6 Tdo 1018/2014

6 Tdo 1018/2014-171

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. října 2014 o dovoláních, která podali obvinění L. M. , Ing. J. M. , a Ing. T. N. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 3. 2014, sp. zn. 31 To 226/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 170/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných L. M. , Ing. J. M. a Ing. T. N. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 6 T 170/2011, byli obvinění L. M. , Ing. J. M. a Ing. T. N. uznáni vinnými zločinem podplácení podle § 332 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku spáchaným ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že „Ing. T. N. jako jednatel, Ing. J. M. jako výrobní ředitel a L. M. jako zaměstnanec společnosti LUMEN ENERGETICKÝ DEVELOPMENT s.r.o., IČ 284 57 102, zavázané na základě smluv o dílo, uzavřených jednak dne 2. 8. 2010 mezi společností Solar CD s.r.o. jako objednatelem a společností LUMEN ENERGETICKÝ DEVELOPMENT s.r.o. jako zhotovitelem ke zhotovení fotovoltaické elektrárny o výkonu 3032 kWp v k.ú. Č. D. č. ...., na pozemkových parcelách p.č. ......, ...., ...., p.č. ........., .., ...., ....., ......., ....., p.č. ......, p.č. ....., p.č. ........, p.č. ....... a p.č. ......, a k zajištění licence k provozování elektrárny do 15. 12. 2010 pod sankcí smluvní pokuty,

a dále dne 25. 8. 2010 mezi společností Solar CELI s.r.o. jako objednatelem a společností LUMEN ENERGETICKÝ DEVELOPMENT s.r.o. jako zhotovitelem ke zhotovení fotovoltaické elektrárny o výkonu 1,09296 MWp v k.ú. Č. L. č. ......, na pozemkových parcelách p.č. ......, p.č. ......., p.č. ......, p.č. ......., p. č. ......, p.č. ....., p.č. ..... a p.č. ......, a k zajištění licence k provozování elektrárny do 31. 12. 2010 pod sankcí smluvní pokuty,

přičemž zároveň L. M. byl pověřen na základě plných mocí ze dne 29. 11. 2010 společnostmi Solar CELI s.r.o., IČ 290 52 220, a Solar CD s.r.o., IČ 291 88 628, k zastupování těchto společností na jednáních, vedoucích k udělení licence na výrobu elektřiny těmto společnostem,

v úmyslu získat majetkový prospěch pro společnosti Solar CD s.r.o. až ve výši 434,2 mil. Kč a Solar CELI s.r.o. až ve výši 149,7 mil. Kč spočívající v příjmu z provozování výroben elektřiny využívající sluneční záření za státem garantované ceny výkupu, platné do dne 31. 12. 2010, po dobu 20 let, oproti cenám výkupu, platných od 1. 1. 2011, zároveň se tak vyhnout smluvní pokutě ve stejné výši pro společnost LUMEN ENERGETICKÝ DEVELOPMENT s.r.o., ke škodě České republiky,

nabídli Ing. P. P. , specialistovi oddělení regulace cen Energetického regulačního úřadu Jihlava, Masarykovo nám. 5, Jihlava, úplatek v podobě finanční hotovosti za to, že Ing. P. P. jako úřední osoba, která v rámci správních řízení o udělení licence podle § 3 odst. 3 zákona č. 458/2000 Sb., vedených Energetickým regulačním úřadem pod č.j.:13863/2010-ERU pro žadatele Solar CD s.r.o. a pod č.j. 13879/2010-ERU pro žadatele Solar CELI s.r.o., prováděla dne 30. 12. 2010 správní úkony -důkazy ohledáním předmětných fotovoltaických elektráren, vyhotoví v rozporu se zjištěným skutečným závadným stavem obou elektráren kladně vyznívající protokoly o zajištění důkazu ohledáním věci jako nutné doklady o splnění technických náležitostí k uvedení výroben do provozu a ke splnění podmínek pro udělení licencí dle zákona č. 458/2000 Sb., a dle vyhlášky č. 426/2005 Sb., o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích, případně Energetickému regulačnímu úřadu takovouto kladnou informaci o technické způsobilosti elektráren poskytne telefonicky, čímž umožní, aby společnost Solar CELI s.r.o. a společnost Solar CD s.r.o. získaly ještě v roce 2010 licence nutné k získání nároku na přiznání podpory vzniklé v roce 2010 podle zákona č. 180/2005 Sb., a dle bodu 1.15 Cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 5/2009, aniž by pro vydání licencí existovaly zákonné podmínky,

přičemž konkrétně L. M. Ing. P. P. dne 30. 12. 2010 v době okolo 12:00 hodin před restaurací N. K. , L. , H. n. M. , nabídnul postupně částky 500.000,- Kč, následně 800.000,- Kč a nakonec ve výši 1.000.000,- Kč, pro něj i pro jeho spolupracovníka Ing. A. Z. , který nebyl uvedenému jednání přítomen,

Ing. J. M. v prostorách výrobny elektřiny společnosti Solar CD s.r.o. dne 30. 12. 2010 v době od 14:00 hod. do 14:30 hod. Ing. P. P. nabídnul

finanční hotovost ve výši 5.000.000,- Kč a posléze dne 31. 12. 2010 v době od 12:05 hod. do 12:35 hod. v K. u R. , svou nabídku změnil tak, že za každou udělenou licenci nabídnul 1.000.000,- Kč,

a Ing. T. N. dne 31. 12. 2010 v době od 12:05 hod. do 12:35 hod. při telefonickém hovoru s Ing. J. M. , kterému byl přítomen Ing. P. P. , tomuto Ing. T. N. učiněnou nabídku 1 mil. Kč za každou udělenou licenci z pozice nadřízeného Ing. J. M. potvrdil,

a následně dne 27. 1. 2011 v 14:35 hod. na parkovišti zábavního centra Cinestar, Černý Most Praha, v motorovém vozidle zn. Škoda Octavia červené barvy, Ing. J. M. předal Ing. P. P. finanční částku ve výši 1.000.000,- Kč jako odměnu za kladné vyřízení protokolu o zajištění důkazu ohledáním věci a získání licence č. ........... obchodní společností Solar CD s.r.o. ke dni 31. 12. 2010“. Za tento trestný čin byli obvinění Ing. J. M. a Ing. T. N. podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byli podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazeni do věznice s dozorem. Obviněný L. M. byl za citovaný trestný čin odsouzen podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byla stanovena zkušební doba v trvání čtyř let. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku byla všem obviněným zabrána částka jeden milion korun.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali všichni obvinění a státní zástupce Okresního státního zástupce v Liberci, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci. Rozsudkem ze dne 3. 3. 2014, sp. zn. 31 To 226/2013, podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně obviněných Ing. J. M. a Ing. T. N. ve výroku o trestu, dále napadený rozsudek zrušil ve výroku o uložení ochranného opatření a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné Ing. J. M. a Ing. T. N. odsoudil podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon je podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněný. Podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného L. M. zamítl.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci podali dovolání všichni obvinění.

