Nejvyšší soud 5 Tdo 549/2026 – Přečin poškození věřitele

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 10. 2025, sp. zn. 37 T 50/2025, byla obviněná J. L. uznána vinnou pokusem přečinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 a § 222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za to byl obviněné podle § 222 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 24 měsíců za současného uložení povinnosti ve zkušební době podle svých sil nahradit poškozené společnosti způsobenou škodu podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku. Podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné uložen též trest propadnutí věci týkající se v rozsudku specifikovaných nemovitostí. Dále byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněné uložena povinnost k náhradě škody poškozené společnosti SANTAREM CONSTANT LIMITED, ve výši 1 525 000 Kč včetně zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % p. a. jdoucího ode dne 19. 12. 2024 do zaplacení. Konečně podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená společnost odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

K odvolání obviněné Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 12. 3. 2026, sp. zn. 61 To 83/2026, napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a trestní stíhání obviněné pro níže uvedený skutek podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavil z důvodu promlčení.

Skutku, jenž byl obviněné kladen za vinu, se měla ve stručnosti dopustit tím, že dne 20. 6. 2012 na Obecním úřadě XY jako obdarovaná podepsala darovací smlouvy k nemovitostem blíže specifikovaným v usnesení odvolacího soudu, na základě kterých v období od 9. 7. 2012 do 24. 9. 2012 po vkladovém řízení do katastru nemovitostí nabyla vlastnictví k těmto nemovitostem, částečně od svého otce M. V., částečně od svých rodičů M. V. a V. V., ačkoliv byla srozuměna s existencí dluhů svých rodičů, čímž zmařila uspokojení věřitele svých rodičů, poškozeného L. G., který rodičům obviněné na základě ústní dohody z 8. 11. 2006 půjčil částku 2 000 000 Kč. Protože rodiče obviněné půjčku nespláceli, uznali písemně tento svůj dluh dne 5. 12. 2011 ve výši 2 200 000 Kč (včetně 10% úroku) a zavázali se půjčku splatit do 31. 12. 2012. Z dlužné částky však v období od 19. 11. 2012 do 2. 5. 2018 uhradili jen 675 000 Kč, poté přestali splácet, proto věřitel L. G. dne 15. 10. 2019 postoupil svoji pohledávku vůči rodičům obviněné ve výši 1 525 000 Kč obchodní korporaci SANTAREM CONSTANT LIMITED, které tak vznikla škoda v této výši.

Proti usnesení Městského soudu v Praze podala v neprospěch obviněné nejvyšší státní zástupkyně dovolání, které opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f) a h) tr. ř., neboť napadeným usnesením odvolacího soudu bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a toto usnesení spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Úvodem podaného dovolání nejvyšší státní zástupkyně konstatovala, že v projednávané věci nebyl sporný počátek ani délka promlčecí doby, neboť tato počala běžet dne 27. 6. 2012 a s ohledem na právní kvalifikaci skutku činila deset let. Za rozhodující proto považovala otázku, zda v průběhu promlčecí doby došlo k přerušení jejího běhu ve smyslu § 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku zahájením trestního stíhání pro trestný čin, o jehož promlčení jde, od něhož počala běžet nová promlčecí doba (§ 34 odst. 5 tr. zákoníku).

Dovolatelka poukázala na to, že usnesením policejního orgánu ze dne 22. 10. 2021, č. j. KRPA-208612-156/TČ-2020-001378 (dále i jen „usnesení ze dne 22. 10. 2021“), vydaným podle § 160 odst. 1 tr. ř. bylo vůči obviněné zahájeno trestní stíhání pro konkrétně vymezený skutek, a to ještě před uplynutím promlčecí doby dnem 27. 6. 2022. Právě vydání tohoto usnesení mělo podle dovolatelky způsobit přerušení desetileté promlčecí doby u stíhaného trestného činu. Tento závěr je podle dovolatelky v souladu s příslušnými judikaturními závěry vyjádřenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 5 Tdo 411/2018, uveřejněném pod číslem 50/2018 Sb. rozh. tr. Všechna další usnesení o zahájení trestního stíhání byla vydána až po tomto datu. Současně zdůraznila, že ačkoli bylo toto prvotní usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 22. 10. 2021 zrušeno usnesením dozorového státního zástupce ze dne 2. 12. 2021, č. j. ZT 303/2021-27, a následně v průběhu řízení byla zrušena i další tři usnesení policejního orgánu (obstálo až v pořadí čtvrté usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ze dne 6. 11. 2024, č. j. KRPA-78494-163/TČ-2022-001378), tato skutečnost sama o sobě neměla vliv na jeho hmotněprávní účinky.

Dovolatelka v této souvislosti odkázala na závěry přijaté judikaturní praxí, z nichž vyplývá, že účinky přerušení běhu promlčecí doby nastávají i tehdy, je-li usnesení o zahájení trestního stíhání zatíženo určitými vadami a je následně zrušeno, pokud tyto vady nedosahují intenzity nicotnosti, zmatečnosti nebo nejde o úkon ryze formální či účelový, resp. o projev libovůle orgánu činného v trestním řízení, tj. pokud by byl popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání natolik nedostatečný a neurčitý, stejně jako odůvodnění usnesení, že by z něj ani nebylo možno usuzovat, pro jaké jednání má být daná osoba stíhána (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1469/2008, uveřejněné pod číslem 44/2010 Sb. rozh. tr., a nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 1553/11). Naopak účinky přerušení běhu promlčecí doby podle dovolatelky neodnímá usnesení o zahájení trestního stíhání ani skutečnost, že bylo vydáno předčasně a není důkazně dostatečně podloženo či není dostatečně vyjasněna právní kvalifikace, případně v němž není v popisu skutku dostatečně vyjádřena subjektivní stránka (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 1233/2019, ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 585/2021, a ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 5 Tdo 144/2019).

