5 Tdo 941/2020 – Nejvyšší soud

5 Tdo 941/2020-5980 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 9. 2020 o dovolání, které podal obviněný M. U., nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 11. 2019, sp. zn. 4 To 68/2019, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 4 T 23/2013, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. U. odmítá. Odůvodnění I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 4 T 23/2013, byl obviněný M. U. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“). Za tento trestný čin a za sbíhající se zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), byl obviněný odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody podle § 209 odst. 5 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to věcí konkrétně označených ve výroku o trestu. Současně soud prvního stupně rozhodl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku a zrušil výrok o trestu uložený obviněnému rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 2 T 3/2015, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2018, sp. zn. 9 To 65/2017, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti U., IČ: XY, se sídlem XY (dříve Č., se sídlem XY, IČ: XY; dále jen „poškozená“ nebo „Č.“), na náhradu škody částku 9 993 640 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Podle skutkových zjištění obviněný M. U. spáchal uvedenou trestnou činnost ve stručnosti tím, že v období let 2006 až 2009 jako zaměstnanec Č., zastávající funkci vyjednavače obchodních smluv, jehož pracovní náplní bylo provádění efektivních nákupů materiálu (zejména náhradních dílů) a služeb v souladu s etikou a pravidly obchodní společnosti, v rozporu se základními povinnostmi pracovníka stanovenými § 73 odst. 1 písm. c), d) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, účinného do 31. 12. 2006 (dále jen „zákoník práce účinný do 31. 12. 2006“), resp. § 301 odst. 1 písm. c), d) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), nejednal při výběru dodavatelů a objednávání materiálu ve prospěch svého zaměstnavatele, nechránil jeho oprávněné zájmy, nepostupoval ani v souladu s interními předpisy, zejména směrnicemi č. 08/1996, č. 602 a č. 607, překračoval rozsah svých oprávnění, nezadával výběrová řízení, poptávková řízení prováděl pouze formálně a s předem vybranými dodavateli sjednával nákup náhradních dílů a dalšího materiálu za ceny výrazně vyšší, než odpovídaly cenám obvyklým, resp. cenám, za jaké bylo zboží a služby ve skutečnosti nakoupeny a dodány poškozené, v důsledku záměrného navyšování obvyklých cen za dodávané zboží, které byly poškozené fakturovány a které uhradila, došlo ke způsobení škody Č., ve výši nejméně 9 993 640 Kč bez daně z přidané hodnoty. 3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, o němž Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl usnesením ze dne 11. 11. 2019, sp. zn. 4 To 68/2019, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné. II. Dovolání a vyjádření k němu a) Dovolání obviněného 4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný M. U. dovolání prostřednictvím svého obhájce, které založil na dovolacím důvodu uvedeném v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. 5. Obviněný namítl, že se závěry soudů nezakládají na pravdě, a proto jsou v extrémním rozporu nejen se skutečností, ale i s informacemi vyplývajícími z důkazního řízení. Obviněnému totiž orgány činné v trestním řízení přisuzují povinnosti, které mu z jeho pracovního zařazení vůbec nevyplývaly. Nikdy nebyl v postavení, v jehož rámci by spravoval, případně opatroval majetek Č., nemohl tudíž spáchat trestný čin podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. Nebyl jediným, kdo nesl veškerou odpovědnost za uskutečnění nákupu náhradních dílů a materiálu, tím spíš, pokud postupoval v souladu s pokyny nadřízených osob, jejichž trestní odpovědnost žádný ze soudů nevyvodil. Bez jejich vědomí nemohl žádnou z objednávek vytvořit. Popřel, že by on sám inicioval nákupy, stejně jako že by objednával příliš velké množství náhradních dílů. Pouze formálně podepisoval objednávky, které již byly nadřízenými pracovníky schváleny. Obviněný dále zpochybnil způsob, jakým byla stanovena způsobená škoda, neboť se tak stalo bez opatření znaleckého posudku. Namítl, že by mezi jeho jednáním a následkem v podobě škody byla zachována příčinná souvislost. Připustil, že mohl naplnit nanejvýš znaky skutkové podstaty nedbalostní varianty tohoto trestného činu podle § 255a tr. zák., neboť nikdy neměl v úmyslu svého zaměstnavatele poškodit. Dále obviněný uplatnil výhrady proti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, označil je za nedostatečná a neodpovídající ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Zbývající část argumentů obviněný směřoval proti výroku o souhrnném trestu, domníval se, že od jeho uložení mělo být upuštěno podle § 44 tr. zákoníku. 6. Závěrem svého podání obviněný M. U. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, tak i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a aby ve věci rozhodl sám, aniž by však navrhl způsob takového rozhodnutí, alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání. b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného 7. Opis dovolání obviněného byl zaslán nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten nejprve upozornil na to, že obviněný pravděpodobně mínil napadnout usnesení soudu druhého stupně odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Připomněl, že obviněný v dovolání jen opakuje obhajobu, uplatněnou již před soudem prvního stupně i v odvolání, přestože se s ní soudy obou stupňů dostatečně vypořádaly. Úvahy soudů považuje státní zástupce za správné a ztotožnil se s nimi. 8. Za obecně podřaditelnou důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu státní zástupce považuje námitku týkající se existence extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními. Obviněný však jejím prostřednictvím pouze předkládá alternativní skutkové zjištění, aniž by uvedl, které z úvah soudů považuje za svévolné. Celkový obsah námitek obviněného směřuje spíše k porušení procesní zásady in dubio pro reo, jejíž dodržení však nelze zkoumat v dovolacím řízení. Deklarovanému dovolacímu důvodu podle názoru státního zástupce odpovídá i ta část námitek, podle nichž nebylo možné z postavení obviněného dovozovat jeho smluvně převzatou povinnost spravovat cizí majetek. Vzhledem k tomu, že rovněž tuto argumentaci obviněný opakuje, státní zástupce odkázal na příslušné pasáže odsuzujícího rozsudku, případně usnesení soudu druhého stupně. Nedostatečná či odlišná skutková zjištění jsou podstatou dalších námitek obviněného, které se týkají výše způsobené škody stejně jako možnosti kvalifikovat skutek jako nedbalostní trestný čin. Ohledně nedostatků v dokazování státní zástupce poukázal na skutečnost, že žádná ze stran v hlavním líčení nevznesla návrhy na doplnění dokazování, obviněný navíc v dovolání neoznačil žádný z důkazů za opomenutý. Obviněný vznesl výhrady i proti uložení souhrnného trestu, což by obecně byla námitka podřaditelná důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak vyplývá z rozhodnutí uveřejněného pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. Avšak obviněný fakticky považuje souhrnný trest za nepřiměřeně přísný, neboť se domáhá použití § 44 tr. zákoníku o upuštění od uložení souhrnného trestu, což neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů. Státní zástupce citoval z bohaté rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu týkající se dovolací námitky použití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, připomněl fakultativní povahu takového postupu, kterou má i upuštění od uložení souhrnného trestu. Označená rozhodnutí vychází z jasného názoru, podle něhož nepoužití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku nelze považovat za důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) ani h) tr. řádu. Opačně je nutné přistupovat k dovolání, které namítá nedůvodné snížení trestu odnětí svobody pod