Obviněný L. M. uplatnil v dovolání podaném prostřednictvím svého obhájce JUDr. Ladislava Dusila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Současně podotkl, že k napadenému rozsudku má z podstatné části jiné výhrady, než které jsou uvedeny v § 265b odst. 1 tr. ř. a důvodem podání dovolání je především stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. Pl. ÚS – st 38/14.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že v napadeném rozsudku podle jeho mínění absentuje výrok, jímž bylo rozhodnuto o odvolání státního zástupce, které bylo podáno v jeho neprospěch. Nad rámec uplatněného dovolacího důvodu zmínil, že byl, podle jeho názoru, nespravedlivě odsouzen, když se jednání, jež je mu kladeno za vinu, dílem vůbec nestalo a dílem bylo vyprovokováno policejními orgány či jejich agentem. Upozornil, že soudy ve věci doposud činné postavily jeho vinu na výpovědi nikoli hodnověrného svědka Ing. P. P. , který byl oním agentem či „… osobou jednající v zájmu Policie ČR“, jenž nabídku úplatku vyprovokoval či si o něj sám opakovaně řekl a v trestním řízení nemluvil pravdu, svoji výpověď v nikoli nepodstatných částech měnil a doplňoval. Pokračoval, že se nikdy žádného korupčního jednání nedopustil, neboť je nelogické, aby uvedenému svědkovi nabídl úplatek v situaci, kdy jej viděl jen několik minut před tím a při samotné kontrole, jejíž výsledek měl být tímto úplatkem zvrácen, vůbec nebyl. Poukázal rovněž na své postavení řadového zaměstnance, takže podle jeho mínění chyběl i motiv, aby se snažil nabídkou úplatku ovlivnit názor svědka Ing. P. P. na funkčnost či nefunkčnost fotovoltaické elektrárny, která jím byla kontrolována.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem obviněný L. M. navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný Ing. J. M. uplatnil v dovolání podaném prostřednictvím svého obhájce JUDr. Václava Vlka dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), k), g) tr. ř.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., namítl, že byl odňat svému zákonnému státnímu zástupci a následně i soudci a tento postup je zjevným zásahem do práva na spravedlivý proces. Úkony (rozhodnutí) v jeho trestní věci od 1. 1. 2011 do 3. 1. 2011 činil státní zástupce Okresního státního zastupitelství v České Lípě a soudkyně Okresního soudu v České Lípě. Na jejich základě byla obstarána řada důkazů, zejména odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu. Bez jakéhokoli vysvětlení či zpochybnění místní příslušnosti výše uvedených orgánů (státního zastupitelství a soudu) se však policejní orgán začal od 4. 1. 2011 obracet na státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci a Okresní soud v Liberci. Pokud by původní státní zastupitelství a soud nebyly místně příslušní, pak z toho měly být vyvozeny důsledky ohledně přípustnosti důkazů opatřených na základě jejich úkonů.

K dovolacímu důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. podotkl, že výroková část rozsudku odvolacího soudu ve své první části (ve výroku o zrušení rozsudku okresního soudu trestu ohledně obviněného Ing. J. M. a Ing. T. N. a ve výroku o uložení ochranného opatření) neuvádí, k jakému odvolání (kterých obviněných či státního zástupce) se rozsudek v daném výroku zrušuje. Dovolací soud by tedy podle jeho závěru měl nejprve vrátit spis Okresnímu soudu v Liberci a uložit Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, aby doplnil chybějící části výroku, příp., aby vypustil výrok o zamítnutí odvolání obviněného L. M.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) obviněný Ing. J. M. namítl, že jeho jednání nebylo možno hmotně právně posoudit jako zločin podplácení podle § 332 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, a to proto, že skutkový děj tak, jak byl popsán ve výroku napadeného rozsudku, byl výsledkem policejní provokace, neboť nejpozději dne 31. 12. 2010 cca od 9:00 hodin policejní orgán do celé věci aktivně vstoupil. Zde obviněný konstatoval, že svědek Ing. P. P. jednal v souladu s pokyny policie, které mu byly uděleny (prostřednictvím neodposlouchávaného telefonu), neboť zjevně jednal tak, že očekával úplatek, který dokonce aktivně vyžadoval. Upozornil, že soudy ve věci činné vůbec nehodnotily jednání svědka Ing. P. P. , který podle názoru obviněného vystupoval jako policejní agent, ačkoli tímto může být pouze policista při splnění přísných zákonných podmínek. Skutkové závěry podle jeho mínění svědčí zřetelně o tom, že skutkový děj byl řízen policejním orgánem.

V uvedené souvislosti obviněný rovněž polemizoval s postupem policejního orgánu, který poté, co dne 31. 12. 2010 zahájil trestní stíhání, toto dočasně podle § 159b tr. ř. odložil, aby si zajistil důkazní materiál, a to iniciací trestné činnosti, ačkoli byl zločin dokonán již 30. 12. 2010. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že k předání částky 1 mil. Kč, tedy k dokončení jednání, by nikdy nedošlo, kdyby trestní řízení probíhalo bez dočasného odložení věci.

Následně se obviněný Ing. J. M. vyjádřil k právnímu hodnocení skutku s tím, že ze skutkové věty vyjímá tu část, v níž je popisováno jeho jednání ze dne 30. 12. 2010 v prostorách výrobny elektřiny Solar CD s.r.o. v době od 14:00 do 14:30 hodin, kdy měl Ing. P. P. nabídnout finanční hotovost 5.000.000 Kč. Zde zdůraznil, že na předchozím jednání L. M. v prostoru parkoviště restaurace v H. n. M. v době okolo 12:00 hodin se nijak nepodílel. V uvedené souvislosti zpochybnil závěr o tom, že by byl spolupachatelem podle § 23 tr. zákoníku na celém jednání, pokud se na tomto neměl nijak podílet. Ve výrokové části rozsudku podle jeho vyjádření chybí, za co konkrétně měl inkriminovaného dne v popisovaných souvislostech Ing. P. P. nabídnout finanční hotovost 5.000.000 Kč. Obviněný zdůraznil, že jeho postup v celé věci byl legální a legitimní, jelikož pouze požadoval provedení nové kontroly první elektrárny a sepsání nového protokolu, neboť zjištěné závady byly drobné a rychle odstranitelné na místě pracujícími montéry. V uvedené souvislosti obviněný rovněž upozornil na zcela mimořádnou situaci, ke které došlo koncem roku 2010. Z důvodů jednoznačně na straně státu bylo pro stavbu fotovoltaické elektrárny zcela fatální, zda bude posouzena jako funkční ještě před koncem roku. Elektrárna nemusela být zcela dokončená, nemusela být ani připojena do distribuční sítě, podstatné bylo, zda byla v rámci nařízeného zkušebního provozu posouzena jako funkční distributorem, tedy pokud bylo provedeno tzv. první paralelní připojení. Vedle toho pak Energetický regulační úřad sám ve svém cenovém rozhodnutí stanovil, že pro získání ceny roku 2010 musí být ještě v roce 2010 také vydána pravomocná licence, přičemž ani nebylo nutné proud do sítě v roce 2010 dodávat. Těsně před koncem roku pak Energetický regulační úřad začal provádět kontroly formou ohledání na místě, avšak bez řádné metodiky, což vedlo k různému postupu jednotlivých pracovníků tohoto úřadu. Obviněný se tedy domáhá toho, aby jeho jednání bylo posuzováno v kontextu a v rámci této mimořádné situace, na jejímž vzniku se nijak nepodílel a jednalo se o polehčující okolnost podle § 41 písm. g) tr. zákoníku.

Soudy obou stupňů podle názoru obviněného pochybily rovněž v tom, že jeho jednání posoudily také podle kvalifikované skutkové podstaty, která zohledňuje, že se trestného činu podplácení dopustil na úřední osobě. Obviněný míní, že Ing. P. P. nebyl v postavení úřední osoby, neboť nebylo řádné ani jeho pověření vykonávat kontroly fotovoltaických elektráren.