V návaznosti na to dovolatelka namítla, že usnesení policejního orgánu ze dne 22. 10. 2021 vykazovalo všechny zákonem stanovené náležitosti. Bylo vydáno věcně příslušným orgánem, byl z něj patrný jeho účel a nejednalo se o projev libovůle, jak bylo naznačeno shora. Usnesení policejního orgánu obsahovalo vymezení skutku, včetně popisu majetkových dispozic, identifikace poškozeného i vyčíslení škody, a z jeho obsahu bylo zřejmé, jaké jednání bylo obviněné kladeno za vinu. V odůvodnění byly uvedeny skutečnosti, o něž se závěr o zahájení trestního stíhání opíral. Policejní orgán se vyjádřil i k subjektivní stránce jednání, zabýval se povědomím všech osob zúčastněných na předmětné majetkové dispozici, jakož i tím, že se jednalo o úkon v jejich prospěch na úkor příslušného věřitele, jehož pohledávka tak nebyla efektivně vymahatelná. Podle dovolatelky proto nebylo možné je považovat za usnesení nicotné, zmatečné ani za projev libovůle či úkon čistě formální nebo účelový.

K důvodům jeho zrušení dovolatelka uvedla, že ty spočívaly výlučně v procesním hodnocení dostatečnosti skutkových zjištění, zejména pokud jde o subjektivní stránku, nikoli v závěru o jeho neexistenci, nepřezkoumatelnosti či formálnosti. Dovodila proto, že samotná skutečnost, že toto usnesení dozorový státní zástupce následně zrušil pro nedostatečné prokázání subjektivní stránky jednání obviněné, je nečiní nezpůsobilým vyvolat účinky spojené s přerušením běhu promlčecí doby. Ani v rozhodnutí dozorového státního zástupce nebylo konstatováno, že by šlo o usnesení nicotné, zmatečné či vydané toliko za účelem přerušení běhu promlčecí doby. Naopak podle jeho obsahu bylo zřejmé, že policejnímu orgánu byly poskytnuty pokyny k dalšímu postupu, aby bylo možno v prověřování věci pokračovat.

Dovolatelka dále zdůraznila, že z následného procesního vývoje bylo patrné, že orgány činné v trestním řízení ve věci kontinuálně pokračovaly, byly prováděny další úkony směřující k objasnění věci, následně byla podána obžaloba a soud prvního stupně vydal odsuzující rozsudek pro v podstatných rysech shodně vymezený skutek, jenž co do svého obsahu naplňoval znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 a § 222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za této situace dovolatelka dovodila, že rozhodující bylo materiální hledisko, tedy zda uvedené usnesení představovalo reálný projev vůle státu trestně stíhat konkrétní osobu pro konkrétní skutek.

Pokud dozorový státní zástupce ve svém kasačním usnesení deklaroval závěr o nezákonnosti a neodůvodněnosti předmětného prvotního usnesení o zahájení trestního stíhání obviněné s odkazem na § 174 odst. 2 písm. e) tr. ř., jednalo se podle jejího názoru o formulaci zavádějící a vadnou. Dozorující státní zástupce totiž nepřípadně zaměnil obecné oprávnění státního zástupce zrušit jakékoli usnesení policejního orgánu ex offo v rámci výkonu dozoru nad zákonností přípravného řízení [podle § 174 odst. 2 písm. e) tr. ř.] s instančním rozhodováním státního zástupce ve stížnostním řízení, o které v projednávané věci šlo. S ohledem na uvedené se podle dovolatelky jedná o zmatečné rozhodnutí státního zástupce. Vzhledem ke všem shora uvedeným okolnostem podle ní nebylo možno dospět k závěru, že by usnesení o zahájení trestního stíhání obviněné ze dne 22. 10. 2021 bylo zatíženo vadami takové intenzity, které by vylučovaly jeho způsobilost vyvolat účinky spojené s přerušením běhu promlčecí doby.

Dovolatelka uzavřela, že k promlčení trestní odpovědnosti obviněné podle § 34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku nedošlo, neboť před uplynutím promlčecí doby byl vydáním usnesení policejního orgánu ze dne 22. 10. 2021, č. j. KRPA-208612-156/TČ-2020-001378, ve smyslu § 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku přerušen běh promlčecí doby, počala běžet nová promlčecí doba, která dosud neuplynula. Závěr odvolacího soudu o promlčení trestního stíhání byl podle ní založen na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení otázky promlčení. Odvolací soud hledisko procesní kvality tohoto usnesení o zahájení trestního stíhání a jeho hmotněprávních účinků náležitě nerozlišil a rovinu formální nepřípadně nadřadil rovině materiální. Nerozlišoval mezi procesní kvalitou tohoto úkonu a jeho hmotněprávními účinky, nevypořádal se s tím, že soudem prvního stupně aplikované judikaturní závěry se týkají právě roviny materiální, protože hmotněprávní účinky judikatura upírá usnesení o zahájení trestního stíhání jen tehdy, pokud je procesně do té míry vadné, že je lze považovat za v podstatě nulitní, popřípadě je důsledkem zcela účelového postupu orgánů činných v trestním řízení. Tím odvolací soud své rozhodnutí zatížil vadami, které odpovídají uplatněným dovolacím důvodům § 265b odst. 1 písm. f) a h) tr. ř.

Závěrem proto nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Obviněná ve svém vyjádření k dovolání nejvyšší státní zástupkyně označila dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu za věcně i právně správné, neboť její trestní odpovědnost zanikla uplynutím promlčecí doby. Počátek jejího běhu dne 27. 6. 2012 byl stanoven k termínu podání návrhů na vklad změn do katastru nemovitostí. S ohledem na právní kvalifikaci skutku desetiletá promlčecí doba uplynula dne 27. 6. 2022 [§ 34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku].

Za stěžejní označila obviněná otázku účinků usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 22. 10. 2021. Namítala, že toto usnesení nemohlo přerušit běh promlčecí doby, neboť bylo následně dozorovým státním zástupcem zrušeno jako nezákonné a neodůvodněné. Poukázala přitom na závěr státního zástupce o absenci důkazů svědčících o naplnění subjektivní stránky trestného činu, zejména o jejím úmyslu poškodit věřitele rodičů a o její vědomosti o závazcích rodičů vůči věřitelům. Podle obviněné tak nebyly splněny podmínky pro zahájení jejího trestního stíhání. Nesouhlasila ani se závěrem soudu prvního stupně, že zrušené usnesení nebylo nicotné, zmatečné ani čistě formální a bylo způsobilé přerušit běh promlčecí doby. Naopak namítla, že soud prvního stupně dostatečně nezohlednil obsah zrušujícího usnesení státního zástupce ani důvody, pro které bylo zahájení trestního stíhání označeno státním zástupcem za nezákonné a neodůvodněné. Ztotožnila se proto se závěry odvolacího soudu, podle nichž byly vady původního usnesení natolik závažné, že nemohlo vyvolat účinky předpokládané v § 34 odst. 4 tr. zákoníku.

Dále obviněná dovodila, že usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 22. 10. 2021 bylo jen formální a účelové, jeho cílem bylo zabránit promlčení věci. V této souvislosti poukázala na skutečnost, že po vydání tohoto usnesení dne 22. 10. 2021 nebyly ve věci činěny významnější procesní úkony a policejní orgán následně dne 14. 3. 2022 věc odložil. Takový postup podle ní nesvědčil o skutečné vůli vést vůči ní trestní stíhání. Obviněná rovněž namítla, že dovolatelka nepřesně interpretovala obsah zrušujícího usnesení státního zástupce, neboť z jeho výroku i odůvodnění jednoznačně vyplývalo, že původní usnesení bylo nezákonné a neodůvodněné. Z obsahu kasačního usnesení státního zástupce bylo podle obviněné patrné, že usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 22. 10. 2021 bylo stiženo takovými vadami, že bylo samo o sobě zmatečné a zcela nezpůsobilé zahájit trestní stíhání obviněné. Zopakovala, že v něm nebyl uveden jediný důkaz svědčící o jejím úmyslu poškodit věřitele jejího otce a o tom, že věděla, kdo je věřitelem jejích rodičů a kolik mu rodiče dluží. Dodala, že prověřování policejního orgánu se týkalo zejména spoluobviněné V. V. a obviněná byla do citovaného usnesení vtažena, aniž by policejní orgán měl proti ní usvědčující důkazy. Současně odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1469/2008, publikované pod č. 44/2010 Sb. rozh. tr., z něhož dovodila, že procesní úkon stižený tak závažnými vadami nemohl přerušit běh promlčecí doby.

Nad rámec uvedeného zpochybnila obviněná i totožnost skutku mezi usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 22. 10. 2021 a následně podanou obžalobou, neboť podle jejího názoru původní usnesení vycházelo z odlišného skutkového vymezení i okruhu poškozených osob.

Uzavřela, že usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 22. 10. 2021 bylo od počátku nezákonné, nedostatečně podložené důkazy a mělo pouze formální charakter. Nemohlo proto přerušit běh desetileté promlčecí doby, která uplynula v červnu 2022. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů uvedených v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.

Nejvyšší státní zástupkyně opřela své dovolání o dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. f) a h) tr. ř. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je možno podat, pokud bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Dovolatelka v podaném dovolání namítla, že zákonné podmínky pro rozhodnutí odvolacího soudu o zastavení trestního stíhání nebyly splněny, neboť odvolací soud nesprávně dospěl k závěru, že trestní stíhání obviněné je promlčeno.

Dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze úspěšně uplatnit, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případě, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro závěr o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Na základě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkového stavu podle § 2 odst. 5 tr. ř. či prověřovat zákonnost provedeného dokazování ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. jakožto otázek práva procesního. Nejvyšší soud se tak nemůže odchýlit od skutkového zjištění učiněného v předcházejícím řízení. Není oprávněn nahrazovat činnost soudu prvního stupně a zjištěným skutkovým stavem je vázán (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněné, včetně jejího práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). b) K vlastním námitkám nejvyšší státní zástupkyně

Na základě výše zmíněných východisek Nejvyšší soud posuzoval důvodnost dovolání nejvyšší státní zástupkyně a dospěl k závěru, že jí uplatněné dovolací námitky, že zákonné podmínky pro rozhodnutí odvolacího soudu o zastavení trestního stíhání nebyly splněny a že odvolací soud zatížil své rozhodnutí vadou nesprávného právního posouzení, uplatněným dovolacím důvodům odpovídají, avšak nejsou důvodné.

V projednávané věci pro vyřešení otázky přípustnosti trestního stíhání obviněné je zásadní to, zda usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 22. 10. 2021, č. j. KRPA-208612-156/TČ-2020-001378, způsobilo přerušení běhu promlčecí doby ve smyslu § 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Na podporu svých závěrů ohledně námitky promlčení trestní odpovědnosti obviněné a úvah, jimiž se Nejvyšší soud řídil při posuzování usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 22. 10. 2021 v návaznosti na postup dozorového státního zástupce a jím vydaných rozhodnutí, je nutné připomenout procesní situaci v uvedené trestní věci.

