5 To 81/2005 – Nejvyšší soud

Vrchní soud v Olomouci z podnětu odvolání obžalovaného P. D. a státního zástupce zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. 36 T 2/2005 a podle § 259 odst. 3 tr. ř. ve věci nově rozhodl. Z o d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. 36 T 2/2005, byl obžalovaný P. D. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., jehož se měl podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustit tím, že dne 9. 10. 2004 kolem 17.00 hod. v bytě svého bratra v O., část B., okres Š., v podnapilém stavu po předchozí rozepři, v úmyslu usmrtit, fyzicky napadl svou s ním těhotnou družku J. H., a nenarozený, samostatného života schopný, lidský plod rukou ozbrojenou kuchyňským nožem s délkou čepele 11,3 cm tak, že velkou razancí zasadil bodnou ránu do břicha J. H., která se nacházela ve 32. týdnu těhotenství, čímž ji způsobil bodný kanál procházející kůží, podkožními tkáněmi, svalovinou stěny břišní, podbřišnicí do dutiny břišní, velkou předstěrou a přes horní část děložní stěny do těhotné dělohy a přes plodové obaly, která způsobila masivní krvácení do dutiny břišní, čímž došlo u poškozené k rozvoji krvácivého šoku, jehož následkem je smrt, avšak v důsledku včasné lékařské pomoci krvácivý šok nenastal a současně v důsledku porušení děložní stěny a plodových blan mohlo dojít u poškozené k průniku plodové vody do krevního oběhu za následného rozvoje smrtící poruchy krevní srážlivosti, a současně došlo k zasažení nenarozeného, ale samostatného života schopného lidského plodu v těle matky J. H., kterému způsobil bodnořeznou ránu umístěnou na hranici pravé spánkové a tylní krajiny lebky, která procházela kůží hlavy, kostí klenby lební, tvrdou plenou mozkovou do dutiny lební, měkkými plenami mozku do pravého týlního laloku mozku, do pravého spánkového laloku až na jeho spodinu a opět přes měkké pleny mozkové, tvrdou plenu mozkovou a kostru spodiny lební do pravé oční jamky s porušením žilního splavu a se vznikem nitrolebních hematomů, v důsledku čehož došlo k předčasnému porodu tzv. císařským řezem s následkem řady dalších komplikací, jako je syndrom respirační tísně a sepse, takže v důsledku poškození mozku a krvácení do dutiny lební byl ohrožen na životě a k usmrcení poškozených J. H. a nenarozeného, samostatného života schopného lidského plodu (předčasně narozeného D. H.) nedošlo, pouze shodou šťastných okolností a včasné lékařské pomoci. Za to byl podle § 219 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obžalovaný zavázán povinností zaplatit náhradu škody poškozené zdravotní pojišťovně ve výši 722 121 Kč. Proti tomuto rozsudku se odvolali obžalovaný P. D. a státní zástupce. Obžalovaný P. D. napadl všechny výroky rozsudku, tedy jak výroky o vině a trestu, tak i výrok o náhradě škody a státní zástupce podal odvolání v neprospěch obžalovaného do výroků o vině a trestu. Obžalovaný P. D. prostřednictvím svého obhájce namítl, že soud prvního stupně nezjistil úplně skutkový stav a nevypořádal se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Nesouhlasí také s právní kvalifikací posuzovaného skutku soudem prvního stupně jako, trestnýho činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., neboť předmětem útoku u trestného činu vraždy podle § 219 tr. zák. může být jedině živý člověk, tedy živě narozený a nikoliv lidský plod. V tomto směru souhlasí s námitkami obsaženými v odvolání státního zástupce. Obžalovaný závěrem odvolání navrhl, aby Vrchní soud v Olomouci po doplnění dokazování rozhodl tak, že napadený rozsudek zruší, nově jej uzná vinným v souladu se správně zjištěným skutkovým stavem. Oproti tomu státní zástupce v úvodu svého opravného prostředku poukázal na to, že provedeným dokazováním bylo nade vší pochybnost zcela jednoznačně prokázáno, že ke spáchání trestného činu vraždy ve stádiu pokusu došlo a skutkový děj proběhl tak, jak je popsán v napadeném rozsudku, přičemž tento trestný čin spáchal obžalovaný. Sporné je však právní posouzení tohoto trestného činu. Je otázkou, zda ho posoudit tak, jak to učinil soud prvního stupně, tedy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., nebo ve smyslu obžaloby podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zák. či podle obou těchto písmen, tedy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a), d) tr. zák., vše za použití § 8 odst. 1 tr. zák. Poukázal na to, že nalézací soud svůj závěr ohledně zvolené právní kvalifikace odůvodnil tím, že současný právní stav staví ochranu života člověka na přední místo, přičemž vychází především z Listiny základních práv a svobod, která přiznává právo na ochranu lidského života již před narozením. Podle čl. 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod má každý právo na život a lidský život je hoden ochrany již před narozením. Z toho plyne, že formulace „lidský život před narozením“ není totožná s pojmem „každý“. Druhá věta zmíněného článku Listiny působí značné interpretační potíže. Termín „hoden ochrany“ totiž není normou, která by vyjadřovala příkaz, zákaz nebo nařízení či dovolení, ale termínem obsahujícím přání, tedy jakousi etickou normou. Jde spíše o interpretační pravidlo vztahující se k dalším článkům Listiny a směrnici pro zákonodárce k řešení právní úpravy ochrany těhotné ženy a lidského plodu. Listina chrání plod jako součást těla matky rovněž prostřednictvím čl. 32 odst. 1 a odst. 2. Ve světle tohoto výkladu neobstojí tvrzení nalézacího soudu, navíc blíže nijak nezdůvodněné, podle kterého Listina přiznává plné právo na ochranu života již před narozením, tzn. jako živého člověka. V této souvislosti odkázal i na komentář k Listině (Pavlíček a kol., Ústava a ústavní řád ČR), v němž je mezi jinými uvedeno, že již vymezení pojmu lidský život, včetně stanovení jeho počátku a konce, představuje pro právní odvětví dosti obtížně řešitelný problém. Právo v oblasti svého působení musí respektovat výsledky, k nimž v dané době dospěla především lékařská věda. Jí přísluší určit, kdy nastává zrození a kdy smrt a v souladu s tím musí být tyto skutečnosti právně stanoveny a vyvozeny právní důsledky. Podle tohoto komentáře i Komise zřízená Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod dospěla k závěru, že přiznání absolutního práva na život plodu by bylo v rozporu s předmětem a účelem úmluvy, přičemž stát může omezit právo na umělé přerušení těhotenství, aniž by se tím porušovalo právo na soukromí těhotných žen. Ani Evropská úmluva sama klíčový pojem „život“ nedefinuje. V judikatuře Evropského soudu pro lidská práva nebylo zatím objasněno, v jaké míře se právo na život vztahuje na lidský plod. K tomuto problému zaujala v roce 1980 své stanovisko pouze Evropská komise (stížnost č. 8416/78), podle které se právo na život ve smyslu čl. 2 odst. 1 aplikuje až od narození a nikoliv pouhého početí. Z tohoto vyplývá, že Evropská úmluva vychází z pojetí, podle kterého život začíná zrozením a právo plodu neřeší. Určitá ochrana občanskoprávní i trestněprávní byla a je v právních řádech poskytována a v různých systémech práva je řešena odlišně. Podle názoru státního zástupce lidský život chrání ustanovení § 219 tr. zák. Předmětem útoku může být jen živý člověk. Za živého člověka je třeba považovat dítě, které se již narodilo. V trestním zákoně je nenarozený lidský plod chráněn ustanoveními § 227 - § 229 tr. zák. o nedovoleném přerušení těhotenství, když objektem těchto trestných činů je mimo zdraví matky právě také klíčící lidský plod, a to až do porodu, a v neposlední řadě také ustanovením § 219 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zák., které chrání těhotnou ženu jako takovou, tedy nejen ženu, která je těhotná, ale i plod, který je součástí těla matky a také celý proces těhotenství. V této souvislosti zmínil, že za těžkou újmu na zdraví podle § 89 odst. 7 písm. g) tr. zák. se považuje také vyvolání potratu nebo usmrcení plodu. Má tak za to, že názor nalézacího soudu je v rozporu se systematikou trestního zákona, zejména pak jeho hlavy sedmé zvláštní části o trestných činech proti životu a zdraví. Žádné ustanovení trestního zákona sice nedefinuje pojmy „jiného“ usmrtit; „jinému“ ublížit na zdraví či způsobit těžkou újmu na zdraví, avšak jejich obsah je možné zcela jednoznačně dovodit systematickým a logickým výkladem hlavy sedmé zvláštní části trestního zákona v kontextu s příslušnými ustanoveními Listiny a Úmluvy. Má jednoznačně za to, že předmětem útoku u trestného činu vraždy podle § 219 tr. zák. může být jedině živý člověk, tedy živě narozený a nikoliv lidský plod. Tvrzení nalézacího soudu, který samostatnému života schopnému lidskému plodu v těle matky přiznává status „živého člověka“ v souladu s rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva z 8. 7. 2004 ve věci Vo proti Francii (stížnost č. 53924/00), je podle názoru státního zástupce zavádějící. Jeho obsah je stejně možné interpretovat ve pr