Podle slov obviněného soudy opomněly hodnotit důkazy klíčové pro zavinění, neboť vůbec nezohlednily tu část záznamu, kterou pořídil svědek Ing. P. P. , z níž je patrno, že tento svědek sám svými cílenými dotazy zjišťoval výši možného úplatku. Uvádí, že po stránce hmotně právní je nutno posuzovat odlišně aktivní nabídku úplatku ze strany subjektu, který žádá obstarání věci veřejného zájmu, od případu, kdy úplatek žádá či si dá slíbit osoba obstarávající tuto záležitost a subjekt, který má na obstarání této záležitosti zájem, teprve následně s požadavkem souhlasí. V dovolání obviněný zmínil i neúplnost dokazování a poukázal na jeho vady, konkrétně na vady důkazu, který byl pořízen, respektive měl být pořízen podle § 158d tr. ř., a to záznam o sledování osob a věcí ze dne 31. 12. 2010, s tím, že tento důkaz nebyl v řízení procesně řádně proveden a není ani úplný, přičemž nebylo dodrženo ani ustanovení § 158d odst. 7 tr. ř.

Z výše uvedených důvodů obviněný Ing. J. M. navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 3. 3. 2014, č. j. 31 To 226/2013-1855, ve výrocích o vině a trestu, které se jej týkají, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně, aby s ohledem na skutečnost, že se uplatněné důvody týkají ostatních obviněných, využil ve vztahu k nim beneficium cohaesionis a napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Současně navrhl, aby ve smyslu § 265o tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu přerušil výkon jemu uloženého trestu odnětí svobody.

Předmětné dovolání obviněného Ing. J. M. bylo posléze doplněno velmi podrobným podáním ze strany obhájce Mgr. Františka Klímy s tím, že rozhodnutí napadené dovoláním trpí dalšími vadami, které v prvním podání nebyly výslovně zmíněny. V dodatku dovolání konstatoval, že v průběhu řízení došlo k zásadním procesním vadám a k deformaci důkazů v takovém rozsahu, která způsobila jejich absolutní nepoužitelnost. Poukázal rovněž na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právní kvalifikací skutku.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., obviněný namítl, že soudy ve věci činné nebyly náležitě obsazeny, neboť senát 6 T okresního soudu neměl specializaci na trestnou činnost týkající se korupce úředních osob, ale pouze na korupci veřejných činitelů, což je pojem který zákon č. 40/2009 Sb., účinný od 1. 1. 2010, nezná. Z tohoto důvodu dovodil, že senát 6 T neměl pro korupci úředních osob specializaci. Obviněný dále rozebral a rozporoval celkový způsob přidělení jeho trestní věci do senátu 6 T (absentuje např. údaj o hodině podání obžaloby), a to zejména s odkazem na tehdy platný rozvrh práce soudu prvého stupně, včetně jednotlivých novelizačních opatření (upozornil, že opatření č. 13 nebylo publikováno na portálu Justice.cz). Následně dovodil, že v jeho trestní věci nebyl dodržen rozvrh práce, věc byla nesprávně zapsána do rejstříku 6 T a Mgr. Richard Skýba, předseda senátu 6 T, nebyl zákonným soudcem pro její projednání. Současně uvedl, že rozvrh práce Okresního soudu v Liberci je částečně absolutně nepřezkoumatelný pro nejednoznačnost přidělování prvních a následujících trestních věcí od 1. 1. 2011. V této souvislosti poznamenal, že po celou dobu řízení před soudem prvého stupně nebylo upraveno, který konkrétní přísedící bude přidělen pro rozhodnutí v konkrétní senátní věci, jejich přidělování tedy hodnotil jako netransparentní a nepřezkoumatelné. V této skutečnosti tedy spatřoval též libovůli soudu při obsazování jednotlivých přísedících. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu konstatoval porušení ústavního práva na spravedlivý proces a principu zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Obdobná pochybení spatřoval i při rozhodovací činnosti soudu odvolacího, přičemž dodal, že ze spisové dokumentace není zřejmé, proč se jako předsedkyně senátu podílela na rozhodovací činnosti JUDr. Dana Stránská a nikoli Mgr. František Boštík, který byl evidován jako první předseda senátu 31 To.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatoval, že setrvává na stanovisku vyjádřeném v průběhu trestního řízení. Kategoricky odmítl závěry soudů obou stupňů stran jeho motivu podplatit Ing. P. P. a uvedl, že ve skutečnosti nikdy nebylo jeho opravdovým zájmem tento úplatek předat. Pokud s Ing. P. P. o finančních prostředcích hovořil v souvislosti s kontrolami elektráren, tak při absenci vážnosti, coby znaku projevu vůle, jeho nabídky. Za rozhodné označil skutkové zjištění, že obě elektrárny měly potřebné revize a potvrzení, jež umožňovaly připojení do distribuční sítě, byť v případě elektrárny v Č. L. by se nejednalo ke dni 31. 12. 2010 o plný výkon. Ani u jedné z elektráren nebyla taková stavební rozestavěnost, která by neumožňovala provoz, a tedy i vydání potřebné licence ze strany Energetického regulačního úřadu. Toto tvrzení podporoval zejména výpovědí P. S. a odborným vyjádřením Oblastního inspektorátu práce pro Královéhradecký kraj. Pokud sděloval námitky k závěrům Ing. P. P. , šlo o jeho právo kategoricky nesouhlasit se závěry zástupce Energetického regulačního úřadu a učinil tak verbálně a současně písemně do protokolu. Upozornil rovněž na to, že ke dni 31. 12. 2010 nebyly na elektrárně v Č. D. zjištěny žádné závady či nedodělky, které by bránily provozu a došlo k prvnímu paralelnímu připojení, a proto udělení licence ze strany Energetického regulačního úřadu je naprosto v pořádku, přičemž zdůraznil, že legálně získanou licenci má elektrárna dodnes. Dodal, že i stav elektrárny v Č. L. byl při kontrole dne 30. 12. 2010 takový, že umožňoval její provoz, byť nikoli na plný výkon, kdy dne 31. 12. 2010 byla již tato elektrárna bez vad a nedodělků bránících provozu a došlo k jejímu prvnímu paralelnímu připojení. Skutečnost, že se o tom zástupci Energetického regulačního úřadu nepřesvědčili, pak nemůže být k jeho tíži. Podotkl také, že praxe úřadu v oblasti FVE byla taková, že běžné nedodělky a vady odstraňované v rámci nařízeného zkušebního provozu nebránily ve vydání licence ani připojení do distribuční sítě.

I v dodatku dovolání obviněný Ing. J. M. řešil otázku provokace a nevěrohodnosti, resp. rozporuplné výpovědi svědka Ing. P. P. a došel k závěru, že ve věci šlo o policejní provokaci. Současně uvedl, že závěry soudů obou stupňů shledává jako nepřezkoumatelné a vzájemně rozporuplné. Poznamenal, že aktivní jednání Ing. P. P. vnímal tak, že dotyčný záměrně jednal způsobem, aby získal úplatek. Za zcela nelogickou považoval konstrukci, že by měl svědkovi nabídnout úplatek ve výši 5.000.000 Kč a následně jej snižovat s jejím souhlasem, až by dosáhl požadovaného výsledku. Upozornil, že on sám žádný úplatek svědkovi nenabídl a dne 31. 12. 2010 ani později rozhodně neměl v úmyslu peníze předat a ani je neměl k dispozici (reagoval pouze na návrh svědka nikoli vážně míněným úplatkem).

Podle názoru obviněného Ing. J. M. není trestní řízení prosté řady procesních vad, které některé stěžejní důkazy deformovaly a v důsledku nichž skutková zjištění neodpovídají právním závěrům. Za procesně absolutně neúčinný důkaz označil rekognici s Ing. A. Z. (a také s Ing. P. P. ) podle fotografií, neboť podle jeho mínění byla provedena v rozporu s ustanovením § 104b tr. ř. V návaznosti na toto hodnocení byl přesvědčen, že nelze použít ani žádné další vyjádření svědků (poznávajících osob), které se vztahují k předmětu výslechu.

V doplňku dovolání se obviněný také podrobně vrátil ke způsobu a formě ingerence policejního orgánu do jednání svědka Ing. P. P. , který považuje za nezákonný, resp. výrazně překračující rámec legitimní činnosti policejních orgánů při odhalování trestné činnosti. Nebýt aktivní činnosti uvedeného svědka, obviněný by mu žádné finanční prostředky nepředal. Uvedl, že nevystupoval aktivně s vážným úmyslem realizovat úplatek vůči osobě Ing. P. P. a ani vystupovat nehodlal. Zdůraznil, že vyjadřoval minimálně nezájem předat jmenovanému svědkovi „slíbený úplatek“, což je zřejmé z jeho komunikace. Ing. P. P. na něj naopak tlačil s předáním „slíbeného“ milionu, a to i v době, kdy věděl (a obviněným tedy vědomě lhal), že podklady pro licenci (protokol z kontroly) je už řádně odevzdán na Energetickém regulačním úřadu a on již neměl kompetenci v této fázi řízení jakkoli ovlivnit. A až po tomto jednání byly ze strany obviněného svědkovi předány finanční prostředky, a to na veřejně monitorovaném místě uvnitř obchodního centra, i přes velkou nevoli svědka.

Za nesmírně podstatné obviněný označil zjištění, že jmenovaný svědek postupoval při komunikaci s obviněnými v součinnosti s policejními orgány a řídil se jejich pokyny. Že tomu tak bylo, ačkoli se policisté i svědek snažili soudy utvrdit v tom, že ve věci nikdy nebyli aktivní, dokazují podle mínění obviněného provedené odposlechy. Poukázal také na skutečnost, že policejní orgán věděl o tom, že mobilní telefon svědka je odposloucháván a přesto, nebo právě proto, mu pro udílení pokynů zajistil mobilní telefon druhý. O absenci transparentnosti postupu policejního orgánu a snaze skrýt výraznou aktivitu, která přerostla v provokaci, podle jeho názoru svědčí i to, že ve spise nejsou žádné záznamy o udělených pokynech svědkovi policejním orgánem. Zásadně tedy nesouhlasil se závěry soudů ve věci doposud činných, které dovodily, že se o policejní provokaci nejednalo, když podle jeho závěru jednání Ing. P. P. svým charakterem znaky nepřípustné policejní provokace obsahovalo.

Obviněný vyjádřil také své stanovisko k namítanému pochybení policejního orgánu, který dočasně odložil jeho trestní stíhání podle § 159b odst. 1 tr. ř. s tím, že tak mělo dojít k porušení zásady legality a v rámci trestnosti by tak mělo být zohledněno pouze jeho jednání do 31. 12. 2010. Předestřel otázku, že policejní orgány vyhotovily úřední záznam podle § 158 odst. 3 tr. ř. až dne 31. 12. 2010, ač relevantními informacemi (na základě jimi blíže nespecifikovaného vlastního šetření a oznámení a vytěžení Ing. P. P. ) disponovaly již dne 30. 12. 2010. Do tohoto úředního záznamu podle jeho názoru zcela záměrně a účelově neuvedly jako osobu podezřelou i Ing. T. N. , ačkoli měly dostatek informací, pro které následně zahájily jeho trestní stíhání. Nad shora popsané uvedl, že řada listin vyhotovených policejním orgánem trpí vadami spočívajícími v nekompletním čísle jednacím, což výrazně ztěžuje možnost jejich verifikace.

Za nezákonný důkaz obviněný dále označil výstupy z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu podle § 88 tr. ř., neboť příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byl vydán nezákonným soudcem. Po výkladu dikce § 88 tr. ř. obviněný označil Okresní soud v Liberci za místně nepříslušný, jestliže rozhodoval o příkazech ke sdělení údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu, neboť v závislosti na libovolné změně příslušnosti státního zástupce (nikoli tedy řádným postupem v intencích § 26 odst. 2 tr. ř.) došlo i ke změně příslušnosti soudu. Výlučně místně příslušným byl od 2. 1. 2011 Okresní soud v České Lípě. Pokračoval, že byť skutečnost, že na návrhu státního zástupce na vydání daného příkazu není uvedeno podací časové razítko, je významná pro posouzení, zda nebyl odňat svému zákonnému soudci, tak charakter rozvrhu práce jmenovaného soudu, zejména část týkající se Trestního úseku upravující tzv. dosažitelnost v přípravném řízení, a jeho nepřezkoumatelnost v kontextu zjevné manipulace při rozhodování o předmětném návrhu jsou ještě závažnější. Zdůraznil, že rozvrh práce ani spisová dokumentace nedává odpověď na otázku, kdy měl který soudce daného okresního soudu tzv. dosažitelnost (vazební službu) v mimopracovní dobu, ač by tato měla být naprosto precizně evidována v příloze k rozvrhu práce soudu, v rejstříku Spr. Seznam těchto soudců však součástí rozvrhu práce není a ani není nikde zveřejněn, a to včetně způsobu přiřazování jednotlivých soudců. Obviněný tedy dovodil, že to v praxi může znamenat, že na základě vlastní úvahy bez jakéhokoli pravidla a možnosti kontroly rozhoduje zřejmě kdokoli ze soudců či administrativního aparátu o tom, kdo a kdy bude mít vazební službu. V tomto směru uzavřel, že příkaz soudkyně Okresního soudu v České Lípě Mgr. Martiny Fendrychové ze dne 2. 1. 2011, sp. zn. 0 Nt 530/2011, byl vydán nezákonným soudcem. Za odlišnou označil situaci posouzení použitelnosti odposlechu mobilní telefonní stanice obviněného Ing. T. N. na podkladě Příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 0 Nt 2703/2011; V 6/2011. Jelikož ve výroku není uveden uživatel/majitel účastnické telefonní stanice, ač byl soudu znám, nemohou být výstupy získané v rámci tohoto operativního prostředku použity jako důkaz.

Uvedené procesní vady (zejména porušení zásady zákonného soudce) se podle vyjádření obviněného Ing. J. M. promítly i do příkazů, které byly v průběhu přípravného řízení vydány při aplikaci ustanovení § 88a tr. ř. U všech příkazů ke sdělení údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu vydaných v průběhu 2. – 3. 1. 2011 však vytkl Okresnímu soudu v České Lípě řadu dalších procesních vad. V případě příkazu ve vztahu k mobilní telefonní stanici obviněného L. M. a jeho osoby se jednalo o nedostatečně konkrétní odůvodnění, nesprávné poučení a pochybení při manipulaci s žádostí o vydání příkazu, když z příkazu sice vyplývá, že byl vydán dne 3. 1. 2011, nicméně podle spisové značky (0 Nt 751/2010) byl návrh na jeho vydání podán již v roce 2010. Podotkl, že soud vydal také dva rozdílné příkazy pod totožnou spisovou značkou, což nelze. Dále konstatoval, že místně nepříslušný Okresní soud v Liberci vyhověl v měsíci únoru 2011 formou „nařízení“ také dalším sedmi žádostem o vydání příkazu podle § 88a tr. ř. Podle jeho přesvědčení jde o neodstranitelnou vadu, pokud soud vydal „nařízení“ nikoli „příkaz“, jak jej výslovně požaduje ustanovení § 88a tr. ř. (přirovnal jej analogicky k vydání odsuzujícího usnesení namísto rozsudku). Zdůraznil, že se nejednalo o překlep, když označení „nařízení“ je obsaženo i v poučení předmětných rozhodnutí. Na závěr této části dovolání uvedl, že opravné usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 1. 3. 2011, č. j. 0 Nt 2935/2011- (bez uvedení konkrétního čísla stránky) k nařízení o uskutečněném telekomunikačním provozu ze dne 24. 2. 2011, č. j. 0 Nt 2935/2011-7, je rovněž absolutně mimo trestně právní rámec. Jelikož se podle jeho stanoviska jedná o zásadní a neodstranitelné procesní vady, nemohou ani tyto výstupy z operativních prostředků v jeho trestním řízení sloužit jako důkazy.

Dodatek dovolání vedle jiného zmiňuje také vady ve sledování osob a věcí, kdy namítá časové nesrovnalosti, s tím, že nebyly splněny, pokud jde o písemné povolení, podmínky ustanovení § 158d odst. 5 tr. ř. Zpochybnil také postup státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v České Lípě, která rozhodla o dodatečném povolení sledování osoby L. M. a věcí také podle § 158d odst. 1, 2, 5 tr. ř., ačkoli policejní orgán žádal toliko pouze povolení podle § 158d odst. 1, 2 tr. ř. a pochybení v jeho odůvodnění stran účasti L. M. na další schůzce s Ing. P. P. Svoji kritiku obrátil také vůči postupu policejního orgánu v tom směru, že úřední záznam (přepis hovoru ze dne 31. 12. 2010) obsahuje chybné časové údaje počátku a konce sledování obviněných. Reagoval negativně také na nezachování (ztrátu) předmětné videonahrávky ze dne 31. 12. 2010 a nesrovnalosti v datování a označení přepisu uvedené videonahrávky. Výstupy z tohoto sledování proto nemohou být použity jako důkaz.

Za chybné obviněný Ing. J. M. označil i poučení znalce Ing. Jaromíra Olšovského, neboť v předmětném poučení byly odkazy na neplatný a neúčinný zákon. Dále zpochybnil i správnost postupu policejního orgánu, který svědky vyslýchal podle § 164 odst. 1 tr. ř. s poukazem na to, že by na svědky mohl být vyvíjen nátlak.

Opakovaně popřel také naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty stíhaného trestného činu spočívajícího v tom, že obviněný úplatek nabízel úřední osobě, neboť na Ing. P. P. jako zaměstnance Energetického regulačního úřadu nebylo delegováno oprávnění provádět úkony ve správním řízení o udělení licence v souladu s právními předpisy a vnitřními předpisy Energetického regulačního úřadu a jednalo se tak pouze o běžného zaměstnance Energetického regulačního jednajícího ultra vires na základě pokynů zaměstnavatele, takže Ing. P. P. nebyl úřední osobou ve smyslu § 127 tr. zákoníku. Rozhodnutí ve věci tak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

S odkazem na nálezy Ústavního soudu a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva svůj doplněk dovolání uzavřel konstatováním, že v jeho případě došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti obviněný Ing. J. M. upřesnil svůj původní návrh tak, že navrhl, aby byl napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 3. 3. 2014, č. j. 31 To 226/2013-1855, jakož i navazující rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 1. 2013, č. j. 6 T 170/2011-1705, zrušen a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Liberci k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný Ing. T. N. podal dovolání prostřednictvím obhájců Mgr. Jana Lžičaře a JUDr. Hany Rieglové do všech výroků o vině i trestu. V obou samostatných podáních odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř. a podotkl, že podle jeho názoru jsou skutková zjištění a právní závěry v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.

Skrze obhájce Mgr. Jana Lžičaře vyjádřil přesvědčení, že skutek tak, jak byl prokázán a vtělen do napadeného rozhodnutí neměl být kvalifikován jako zločin podplácení, a to jednak pro absenci zavinění k okamžiku dokonání trestného činu nabídkou úplatku a dále pro nenaplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty. Toto nesprávné právní posouzení je také důsledkem ingerence státní moci do skutkového děje, kdy popsané jednání bylo iniciováno a konstruováno Policií ČR prostřednictvím aktivně jednajícího svědka Ing. P. P. (zde odkázal na výpověď policisty K. u hlavního líčení). Uvedl, že jeho jednání spolu s ostatními obviněnými je důkazně relevantně podchyceno až ke dni 31. 12. 2010 (12:05 hodin) a nemůže tedy obstát úvaha, že úmysl obviněných existoval již před vstupem policie do věci. Také zpochybnil tvrzené jednání ve formě spolupachatelství (tedy podle soudu učiněné po dohodě všech obviněných vzhledem k jejich postavení ve společnosti), když nabídku učiněnou obviněným Ing. J. M. sice potvrdil, avšak dne 30. 12. 2010 nenabídl. Vytýkané vady mají podle jeho mínění původ již v přípravném řízení, ve kterém státní zástupce nezajistil důkazní materiál pro ověření rozsahu činnosti policejních orgánů a jejich vliv na svědka Ing. P. P. V souvislosti s policejní provokací odkázal na porušení čl. 39 Listiny a čl. 6 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy, související judikaturu a řadu teoretických východisek. Soudům ve věci doposud činným také vytkl, že pouze z právního postavení Energetického regulačního úřadu, za absence relevantních důkazů, dovozovaly závěr, že svědek Ing. P. P. měl postavení úřední osoby a mohl provádět úkony ve smyslu § 15 odst. 2 správního řádu. Podotkl, že spisová dokumentace neobsahovala žádné listiny, z nichž by vyplývalo, že by svědek Ing. P. P. byl oprávněn činit jakékoli úkony za Energetický regulační úřad a jednal jako úřední osoba ve smyslu § 127 tr. zákoníku.

Dále obviněný Ing. T. N. , shodně s ostatními obviněnými vyslovil domněnku, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť byl odňat svému zákonnému státnímu zástupci a následně také soudci. Poukázal na to, že úkony ve věci od 1. 1. 2011 do 3. 1. 2011 prováděl státní zástupce Okresního státního zastupitelství v České Lípě a soudkyně Okresního soudu v České Lípě, kdy na základě jejich rozhodnutí byla opatřena řada důkazů. Jestliže byla dána místní příslušnost Okresního státního zastupitelství v České Lípě a Okresního soudu v České Lípě, nebylo důvodu, aby další úkony v trestním řízení vykonávaly Okresní státní zastupitelství v Liberci a posléze Okresní soud v Liberci, zvláště v situaci, kdy spisový materiál neposkytuje žádnou relevantní informaci o tom, za jakých okolností a proč došlo ke změně místní přípustnosti.

S ohledem na výše uvedené obviněný Ing. T. N. navrhl, aby byl napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 3. 3. 2014, č. j. 31 To 226/2013-1855, jakož i rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 1. 2013, č. j. 6 T 170/2011- 1705, zrušen a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Liberci k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby mu ve smyslu ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání předseda senátu Nejvyššího soudu přerušil výkon trestu odnětí svobody.

V dovolání podaném obhájkyní JUDr. Hanou Riedlovou k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. shodně zopakoval své argumenty stran porušení práva na zákonného soudce, zásad spravedlivého procesu a poukázal na nezákonnost důkazu (odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a přepisu) pořízených v přípravném řízení na základě vydání příkazů orgánem k tomu místně nepříslušným, resp. orgánem, z nějž byla jeho trestní věc bez jakéhokoli formálního úkonu delegována.

Co do dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojil tento obviněný proti tomu, jak soudy obou stupňů posoudily míru jeho účasti na spáchaném skutku, tedy právní kvalifikaci spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku ve vztahu ke zločinu podplácení podle § 332 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku. S ohledem na skutečnost, že měl pouze potvrdit nabídku úplatku učiněnou spoluobviněným L. M. (jehož jednáním, tedy učiněním nabídky, byl trestný čin kladený mu za vinu dokonán), nelze v jeho případě pro absenci společného jednání a společného úmyslu usuzovat na spolupachatelství. Jeho jednání v podobě slibu přispět po trestném činu tak naplňuje nejvýše znaky účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.

Pokračoval, že jeho jednání také nelze posoudit jako daný trestný čin pro nenaplnění jeho subjektivní stránky. Absenci spatřuje v tom, že byl přesvědčen, že solárním elektrárnám licence vydána bude, protože splňovaly příslušné podmínky. Navíc v době jím učiněného prohlášení bylo vyloučeno, aby byly již sepsané a odeslané protokoly o prohlídkách jakkoli ovlivňovány. Opakovaně poznamenal, že nikdy neměl v úmyslu částku jeden milion korun poskytnout a vše zamýšlel oznámit policejnímu orgánu. Nesprávné právní posouzení skutku, resp. jím tvrzenou okolnost vylučující protiprávnost, vyvodil ze skutečnosti, že jednání bylo iniciováno policií instruovaným svědkem Ing. P. P. , který svým chováním u všech obviněných vzbudil úmysl spáchat trestný čin. Obviněný v dalším textu dovolání zpochybnil ve věci učiněná skutková zjištění s tím, že podle jeho názoru nebyly objasněny základní skutkové okolnosti rozhovoru mezi spoluobviněným L. M. a Ing. P. P. dne 30. 12. 2010, neboť proti sobě stojí dvě protichůdná tvrzení ohledně nabídky a poptávky úplatku s tím, že soudy nekriticky hodnotily výpověď Ing. P. P. , ačkoli šlo o jediný usvědčující důkaz. Podle mínění obviněného právě svědek Ing. P. P. záměrně navodil situaci, kterou bylo objektivně možno chápat tak, že se domáhá úplatku. Tvrdil dále, že pokud se svědek Ing. P. P. následně obrátil na policejní orgány, pak informace, které jí předal, byly dostatečně způsobilé odůvodnit vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, a to tím spíše, že trestný čin, jak jej svědek popsal, byl již dokonán. Proto v dalších aktivitách svědka podněcovaných Policií ČR spatřoval provokaci trestného činu, neboť do té doby se žádného trestněprávně relevantního jednání nedopustil. V této souvislosti vytkl soudům, že nepřípustně bagatelizovaly z opatřených odposlechů vyplývající skutečnost, že Ing. P. P. sám aktivně v hovorech vystupoval. Pokud soudy dospěly k názoru, že neinicioval průběh skutkového děje, pak podle jeho názoru došlo k deformaci důkazu.

V tomto podání obviněný taktéž odkázal na extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, neboť výpověď svědka Ing. P. P. ohledně technického stavu solárních elektráren kolidovala s výpovědí svědka Ing. A. Z. a soudy ve věci činné tuto kolizi chybně vyhodnotily v jeho neprospěch. Podle jeho názoru provedeným dokazováním nebylo náležitě objasněno, zda nedostatky ohledně fotovoltaické elektrárny Č. D. a Č. L. byly natolik závažné, aby bránily jejich provozuschopnosti. Má proto za to, že soudy obou stupňů otázku splnění formálních podmínek pro zahájení provozu nesprávně posoudily, neboť šlo o otázku odbornou a k jejímu zodpovězení bylo třeba přizvat znalce. Na podporu svých tvrzení předložil dovolacímu soudu Záznam z osobního jednání advokáta s Ing. J. J. ze dne 2. 4. 2014, který provedl finální kontrolu elektráren dne 11. 1. 2011, kdy k tomuto dni byly obě provozuschopné.

Poslední výhradu obviněný vztáhl k postupu podle § 158d tr. ř. a výstupům ze sledování osob a věcí ve dnech 31. 12. 2010 až 2. 1. 2011, neboť důkazy takto opatřené shledává procesně nepoužitelnými nejen s ohledem na námitku místní nepříslušnosti státního zastupitelství, ale i z dalších důvodů. Poukázal na to, že rozhodnutím státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v České Lípě ze dne 2. 1. 2011 bylo dodatečně povoleno sledování osob a věcí dle § 158d odst. 1, 2, 5 tr. ř., a to od 31. 12. 2010 od 12:05 hodin do 30. 6. 2011 do 12 hodin, přičemž návrh byl podán dne 1. 1. 2011 a byl podán na použití do budoucna. Výstupy ze sledování před jeho vydáním tak údajně postrádají zákonnou oporu pro jejich užití v rámci trestního řízení, a pokud jimi soud v průběhu hlavního líčení provedl důkaz, shledal jej jako nezákonný. Podotkl, že i když soud konstatoval nepoužitelnost výstupů z předmětného sledování osob, v odůvodnění svého rozhodnutí uvedený důkaz přesto hodnotil.

V návaznosti na takto koncipované dovolací námitky obviněný Ing. T. N. navrhl, aby byl zrušen jak rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, tak i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Liberci a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Liberci k novému projednání a rozhodnutí. Současně požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl v intencích ustanovení § 265o tr. ř. a před rozhodnutím o dovolání výkon trestu přerušil.

K těmto dovoláním se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co shrnula obsah jednotlivých dovolání a vymezila podstatu dovolacích důvodů uplatněných všemi obviněnými, ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uplatněnému obviněnými L. M. a Ing. J. M. konstatovala, že pokud v posuzované trestní věci odvolací soud po provedeném přezkumu dospěl k závěru, že napadený rozsudek je z důvodu chybného rozhodnutí o ochranném opatření vadný a z tohoto důvodu k odvolání státního zástupce postupoval tak, že napadený rozsudek zrušil ve výroku o uložení ochranného opatření, nemohl již rozhodnout o témže odvolání dalším výrokem tak, že by je podle § 256 tr. ř. zamítl, neboť odvolání zásadně tvoří jediný celek, tedy jeden opravný prostředek, a nelze mu tudíž dílem vyhovět a dílem je zamítnout. Podle jejího názoru tedy co do zamítnutí neúspěšné části odvolání, nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok.

Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. uplatněného obviněnými Ing. T. N. a Ing. J. M. upozornila, že jeho obsahem není skutečnost, že v řízení došlo k porušení zásad o místní příslušnosti soudu. Protože však obvinění ve svých dovoláních operují tím, že v důsledku místní nepříslušnosti státního zástupce došlo k vydání rozhodnutí nepříslušným soudem, považovala za nezbytné se k uvedené problematice vyjádřit. Poté, co podrobně vymezila jednotlivá ustanovení zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb. a ustanovení § 26 tr. ř., resp. obecná hlediska § 16 až § 22 tr. ř., která na daný problém dopadají, shrnula, že v posuzované trestní věci došlo k přípustné výjimce ve změně příslušnosti státního zástupce. V takovém případě tedy mohl v přípravném řízení rozhodovat i ten soud, v jehož obvodu je činný státní zástupce, jemuž byla věc postoupena. Dodala, že nepříslušnost státního zástupce k jednotlivému úkonu netvoří závažnou nebo podstatnou vadu řízení. Uzavřela, že v uvedeném ohledu tedy nebylo dotčeno právo obviněných na spravedlivý proces, takže je možné přihlížet ke všem důkazům, které byly v uvedeném stadiu trestního řízení pořízeny.

Následně poznamenala, že námitky obviněného Ing. J. M. , že ve věci rozhodovaly soudy, které nebyly náležitě obsazeny, čímž mu bylo upřeno právo na zákonného soudce, lze pod takto uplatněný důvod dovolání podřadit. Konstatovala, že podle části rozvrhu práce Okresního soudu v Liberci nazvané trestní úsek, jsou do soudního oddělení 6 T, jehož předsedou senátu je Mgr. Richard Skýba, přiděleny mimo jiné věci (v rozsahu 100% nápadu) týkající se korupce veřejných činitelů. Jelikož pojem úřední osoba od roku 2010 nahradil dřívější označení veřejný činitel, nemohlo dojít k žádnému porušení v obsazení soudu, pokud ve věci rozhodoval jako předseda senátu Mgr. Richard Skýba. K námitce ohledně netransparentnosti při výběru přísedících do senátu 6 T uvedla, že zařazení přísedících k rozhodování nebylo aktem libovůle ani účelovým obsazením jednajícího soudu ad hoc a nedošlo k tomu, že by ve věci rozhodl nezákonný soudce. Co do náležitého obsazení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (pokud věc rozhodoval senát 31 To) odkázala na předchozí část vyjádření. Uzavřela pak, že ve věci rozhodl soud, který byl náležitě obsazen, a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. byl v uvedeném ohledu uplatněn neopodstatněně.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (stručně shrnuto) konstatovala, že pod pojem předstíraný převod je možné zahrnout i předstírání přijetí úplatku a aplikační praxe Nejvyššího soudu účast (součinnost) takové spolupracující osoby, která není policistou, při provádění předstíraného převodu připouští (viz rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 619/2010).

Podle názoru státní zástupkyně nebyl spáchaný skutek vyprovokován jednáním svědka Ing. P. P. se záměrem dosáhnout odsouzení obviněných. Nešlo totiž o policejní provokaci, ale o jednání soukromé fyzické osoby, která pouze reagovala na nabídku obviněných. To, že policie nezasahovala do skutkového děje, je zřetelné již z popisu skutku tak, jak se odehrál v rozvrhu času. Zdůraznila přitom, že slibem a nabídkou úplatku byl trestný čin podplácení podle § 332 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku jednoznačně dokonán. Následné skutečné předání úplatku označila pouze za potvrzení dokončení činu.

Státní zástupkyně souhlasila také se závěry soudů obou stupňů stran míry spoluúčasti obviněných na páchání trestné činnosti, kterou definovaly jako spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Odmítla námitku obviněného Ing. T. N. , že jeho jednání mělo být posouzeno pouze jako účastenství ve formě pomoci k trestnému činu podplácení v podobě slibu přispět po trestném činu. Akcentovala, že potvrzení slibu lze v každém ohledu považovat za součást slibu samotného, přičemž z popsaných skutkových zjištění současně zřetelně vyplývá úmyslné zavinění obviněného, a to ve formě úmyslu přímého.

Soudy obou stupňů rovněž podle jejího mínění správně vyhodnotily, že svědek Ing. P. P. byl úřední osobou ve smyslu § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, neboť se jednalo o odpovědného úředníka státní správy (Energetický regulační úřad je ústředním orgánem státní správy, který je oprávněn rozhodovat o vydání předmětných licencí), který plnil úkoly státu a používal přitom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů (na základě příslušných rozhodnutí a opatření Energetického regulačního úřadu). Na jeho vyjádření záleželo, zda budou či nebudou vydány licence provozu výrobny elektřiny (analogicky připomněla nález Ústavního soudu sp. zn. ÚS 49/2000-n.).

Byť státní zástupkyně dovodila, že jde o námitku skutkovou, kdy obvinění v dovolání namítají, že stav obou elektráren byl takový, že nic nebránilo jejich uvedení do provozu a vyvozovali z toho, že naopak svědek Ing. P. P. nepravdivými okolnostmi vytvářel situaci, na základě které si sám o úplatek řekl, zmínila, že dne 18. 4. 2012 podal nejvyšší státní zástupce proti Energetickému regulačnímu úřadu za účasti společnosti Solar CD s.r.o., žalobu, jíž se domáhal zrušení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu o udělení licence č. ....... společnosti Solar CD s.r.o., kterým byla této společnosti udělena licence na výrobu elektřiny na dobu 25 let v provozovně umístěné v katastrálním území Č. D. O této žalobě rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 6. 2014, sp. zn. 31 A 32/2012 tak, že rozhodnutí Energetického regulačního úřadu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud pak usnesením ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 6 As 173/2014, rozhodl tak, že kasační stížnosti společnosti Solar CD s.r.o., proti uvedenému rozhodnutí nepřiznal odkladný účinek. Uvedené dokumentuje okolnost, že ani jedna z elektráren nebyla v takovém stavu, aby mohla být uvedena do provozu, což jednoznačně vyplynulo i z pořízených odposlechů telefonních hovorů obviněných, kteří v rámci vzájemné komunikace hovořili o tom, že stav elektráren Solar CELI s.r.o. i Solar CD s.r.o. je neuspokojivý.

Uzavřela, že další námitky obviněných vyjádřené v dovolání, již pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. subsumovat nelze, neboť obvinění uplatnili námitky proti skutkovým zjištěním soudů prvního a druhého stupně, s nimiž nesouhlasili. Uvedené námitky tak neodpovídají dovolacímu důvodu, jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Pokud se jednalo o hodnocení důkazů a obviněnými citovaný tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, oponovala obviněným a dovodila, že ani jednomu ze soudů není možné vytknout svévoli, neboť odůvodnění obou soudních rozhodnutí jsou zcela v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. Naznačené námitky obviněných tak z pohledu uplatněného dovolacího důvodu odmítla jako irelevantní. Odmítla rovněž názor obviněných o tom, že bylo dotčeno jejich právo na spravedlivý proces.

Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných L. M. , Ing. J. M. i Ing. T. N. odmítl jako zjevně neopodstatněná ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 3. 2014, sp. zn. 31 To 226/2013, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, naplňují (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. Chybějícím výrokem se rozumí výrok jako celek, který příslušný orgán činný v trestním řízení nevyslovil, ačkoliv podle zákona tak učinit měl. Neúplný výrok je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu. Náležitosti výrokové části rozsudku jsou vymezeny zejména v ustanovení § 120 odst. 1 písm. c), odst. 3, § 121 až § 124 tr. ř.