Z obsahu trestního spisu vyplývá, že usnesením policejního orgánu ze dne 22. 10. 2021, č. j. KRPA-208612-156/TČ-2020-001278, bylo podle § 160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání obviněné J. L. a V. V. pro přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku pro skutek specifikovaný výše. Na podkladě stížnosti obviněné J. L. státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 usnesením ze dne 2. 12. 2021, sp. zn. 0 ZT 303/2021, podle § 174 odst. 2 písm. e) tr. ř. [nikoli podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř., ačkoli rozhodoval z podnětu stížnosti obviněné] citované usnesení policejního orgánu jako nezákonné a neodůvodněné zrušil, neboť je považoval za předčasné. Státní zástupce ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že dosavadní důkazy neprokazují u obviněné naplnění subjektivní stránky přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, zejména pokud jde o vědomí obviněné o zadlužení jejích rodičů a její úmysl poškodit jejich věřitele. Za jedinou okolnost nasvědčující úmyslnému zavinění označil skutečnost, že obviněná nepředala kupní cenu za nemovitost v XY věřiteli svých rodičů L. G., i když si musela být vědoma jejich dluhu. Pro podporu závěru, že nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky uvedeného trestného činu, uvedl, že bylo zjištěno, že rodiče obviněné vlastnili více nemovitostí, z nichž mohl být tento věřitel uspokojen. Současně však nebylo prokázáno, že matka obviněné V. V. sdělila obviněné, že mají s otcem věřitele a kolik mu dluží. Uvedené neprokazovala ani skutečnost, že obviněná pracovala ve firmě rodičů. Měl tedy za to, že v dané věci nebylo prokázáno, že by se obviněná dopustila trestné činnosti kladené jí za vinu. Státní zástupce v předmětném rozhodnutí uložil policejnímu orgánu, aby se zabýval subjektivní stránkou trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jakož i skutečností, zda obviněná, pokud by vůbec pojala úmysl poškodit věřitele svých rodičů, měla dostatek času zcizit předmětné nemovitosti. Policejní orgán pak po dalším provedeném důkazním řízení dne 14. 3. 2022, pod č. j. KRPA-78494-1/TČ-2022-001378, rozhodl podle § 159a odst. 1 tr. ř. o odložení trestního stíhání obviněné J. L., proti čemuž podala poškozená společnost SANTAREM CONSTANT LIMITED stížnost, z jejíhož podnětu státní zástupce podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. toto usnesení policejního orgánu opět zrušil a policejnímu orgánu uložil, aby ve věci znovu jednal a rozhodl, přičemž konkretizoval důkazní prostředky, které je nutno k objasnění věci ještě provést (výslechy účetní rodičů obviněné, advokáta JUDr. Jiřího Gablíka, osoby, kterou za podezřelou se smlouvami poslala její matka).

Následně v pořadí druhým usnesením ze dne 1. 11. 2022, č. j. KRPA-78494-35/TČ­2022-001378, policejní orgán podle § 160 odst. 1 tr. ř. znovu zahájil trestní stíhání obviněné J. L. pro přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku pro skutek specifikovaný výše. K její stížnosti státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 usnesením ze dne 5. 12. 2022, sp. zn. 0 ZT 88/2022, opět podle § 174 odst. 2 písm. e) tr. ř. [znovu nikoli podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř., ačkoli se jednalo o stížnostní řízení] toto usnesení policejního orgánu jako nezákonné a neodůvodněné zrušil a policejnímu orgánu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Podle státního zástupce nebylo možné založit trestní odpovědnost obviněné na svědectví matky obviněné V. V. ani svědka P. H. či ostatních svědků a listinných důkazech. Za důvodnou označil rovněž námitku, že po převodu nemovitostí zůstal rodičům obviněné majetek postačující k uspokojení věřitelů. Zdůraznil, že nebylo prokázáno, že již v době převodu nemovitostí v roce 2012 jednala obviněná v úmyslu poškodit věřitele svých rodičů. Současně poukázal na subsidiární povahu trestní represe a zdůraznil, že trestní právo představuje prostředek ultima ratio, který nemůže nahrazovat ochranu soukromoprávních nároků. Uzavřel, že dosavadní výsledky šetření neumožňují dovodit naplnění subjektivní stránky trestného činu. Policejnímu orgánu uložil zabývat se námitkou promlčení, zvážit zásadu in dubio pro reo, vzít v potaz stížnostní důvody obviněné a vypořádat se s nimi a znovu celou věc posoudit.

Poté policejní orgán provedl další důkazní řízení a znovu usnesením ze dne 21. 12. 2022, č. j. KRPA-78494-62/TČ-2022-001378, podle § 159a odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. věc odložil. Zabýval se především otázkou promlčení trestního stíhání obviněné J. L. a dospěl k závěru, že usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 22. 10. 2021, doručeným obviněné dne 25. 10. 2021, došlo k přerušení běhu promlčecí doby a dnem následujícím po dni doručení tohoto usnesení, tj. 26. 10. 2021, počala běžet nová desetiletá promlčecí doba, která má uplynout až dne 26. 10. 2031, na níž nemělo vliv ani následné zrušení uvedeného usnesení dozorujícím státním zástupcem. Současně však policejní orgán uzavřel, že ani další dokazování neumožňuje prokázat vědomí obviněné o majetkových poměrech jejích rodičů ani její úmysl poškodit věřitele. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1469/2008, uveřejněné pod č. 44/2010 Sb. rozh. tr., dovodil nicotnost obou předchozích usnesení o zahájení trestního stíhání s tím, že nelze předpokládat, že by původní sdělení bylo nahrazeno novým a předmětné vady byly odstraněny. Na základě stížnosti poškozené společnosti SANTAREM CONSTANT LIMITED státní zástupce usnesením ze dne 3. 3. 2023, sp. zn. 0 ZT 88/2022, toto rozhodnutí podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a policejnímu orgánu uložil, aby ve věci znovu jednal a rozhodl právně a věcně správně a své rozhodnutí řádně zdůvodnil. Státní zástupce sice přisvědčil závěru, že trestní stíhání není promlčeno, avšak nesouhlasil s posouzením předchozích usnesení o zahájení trestního stíhání jako nicotných. Zdůraznil, že byla zrušena pouze z důvodu potřeby provedení dalšího dokazování k prokázání subjektivní a objektivní stránky projednávaného trestného činu, nikoli pro formální vady. Uvedl, že není jasné, na základě jakých důkazů policejní orgán dospěl k závěru, že dalším šetřením nebude možné prokázat úmysl obviněné J. L. a že předchozí usnesení o zahájení trestního stíhání vedla k nicotnosti původního sdělení a nelze předpokládat, že bude nahrazeno novým a předmětné vady budou odstraněny. Uzavřel, že policejní orgán měl postupovat podle § 159a odst. 1 tr. ř. či podle § 160 odst. 1 tr. ř. a nikoli podle § 159a odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř.

