6 Tdo 1080/2006 — Nejvyšší soud

6 Tdo 1080/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:265b/1g Datum rozhodnutí:14. 9. 2006 Spisová značka:6 Tdo 1080/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1080.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 1080/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. září 2006 o dovolání, které podal obviněný L. D., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 9 To 165/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 1 T 121/2005, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 1 T 121/2005, byl obviněný L. D. spolu s obviněnou L. P. uznán vinným trestným činem opuštění dítěte podle § 212 odst. 1, 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž oba obvinění „dne 29. 8. 2005, kolem 19.00 hod. ponechali ve svém tehdejším bydlišti v K., svá nezl. dvojčata M. D. a N. D., bez dozoru, odešli do města a postupně pobývali v několika restauracích, kde konzumovali alkoholické nápoje, hráli na herních automatech, do bydliště se vrátili nejdříve v 05.00 hod. ráno dne 30. 8. 2005, kdy zjistili, že děti jsou mrtvé, zemřely na vdechnutí zvratků při akutním katarálním zánětu tlustého střeva“. Za tento trestný čin byl obviněný L. D. odsouzen podle § 212 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Obviněné L. P. byl podle § 212 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění L. D. a L. P., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 9 To 165/2006, jímž tato odvolání jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítl. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný L. D. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že soud prvního stupně stejně jako soud odvolací neuvěřil jeho obhajobě, podle které byl přesvědčen o tom, že jeho družka zajistila hlídání dětí. Podle jeho názoru však soudy obou stupňů neměly důvod nevěřit jeho tvrzení, že byl přesvědčen o tom, že o děti je postaráno, neboť osobně slyšel, když jeho družka hlídání dětí s paní Š. vyřizovala, a po příchodu do baru mu tuto skutečnost (družka) potvrdila. Věděl o tom, že paní Š. v minulosti děti hlídala, a tudíž neměl pochybnosti o tom, že hlídání dětí je zajištěno i přesto, že kolem 22.00 hod. se družka šla na ně podívat. V tom, že o děti je postaráno, jej ubezpečila i situace, kdy družka svědkyni J. (barmance) tvrdila, že má hlídání dětí zajištěno. Podle jeho názoru měl za této situace mít soud pochybnosti o tom, že (dovolatel) věděl, že o děti není postaráno. Vzhledem k uvedenému vyjádřil dovolatel přesvědčení, že soudy obou stupňů jej nesprávně hmotně právně posoudily jako pachatele trestného činu. Tím dospěly k nesprávnému právnímu hodnocení, neboť měly v pochybnostech rozhodnout v jeho prospěch a zprostit jej obžaloby. S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby dovolací soud podle § 265k tr. ř. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 9 To 165/2006, ve výroku o vině i trestu (včetně výroku o zařazení pro výkon trestu do věznice s ostrahou) zrušil. K dovolání obviněného se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatoval, že dovolatel nevznesl žádnou námitku, která by se týkala nesouladu skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a zákonných znaků trestného činu opuštění dítěte podle § 212 odst. 1, 2 tr. zák., popř. nesprávnosti jiného hmotně právního posouzení. Dovolatel brojí výlučně proti hodnocení důkazů soudy a prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které se na podkladě informací spoluobviněné P. domníval, že péče o děti je zajištěna jinou osobou. Jde tedy o námitky směřující výlučně do oblasti skutkových zjištění, které formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. Státní zástupce nadto připomněl, že dovolatel pouze zopakoval námitky, které uplatnil v rámci odvolání a se kterými se již odvolací soud vypořádal. Dovolání tak z hlediska jeho obsahu označil za „druhé odvolání“, nikoli za mimořádný opravný prostředek, který může být podán pouze ze zákonem taxativně vymezených důvodů. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyjádřil státní zástupce ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům: Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obviněný L. D. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opřeno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr