6 Tdo 1443/2010 — Nejvyšší soud

6 Tdo 1443/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:265b/1g Datum rozhodnutí:16. 12. 2010 Spisová značka:6 Tdo 1443/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1443.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Opravné prostředky Dotčené předpisy:§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:21. 2. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 1443/2010 - 26 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2010 o dovolání, které podal obviněný J. P ., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. 7 To 313/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 31 T 38/2010, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 31 T 38/2010, byl obviněný J. P. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 20. 2. 2010 v době od 12,20 hodin do 12,25 hodin v P., B. a na parkovišti před OD B. poškodil zde zaparkované vozidlo Mazda 3, modrá metalíza, majitelky B. V., tím způsobem, že nezjištěným předmětem vyryl rýhy na kapotě vozu a na pravých předních dveřích, čímž poškozené B. V. způsobil škodu ve výši 9.200,- Kč“. Za tento přečin byl obviněný podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti nahradit poškozené B. V. škodu ve výši 9.200,- Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla jmenovaná poškozená odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. 7 To 313/2010, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozveden v jeho odůvodnění tak, že rozhodně nevykazuje všechny zákonné znaky přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Podle jeho slov skutek jednak nemá znaky jednání jako složky objektivní stránky trestného činu, jednak rozsudek konstruuje trestní odpovědnost obviněného chybně jako odpovědnost za následek, a nikoli též jako odpovědnost za jednání a příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem. Konstatoval, že jelikož nepopíral, že by zabral parkovací místo poškozené, ani že mezi nimi došlo k výměně názorů, lze ve stíhaném skutku vzhledem ke skutečně prokázanému stavu spatřovat nanejvýš přestupek proti občanskému soužití podle § 49 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, za jehož spáchání zákon umožňuje uložit podstatně mírnější trest. Zdůraznil, že to naopak byla poškozená, která mu vyhrožovala fyzickým napadením, přičemž tato nebyla stíhána ani pro přestupek, ani pro trestný čin, ačkoliv podmínky pro tento postup byly splněny. Soudům nižších stupňů dále vytkl, že považovaly výslech jeho manželky D. P. za nadbytečný s tím, že by nevypovídala proti svému manželovi, čímž podle něho bez jakéhokoli zřetelného důvodu a neopodstatněně presumovaly výsledek svědecké výpovědi. V této souvislosti poznamenal, že k porušení práva na spravedlivý proces dojde tehdy, jestliže soud, jenž rozhoduje o vině a trestu, odmítne provést obviněným navržený relevantní důkaz, a tento svůj postup nijak neodůvodní, přestože by obviněným navržený důkaz mohl zpochybnit určitou část skutkového děje. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3094/08 princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno; existují-li jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo, podle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (nález sp. zn. I. ÚS 733/01). Ani vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález sp. zn. III. ÚS 398/97). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (nález sp. zn. IV. ÚS 260/05). Lze-li v trestní věci dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější, tzn. povede k jeho zproštění obžaloby z důvodů podle § 226 písm. a), c) tr. ř. Nedodržením této povinnosti porušuje soud princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny podle článku 40 odst. 2 Listiny základních práva svobod (nález sp. zn. III. ÚS 2042/08). V návaznosti na uvedené obviněný prohlásil, že soudy obou stupňů bez jakýchkoli zřejmých důkazů presumovaly, že se měl dopustit jednání, v jehož důsledku byl poškozen osobní automobil poškozené, resp. že úmysl pachatele nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat (nález sp. zn. III. ÚS 1624/09). Závěrem pak poukázal na nález sp. zn. IV. ÚS 37/03, podle něhož jediný usvědčující důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen. Vzhledem výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. 7 To 313/2010, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení. Dále učinil alternativní návrh, aby poté Nejvyšší soud buď podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, aby stíhaný skutek byl posouzen jako přestupek proti občanskému soužití podle § 49 zákona o přestupcích, nebo aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl. Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům: Dovolání proti usnesení Městského soud v Praze ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. 7 To 313/2010, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hledis