Po tomto rozhodnutí státního zástupce policejní orgán usnesením ze dne 20. 3. 2023, č. j. KRPA-78494-73/TČ-2022-001378, podle § 159a odst. 1 tr. ř. znovu odložil věc s odůvodněním, že nejde o podezření z trestného činu a není důvod věc vyřídit jinak. Policejní orgán po prověření majetkových poměrů M. V., jakož i společného majetku manželů V. i okolností svědčících o vědomosti obviněné o jejich dluzích, dospěl k závěru, že nelze uzavřít, že obviněná jednala ve shodě se svými rodiči s cílem zmařit uspokojení pohledávky věřitele L. G. Tomu podle něj nasvědčovala i zpráva zaslaná JUDr. Jiřímu Gablíkovi od J. L., z níž vyplývala vůle obviněné převést nemovitosti zpět rodičům, o čemž tedy minimálně M. V. musel vědět. Z podnětu stížnosti poškozené společnosti SANTAREM CONSTANT LIMITED státní zástupce usnesením ze dne 5. 5. 2023, sp. zn. ZT 88/2022, podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. toto usnesení policejního orgánu opět zrušil, neboť považoval výsledky prověřování za neúplné a nebylo podle něj možné posoudit, zda ke spáchání trestného činu došlo. Rozhodnutí policejního orgánu o odložení věci bylo podle jeho názoru předčasné. Za klíčové státní zástupce označil vyřešení otázky naplnění subjektivní stránky trestného činu. Za tímto účelem uložil policejnímu orgánu kontaktovat M. Ch. k vydání listinných materiálů, vyžádat vysvětlení od M. J. a zjistit přesné datum návštěvy exekutorů v jedné z předmětných nemovitostí v XY, s nimiž obviněná mluvila.

Policejní orgán poté po dalším doplnění dokazování usnesením ze dne 31. 5. 2023, č. j. KRPA-78494-88/TČ-2022-001378, opětovně věc odložil podle § 159a odst. 1 tr. ř. s tím, že nejde o podezření z trestného činu a není namístě věc vyřídit jinak. Provedl přitom úkony uložené mu státním zástupcem, avšak z podání vysvětlení M. J. nezískal žádné relevantní poznatky a M. Ch., který se nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, odmítl požadované listiny vydat. Policejní orgán proto setrval na závěru, že jednání obviněné není trestným činem. Státní zástupce usnesením ze dne 18. 8. 2023, sp. zn. 0 ZT 88/2022, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl stížnost poškozené společnosti SANTAREM CONSTANT LIMITED proti tomuto usnesení policejního orgánu, když se ztotožnil se závěry policejního orgánu.

Usnesením policejního orgánu ze dne 5. 8. 2024, č. j. KRPA-78494-128/TČ-2022-001378, policejní orgán znovu zahájil trestní stíhání obviněné J. L. pro pokus přečinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 a § 222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku pro skutek specifikovaný výše. Policejní orgán dospěl k závěru, že obviněná J. L. naplnila všechny znaky skutkové podstaty projednávaného trestného činu včetně subjektivní stránky. Vědomost obviněné o zadlužení rodičů dovozoval zejména z obsahu darovací smlouvy a listů vlastnictví, z nichž vyplývalo zatížení nemovitostí zástavními právy, dále z její přítomnosti při návštěvě exekutorů ve společnosti rodičů i ze svědeckých výpovědí. Z podnětu stížnosti obviněné státní zástupce usnesením ze dne 26. 8. 2024, sp. zn. 0 ZT 88/2022, toto usnesení policejního orgánu podle § 174 odst. 2 písm. e) tr. ř. znovu jako nezákonné a neodůvodněné zrušil a policejnímu orgánu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Podle odůvodnění tohoto rozhodnutí policejní orgán dostatečně neřešil otázku promlčení trestního stíhání. Státní zástupce rovněž policejnímu orgánu uložil doplnit spis o další listinné důkazy z trestního stíhání M. Ch. a další listiny týkající se majetkových poměrů manželů V. v rozhodné době.

Teprve usnesením policejního orgánu ze dne 6. 11. 2024, č. j. KRPA-78494-163/TČ-2022-001378, jímž policejní orgán opět zahájil trestní stíhání obviněné J. L. pro pokus přečinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 a § 222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, bylo úspěšně zahájeno trestní stíhání obviněné pro shora specifikované jednání. V odůvodnění tohoto rozhodnutí policejní orgán uvedl, že obviněná věděla o existenci dluhů svých rodičů, což je zřejmé z listů vlastnictví k převáděným nemovitostem, zatíženým zástavními právy a exekučními příkazy, ostatně sama obviněná připustila povědomí o zadlužení rodičů, přičemž tato její vědomost je podporována i svědeckými výpověďmi a její přítomností při návštěvě exekutorů. Přestože neznala přesnou výši dluhů ani majetku rodičů, podle policejního orgánu nemohla důvodně předpokládat, že zbývající majetek bude postačovat k jejich úhradě, a neučinila žádné kroky k ověření tohoto stavu. Policejní orgán uzavřel, že podle § 222 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku z hlediska subjektivní stránky postačuje zavinění z nedbalosti [§ 17 písm. a) tr. zákoníku]. Dovodil proto, že byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty projednávaného trestného činu. Státní zástupce usnesením ze dne 19. 11. 2024, sp. zn. 0 ZT 88/2022, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl stížnost obviněné jako nedůvodnou a se závěry policejního orgánu se zcela ztotožnil.