Obviněný L. M. namítl, že v napadeném rozsudku odvolacího soudu podle jeho mínění absentuje výrok, jímž bylo rozhodnuto o odvolání státního zástupce, které bylo podáno v jeho neprospěch. Takovou námitku obviněného lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud ovšem shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.

Ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně postupem podle § 254 tr. ř. a které jsou obsahem ustanovení § 256 tr. ř. a násl., vyplývá, že odvolací soud rozhoduje o odvolání jako celku, přičemž tento řádný opravný prostředek může buď zamítnout (zamítnutí odvolání jako nedůvodného podle § 256 tr. ř. přichází v úvahu jedině tehdy, jde-li o plné potvrzení zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo) nebo podanému odvolání zcela či zčásti vyhoví, takže zruší napadené rozhodnutí buď v celém rozsahu, nebo jen v té části, v níž shledá vadu (lze-li ji oddělit od ostatních částí rozhodnutí). Za této situace ve zbývající (nedůvodné) části odvolání nezamítá, takže v tomto směru, tj. co do zamítnutí neúspěšné části opravného prostředku, nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně (k tomu srov. např. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 17/2002, č. 417, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 23/2003, č. 531).

V posuzované trestní věci proti rozsudku soudu prvého stupně podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci odvolání v neprospěch (proti výrokům o trestech), ale i ve prospěch (proti výroku o ochranném opatření - zabrání peněžní částky) všech tří obviněných. Na tomto místě se patří poznamenat, že bylo-li státním zástupcem podáno odvolání ohledně více osob, o nichž bylo rozhodnuto týmž rozsudkem, je třeba chápat takové odvolání jako odvolání skládající se z tolika samostatných částí, kolika osob se týká (viz rozhodnutí č. 34/2000 Sb. rozh. tr.). Ohledně každé takové části ovšem platí shora vymezené zásady pro rozhodování odvolacího soudu.

Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 tr. ř.) dospěl k závěru, že napadený rozsudek je vadný právě ve výroku o zmíněném ochranném opatření týkajícím se všech obviněných. Proto k odvolání státního zástupce tento (oddělitelný) výrok zrušil. V tomto směru tedy shledal předmětný opravný prostředek (ohledně všech obviněných) důvodným a úměrně tomu rozhodl. Za tohoto stavu již nemohl toto odvolání ve zbývající části, resp. ve zbývajících částech, ve vztahu k žádnému z obviněných zamítnout.

To znamená, že z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. není napadené rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo pochybením spočívajícím v absenci či neúplnosti některého výroku, jak to ve svém mimořádném opravném prostředku namítá obviněný L. M. K tomu je namístě dodat, že ostatní námitky, jež tento obviněný ve svém dovolání rozvedl, nejsou pod tento ani jiný dovolací důvod podřaditelné.

Obdobně nelze přisvědčit ani námitce obviněného Ing. J. M. , že výroková část rozsudku odvolacího soudu je ve své první části (ve výroku o zrušení rozsudku okresního soudu trestu ohledně obviněného Ing. J. M. a Ing. T. N. a ve výroku o uložení ochranného opatření) neúplná, neboť v ní není uvedeno, k jakému odvolání (jakým odvoláním) tento soud učinil zrušující výrok.

Lze konstatovat, že odvolací soud skutečně ve výrokové části svého rozhodnutí neuvedl, z podnětu jakého opravného prostředku učinil rozhodnutí podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. a § 259 odst. 3 tr. ř. Současně je ovšem nutno zdůraznit, že nejde o neúplnost výroku a už vůbec ne o takovou neúplnost výroku, již má na mysli dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Ten, jak již shora uvedeno, dopadá na případy, kdy výrok neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Trestní řád ovšem namítanou okolnost neuvádí jako obligatorní součást výroku rozsudku odvolacího soudu.

Nemohl proto obstát ani názor obviněného Ing. J. M. , podle něhož by dovolací soud měl nejprve vrátit spis Okresnímu soudu v Liberci a uložit Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, aby doplnil chybějící části výroku, příp. aby vypustil výrok o zamítnutí odvolání obviněného L. M. K posledně uvedenému pak je třeba navíc připomenout, že obviněný může dovolání podat pouze pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.]. Takovým výrokem ve vztahu k obviněnému Ing. J. M. výrok o zamítnutí odvolání obviněného L. M. není.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.

Citovaný dovolací důvod tedy obsahuje dvě alternativy; vedle rozhodnutí věcně nepříslušným soudem může jít také o vadu, která spočívá v tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen (s výjimkou, že místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně).

Dále je třeba zdůraznit, že předmětný dovolací důvod je naplněn pouze tehdy, jestliže věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, učinil meritorní rozhodnutí, tedy rozhodl ve věci samé.

K naplnění předmětného důvodu dovolání tak vzhledem k jeho vymezení nemůže dojít v případě, že byl soud, který vydal meritorní rozhodnutí, místně nepříslušný, nebo v případě, že soud, který sice byl věcně nepříslušný či byl nesprávně obsazen, vydal jiné než meritorní rozhodnutí. Pod tento dovolací důvod pak vůbec nelze podřadit případy nepříslušnosti jiného orgánu činného v trestním řízení.

Věcně nepříslušným soudem je soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů (viz § 16 a § 17 tr. ř.). Prakticky se zde jedná o případy, v nichž ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud (§ 12 odst. 4 tr. ř.), přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle § 17 odst. 1 tr. ř. v prvním stupni konat řízení a rozhodnout krajský soud. Kdyby naopak rozhodl místo věcně příslušného okresního soudu krajský soud, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. by nebyl dán, protože by se zde uplatnila výjimka podle dovětku citovaného ustanovení, že rozhodl soud vyššího stupně. Dovolacím důvodem podle tohoto ustanovení rovněž není skutečnost, že v řízení došlo k porušení zásad o místní příslušnosti soudu (§ 18 tr. ř.).

Vzhledem k rozvedeným skutečnostem nelze ani formálně pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. (ani jiný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř.) podřadit námitky obviněných Ing. J. M. a Ing. T. N. o místní nepříslušnosti státního zástupce potažmo (místní) nepříslušnosti soudu, ani námitky obviněného Ing. J. M. stran osob soudců rozhodujících v přípravném řízení.

Nejvyšší soud přesto považoval za vhodné vyjádřit se stručně k problematice příslušnosti státních zastupitelství a soudů v přípravném řízení, přičemž se (i) v tomto směru ztotožnil s argumentací a závěry státní zástupkyně. Ve shodě s ní tedy uvádí, že podle § 7 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů je státní zastupitelství příslušné k zastupování státu u soudu, u něhož toto státní zastupitelství působí, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak. Příslušnost státních zástupců k výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení trestním je stanovena v § 12 až 16 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli ve znění pozdějších předpisů. Podle § 12 odst. 1 předmětné vyhlášky je k výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení trestním příslušný státní zástupce přidělený ke státnímu zastupitelství, které působí při soudu, jenž by byl příslušný konat ve věci po podání obžaloby řízení v prvním stupni, pokud tato vyhláška nestanoví jinak. Nemůže-li úkon vztahující se k postupu před zahájením trestního stíhání pro jeho neodkladnost provést příslušný státní zástupce, provede jej státní zástupce nepříslušný, který v takovém případě příslušného státního zástupce