penězi za situace, v níž jsou rozeznávací schopnosti omezené. Obviněný přitom nemohl mít žádné povědomí o zkušenostech obsluhy prodejny s používáním eurových bankovek k úhradě zboží. Skutečnost, že prodavačka spornou bankovku neakceptovala, má význam pouze z hlediska posouzení vývojového stadia trestného činu, který správně zůstal v pokusu. 11. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. III. Posouzení důvodnosti dovolánía) Obecná východiska 12. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti vznesených námitek ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům. 13. V první řadě považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout některé otázky související s povahou dovolacího řízení. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, který směřuje proti již pravomocnému soudnímu rozhodnutí. Nelze je proto uplatnit v takové šíři, jako řádný opravný prostředek, nýbrž jen ze zákonem taxativně vyjmenovaných důvodů. Konkrétní námitky dovolatele přitom vždy musí obsahově odpovídat jejich zákonnému vymezení, nelze tudíž akceptovat pouhé označení určitého důvodu