Je nutno připomenout, že podle § 34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku trestní odpovědnost za přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí deset let. V projednávané věci lze přisvědčit závěru soudů obou stupňů, že promlčecí doba v daném případě počala běžet ode dne 27. 6. 2012. V tento den obviněná podala návrhy na vklad vlastnického práva k darovaným nemovitostem do katastru nemovitostí. Promlčecí doba měla uplynout dnem 27. 6. 2022, což ani obviněná nezpochybňuje. Podle § 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku se promlčecí doba přerušuje zahájením trestního stíhání pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícím vzetím do vazby, vydáním příkazu k zatčení, podáním žádosti o zajištění vyžádání osoby z cizího státu, vydáním evropského zatýkacího rozkazu, podáním obžaloby, návrhu na schválení dohody o vině a trestu, návrhu na potrestání, vyhlášením odsuzujícího rozsudku pro tento trestný čin nebo doručením trestního příkazu pro takový trestný čin obviněnému. Podle § 34 odst. 5 tr. zákoníku přerušením promlčecí doby počíná běžet nová promlčecí doba.

K otázce promlčení trestní odpovědnosti je možno obecně uvést, že při promlčení zaniká trestní odpovědnost pachatele trestného činu uplynutím doby stanovené zákonem. Důvody promlčení jsou především hmotněprávní, protože uplynutím času postupně slábne, až docela zaniká potřeba trestněprávní reakce na trestný čin, a to jak z hlediska generální prevence (např. na trestný čin se zapomíná, negativní ovlivnění společenského vědomí mizí a škodlivost činu se snižuje), tak i z hlediska prevence individuální (u pachatele, jenž nespáchal další trestný čin, který je stejně nebo přísněji trestný, se předpokládá pozitivní změna jeho osoby, která rovněž přestala být nebezpečnou). Zanikla-li uplynutím doby škodlivost činu, resp. nebyla-li včas uplatněna trestní odpovědnost vůči pachateli trestného činu, je důvodný i zánik trestní odpovědnosti za takový čin. K těmto důvodům pak podpůrně přistupují i důvody procesní, které spočívají v obtížích při dokazování spojených s tím, že uplynutím času se oslabuje síla důkazních prostředků (např. svědci zapomínají, stopy zmizí), protože ty pozbývají spolehlivosti, nebo je nelze vůbec opatřit. Další důvod lze spatřovat v tom, aby byly orgány činné v trestním řízení stimulovány k potřebné aktivitě při plnění svého poslání a k urychlení trestního řízení. Promlčení podle § 34 tr. zákoníku je však nepochybně institutem hmotněprávním, protože jím zaniká trestní odpovědnost jako zvláštní typ právní odpovědnosti pachatele za spáchaný trestný čin, která je založena hmotněprávními předpisy. Tomu ostatně odpovídá i nová terminologie, kterou použil trestní zákoník v § 34 a § 35; promlčením zaniká trestní odpovědnost pachatele, nikoli jen stíhatelnost pachatele (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 735 a 736).

Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1469/2008, uveřejněném pod č. 44/2010 Sb. rozh. tr., přiznal způsobilost přerušit běh promlčecí doby i ne zcela bezchybnému usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. V tomto rozhodnutí akceptoval závěr, že účinky spočívající v přerušení promlčecí doby podle § 67 odst. 3 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), nyní § 31 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, má i takové sdělení obvinění (resp. usnesení o zahájení trestního stíhání) učiněné ve smyslu § 160 odst. 1 tr. ř., které bylo zatíženo určitými vadami, pro něž bylo později nahrazeno novým sdělením obvinění pro týž skutek. Nesmí však jít o vady, které by vedly k nicotnosti nebo zmatečnosti původního sdělení obvinění. Tento závěr, že je třeba přihlížet i k takovým usnesením o zahájení trestního stíhání, která trpí určitou vadou, potvrdil Nejvyšší soud následně i v usnesení ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 5 Tdo 411/2018, uveřejněném pod č. 50/2018-I. Sb. rozh. tr. (lhostejná je vada v právní kvalifikaci, určující je, že bylo trestní stíhání zahájeno pro týž skutek), ale i v řadě svých dalších rozhodnutích navazujících na tato publikovaná rozhodnutí. Nejvyšší soud tedy dlouhodobě zastává názor, že i vadná usnesení o zahájení trestního stíhání mohou mít účinky spojené s přerušením běhu lhůty promlčení trestní odpovědnosti. V tomto směru lze odkázat například na rozhodnutí ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 1233/2019, ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 5 Tdo 144/2019, ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 585/2021, ale i na nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 1553/11, vyhlášený pod č. 20/2013 ve svazku 68 na s. 259 Sb. nál. a usn. ÚS, podle kterého nelze hodnotit jako porušení práva na spravedlivý proces, způsobuje-li přerušení běhu promlčecí doby usnesení o zahájení trestního stíhání, které bylo nadřízeným orgánem zrušeno z důvodu, že shledal potřebným nejprve jeho formulace zpřesnit, či ověřit v něm uvedená tvrzení dalším šetřením, avšak které lze jinak hodnotit jako skutečný projev vůle demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky na potrestání konkrétními okolnostmi vymezeného trestného činu. Lze zdůraznit, že účinky přerušení promlčecí doby usnesení o zahájení trestního stíhání neodnímá ani skutečnost, že bylo vydáno předčasně a není důkazně dostatečně podloženo či není dostatečně vyjasněna právní kvalifikace (k tomu srov. již výše zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 1233/2019, ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 585/2021, a ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 5 Tdo 144/2019).

Nejvyšší soud připustil, že by za určitých mimořádných okolností nemuselo mít usnesení o zahájení trestního stíhání účinky spojené s promlčením trestní odpovědnosti. Bylo by tomu zejména tehdy, pokud by bylo třeba na usnesení o zahájení trestního stíhání nahlížet jako na nicotné, případně zcela zmatečné. S nicotností individuálních právních aktů vydávaných ve věcech trestních se příliš v právním řádu nepočítá, spíše se hovoří o nicotnosti právních jednání (dříve právních úkonů), chybí-li vůbec některá ze složek projevu vůle. Také lze nalézt zmínky o nicotnosti správních rozhodnutí v případě nejzásadnějších vad. V tomto směru je možno se připojit k názorům uvedeným v části odborné literatury (srov. například Zezulová, J., Vondruška, F. K otázce zákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání, k jeho vlivu na promlčení trestního stíhání. Státní zastupitelství, 2009, č. 12, s. 6 a násl.; Žďárský, Z. K účinkům zahájení trestního stíhání z hlediska promlčení a otázkám souvisejícím. Trestněprávní revue, 2016, č. 9, s. 195 a násl.), že jde o problematické označení. Míní se tím zcela výjimečný případ natolik vadného usnesení o zahájení trestního stíhání, že nemůže mít absolutně žádné účinky. Typicky tomu bude tehdy, pokud bylo vydáno orgánem, který k tomu vůbec neměl pravomoc (např. správní úřad v řízení o přestupku by zahájil trestní stíhání), případně by sice šlo o rozhodnutí příslušného orgánu, ale bylo by založeno jen jeho zjevnou libovůlí (např. svévolné zahájení trestního stíhání z nízkých pohnutek bez jakéhokoliv skutkového a právního podkladu). Mohlo by jít i o případ, že by bylo rozhodnutí učiněno jen zcela formálně právě za účelem přerušení běhu promlčecí doby, ačkoliv pro zahájení trestního stíhání v dané chvíli nebyly žádné důvody, pokud by policejní orgán ani nechtěl dále provádět úkony trestního řízení, neměl by poznatky pro zahájení trestního stíhání atd.

Přestože v některých případech (naznačených již výše) Nejvyšší soud přiznává účinek přerušení promlčení trestní odpovědnosti i procesním úkonům, které byly zatíženy vadami, a to dokonce i tehdy, došlo-li později k jejich zrušení, lze poznamenat, že při posuzování uvedené otázky nelze pominout charakter zjištěné vady, tj. nemělo by se jednat o vadu, která mohla mít zásadní význam, a především obsah každého takového úkonu, z něhož musí zřetelně vyplývat jasná snaha orgánu činného v trestním řízení postihnout konkrétního pachatele za konkrétní protiprávní jednání, přičemž svou roli má i aktivita orgánů činných v trestním řízení bezprostředně po vydání takového aktu. Nutno zdůraznit, že uvedené lze vztáhnout nejen na policejní orgán, ale rovněž i na státního zástupce, jehož role jakožto dominus litis v přípravném řízení je neoddiskutovatelná. Státní zástupce vykonává dozor nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení spočívající nejen v systematické a průběžné kontrole, zda policejní orgán při své činnosti respektuje zákonné procesní postupy a zda byl řádně objasněn skutkový stav a pachatel zjištěn, ale také v odpovědnosti za výsledky přípravného řízení, na nichž následně staví svá rozhodnutí, zda obviněného postavit před soud nebo přípravné řízení ukončit jinak. V obecné rovině lze v tomto směru poukázat i na zásadu legality vyjádřenou v § 2 odst. 3 tr. ř., podle níž je státní zástupce „povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, pokud zákon nebo vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak.“ Ačkoliv je povinnost adresována státnímu zástupci, lze systematickým výkladem dovodit, že tuto povinnost má též policejní orgán. Lze shrnout, že při posuzování vad procesních úkonů pro účely promlčení trestní odpovědnosti obviněného je potřeba zkoumat nejen izolovaně samotné usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, ale i následné procesní úkony státního zástupce, tedy hodnotit činnost orgánů činných v trestním řízení komplexně jako celek. Již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1469/2008, uveřejněné pod č. 44/2009 Sb. rozh. tr., i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018. sp. zn. 5 Tdo 411/2018, uveřejněné pod č. 50/2018 Sb. rozh. tr., totiž zdůraznila, že k účinku přerušení běhu promlčecí doby mohou vést jen ty úkony orgánů činných v trestním řízení, které se skutečně týkají trestního stíhání pachatele. Pro posouzení otázky možnosti těchto úkonů přerušit běh promlčecí doby je proto zásadní, zda představují skutečně reálný projev vůle státu na potrestání pachatele konkrétního skutku naplňujícího znaky určitého trestného činu, a to i přes případné vady, pro které následně muselo být nahrazeno novým usnesením o zahájení trestního stíhání. Nesmí však jít o vady, které by vedly k nicotnosti nebo zmatečnosti původního usnesení o zahájení trestního stíhání. Ve smyslu těchto teoretických a judikaturních východisek Nejvyšší soud nahlížel na usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 22. 10. 2021 a konfrontoval jej i s celkovou procesní situací v této trestní věci, a to nejenom v době, v níž uvedené usnesení bylo vydáno a posléze rozhodnutím státního zástupce zrušeno, ale i v době následující.

V souladu s dovoláním nejvyšší státní zástupkyně je nutno konstatovat, že usnesení o zahájení trestního stíhání obviněné ze dne 22. 10. 2021 bylo vydáno příslušným policejním orgánem v rámci jeho pravomoci. Následně však státní zástupce v rámci přezkumu tohoto usnesení z podnětu stížnosti obviněné označil toto usnesení nejenom za předčasné, ale i za nezákonné a neodůvodněné, považoval postup policejního orgánu za chybný, neboť se mu podle státního zástupce nepodařilo shromáždit dostatečné důkazy prokazující subjektivní stránku stíhaného trestného činu. Pominout v této souvislosti nelze ani následný postup orgánů přípravného řízení, jak je výše popsán. S vědomím všech těchto skutečností proto nelze přiznat takovémuto úkonu procesní účinek spojený s přerušením běhu promlčecí doby. Uvedený závěr je navíc podporován i argumentací odvolacího soudu, s níž se Nejvyšší soud rovněž ztotožňuje, že usnesení policejního orgánu ze dne 22. 10. 2021 je stiženo zmatečností. Policejní orgán přitom označil výpověď obviněné, že jednala v dobré víře, za věrohodnou, ačkoliv skutková podstata přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku vyžaduje úmyslné jednání. Stejně tak státní zástupce si ve svých závěrech protiřečil. Na jednu stranu konstatoval, že nebyla prokázána vědomost obviněné o zadlužení jejích rodičů a její úmysl poškodit jejich věřitele, avšak následně polemizoval s tím, že jedinou okolností nasvědčující úmyslnému zavinění obviněné je skutečnost, že nepředala kupní cenu za nemovitosti věřiteli svých rodičů L. G., ačkoli si musela být vědoma existence jejich dluhu.

Rovněž, je nutné zdůraznit, že ani samotný pokyn státního zástupce k dalšímu postupu policejního orgánu v dané věci není možné považovat za takový, který by reálně směřoval k novému zahájení trestního stíhání obviněné v dané věci v době co možná nejkratší. Státní zástupce totiž svůj nesouhlas s konáním policejního orgánu nepodpořil jakýmikoli argumenty způsobilými odůvodnit jím zvolený postup. Státní zástupce se omezil pouze na obecné strohé konstatování, že je potřeba zabývat se subjektivní stránkou předmětného trestného činu a tím, zda obviněná, pokud by vůbec pojala úmysl poškodit věřitele, měla dostatek času nemovitosti zcizit, aniž by policejní orgán jakkoli nasměroval k tomu, na podkladě jakých důkazních prostředků bude možno tento závěr učinit. Vzhledem k uvedenému lze uzavřít, že z takto velmi stručného a argumentačně téměř bezobsažného odůvodnění zrušujícího usnesení státního zástupce není ze strany státního zastupitelství jako žalobce a zástupce státu v trestním řízení zřejmý vážný úmysl obviněnou stíhat za výše uvedený přečin. Uvedené dokresluje i fakt, že ani v následném postupu státního zástupce poté, co bylo podruhé a potřetí zahájeno trestní stíhání a znovu probíhalo stížnostní řízení, nelze vysledovat výraznější posun v jeho argumentaci stran otázky naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu. Jeho pokyny policejnímu orgánu se nadále pohybovaly toliko v obecné rovině. O to překvapivěji pak vyznívá následný procesní postup. Přestože policejní orgán ve svém v pořadí čtvrtém usnesení o zahájení trestního stíhání obviněné ze dne 6. 11. 2024 založil svůj závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty projednávaného trestného činu na podkladě stávajících důkazů, tj. bez toho, aniž by došlo k nějakému podstatnému důkaznímu zvratu, považoval již státní zástupce tyto za dostačující. Konečně lze na okraj poznamenat, že výše popsaný procesní postup rovněž vyvolává pochybnosti o tom, zda nebylo zmíněné usnesení policejního orgánu ze dne 22. 10. 2021 vydáno jen formálně za účelem přetržení běhu promlčecí doby, která měla uplynout dnem 27. 6. 2022.

S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že v případě usnesení policejního orgánu ze dne 22. 10. 2021, č. j. KRPA-208612-156/TČ-2020-001378, se ze shora uvedených důvodů nejednalo o úkon, kterým byla zcela jasně a vážně deklarována snaha státu stíhat obviněnou pro konkrétní trestný čin, což dále dokládaly i následné úkony orgánů činných v trestním řízení, jak byly výše popsány, včetně zcela nedostatečného odůvodnění jejich právní argumentace. Z těchto důvodů pak tomuto úkonu nelze v hmotněprávní rovině ve vztahu k promlčení trestního stíhání, resp. trestní odpovědnosti obviněné, přiznat účinky přerušení trestního stíhání obviněné (přerušení běhu promlčecí doby). Pouze na okraj navíc nutno poznamenat, že usnesení dozorového státního zástupce ze dne 2. 12. 2021, č. j. ZT 303/2021-27, je (jak správně poznamenala dovolatelka) zmatečné, neboť státní zástupce nepřípadně zaměnil obecné oprávnění státního zástupce zrušit jakékoli usnesení policejního orgánu ex offo v rámci výkonu dozoru nad zákonností přípravného řízení [podle § 174 odst. 2 písm. e) tr. ř.] s instančním rozhodováním státního zástupce ve stížnostním řízení, o které v projednávané věci šlo (§ 160 odst. 7 tr. ř.).

Na podkladě všech výše uvedených skutečností proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nejvyšší státní zástupkyně podala proti napadenému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2026, sp. zn. 61 To 83/2026, dovolání, které sice vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněným dovolacím důvodům § 265b odst. 1 písm. f) a h) tr. ř., ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž by bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. ř. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem v neveřejném zasedání.