6 Tdo 1478/2009 — Nejvyšší soud

6 Tdo 1478/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:265b/1l 265b/1g Datum rozhodnutí:27. 5. 2010 Spisová značka:6 Tdo 1478/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1478.2009.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Ne bis in idem Nepřípustnost trestního stíhání Ublížení na zdraví Dotčené předpisy:§ 224 odst. 1 tr. zák. § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 předpisu č. 209/1992Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:21. 10. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. května 2010 dovolání, které podal obviněný J. B., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 14 To 181/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 2 T 60/2009, a rozhodl t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 2 T 60/2009, byl obviněný J. B. uznán vinným, že dne 13. 8. 2008 kolem 09.30 hodin v M. – P., okr. Ú. n. O., při provádění pokrývačských prací na objektu Zemědělského družstva M. jako osoba samostatně výdělečně činná přibral na výpomoc S. R., kterého nepoučil o bezpečnosti práce a nestanovil pracovní postup tak, aby bylo zamezeno možnosti pádu z výšky, nevybavil ho osobními ochrannými prostředky proti pádu z výšky ani pracoviště nezabezpečil technickou konstrukcí, v důsledku čehož S. R. při pohybu po střeše z vlnitého eternitu po prolomení jedné z desek propadl střechou z výšky 8 metrů na betonovou podlahu, přičemž utrpěl zranění, na jejichž následky na místě zemřel. Takto zjištěný skutek soud prvního stupně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. a obviněného odsoudil podle § 224 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil, přičemž podle § 59 odst. 1 tr. zák. stanovil zkušební dobu dva roky. Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 14 To 181/2009, podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Citované usnesení krajského soudu (v celém rozsahu) ve spojení s rozsudkem okresního soudu napadl obviněný J. B. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody zakotvené v § 265b odst. 1 písm. e), g), l) tr. ř. Podle obviněného bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Namítl, že proti jeho osobě bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné na základě § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. ve spojení s ustanovením čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Vytkl, že byl trestně stíhán a odsouzen pro stejný skutek, který byl jako čin trestněprávní povahy již dříve projednán příslušným správním orgánem v řízení, jež skončilo pravomocným rozhodnutím, kterým byl tento čin posouzen jako správní delikt, a ke zrušení tohoto rozhodnutí správního orgánu nedošlo. Taktéž uvedl, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný konstatoval, že byl postižen rozhodnutím Oblastního inspektorátu práce pro Královéhradecký kraj a Pardubický kraj ze dne 29. 10. 2008, č. j. 1450/51/8.45/08/15.4, ve spojení s rozhodnutím Státního úřadu inspekce práce v Opavě ze dne 18. 12. 2008, č. j. 3114/1.30/08/14.3, pro správní delikt podle § 30 odst. 1 písm. s) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů a byla mu uložena pokuta ve výši 50.000,- Kč. Připomněl znění § 30 odst. 1 písm. s) citovaného zákona. Podotkl, že naplnění skutkové podstaty tohoto správního deliktu správní orgán shledal u jeho osoby ve skutečnosti, že dne 13. 8. 2008 při provádění opravy eternitové střechy porušil povinnost, která se týkala organizace práce, pracovních postupů a porušil tak ustanovení § 4 nařízení vlády č. 362/2005 Sb., část VI. bod 1 písm. c) přílohy tohoto nařízení a ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 309/2006 Sb., čímž se nepředešlo následkům smrti S.R. Dále obviněný namítl, že v rámci trestního řízení byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. Uvedl, že naplnění této skutkové podstaty bylo soudy obou stupňů shledáno v jednání popsaném ve skutkové větě výroku rozsudku, které ocitoval. Zdůraznil, že z popisu skutku ve výrokové části rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Královéhradecký kraj a Pardubický kraj je zřejmé, že byl postižen za totožný skutek, jak je popsán v pravomocném rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 27. 5. 2009, č. j. 2 T 60/2009-97. Poznamenal, že skutkem se rozumí určitá událost ve vnějším světě vyvolaná jednáním člověka. Za jeden skutek se považují všechny projevy vůle pachatele navenek, které jsou příčinou následku významného pro trestní právo, pokud jsou zahrnuty zaviněním. Skutek musí být náležitě vymezen již v usnesení o zahájení trestního stíhání, což je důležité především pro posouzení zachování totožnosti skutku. Zásada „ne bis in idem“ brání trestnímu stíhání a odsouzení toho, proti němuž dřívější přestupkové řízení o témže skutku (činu) trestněprávní povahy meritorně skončilo pravomocným rozhodnutím příslušného správního orgánu. Pro vymezení skutku je relevantní jednání a následek. Obviněný podotkl, že totožnost skutku je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. V daném případě je totožnost skutku zachována totožností jednání i následku. V dovolání obviněný poznamenal, že ohledně vztahu přestupek – trestný čin, u něhož vnitrostátní právo překážku „ne bis in idem“ nestanoví, se otevírá prostor k vnitrostátní přímé aplikaci článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a to v případech, kdy po pravomocném rozhodnutí o přestupku následuje trestní stíhání ohledně téhož skutku a pro trestný čin mající stejné znaky skutkové podstaty jako dřívější přestupek. Připomněl, že Evropský soud pro lidská práva v rozhodnutí ze dne 23. 10. 1995 (A 328-C) ve věci G. proti R. posuzoval obdobný případ. Uvedl, že jmenovaný, jenž dne 1. 1. 1987 řídil v opilosti motorové vozidlo a způsobil dopravní nehodu, která měla za následek smrt cyklisty, byl nejprve odsouzen trestním soudem za neúmyslné zabití k peněžitému trestu a následně mu byla hejtmanským úřadem uložena i správní pokuta za řízení vozidla v opilosti. Rakouská vláda uváděla, že ve dvou rozdílných řízeních byla použita zákonná ustanovení, která mají odlišnou povahu a účel – poprvé šlo o trest za zabití, podruhé o sankci za řízení vozidla v podnapilém stavu. Evropský soud pro lidská práva však tento právní názor odmítl. Konstatoval, že následný správně trestní postih byl založen na posouzení téhož kriminálního skutku, protože trestní soud by nemohl uložit ten trest, který uložil, kdyby nevzal v úvahu, že G. řídil pod vlivem alkoholu. S poukazem na tyto skutečnosti obviněný vyslovil názor, že i v jeho případě došlo k porušení čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jehož znění ocitoval. Podle jeho mínění mu byla uložena ve správním řízení pokuta za totožný skutek, pro který bylo později trestní stíhání vedeno a byl mu uložen trest. Dodal, že je splněna podmínka jak totožnosti skutku, kterým se měl dopustit protiprávního jednání, za něž byl v řízeních projednáván a sankcionován, tak i totožnosti právní kvalifikace činů, které mají stejné podstatné znaky skutkových podstat. Z uvedených skutečností je proto zřejmé, že trestní stíhání bylo nepřípustné. V další části dovolání obviněný namítl, že mu nelze klást za vinu ani vzniklý následek. Soudům obou stupňů vytkl nesprávné právní posouzení skutku, který není trestným činem, neboť nejsou naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným. Konstatoval, že nebyla prokázána příčinná souvislost ani zavinění u jeho osoby, tedy, že by zanedbáním základních bezpečnostních opatření při práci ve výškách zavinil pád poškozeného, jehož následkem byla smrt. Podle obviněného umožňují soudem učiněná skutková zjištění závěr, že čin, který je jeho osobě kladen za vinu, nezavinil. Tento názor podporuje i skutečnost, že dokazováním bylo prokázáno, že poškozený nebyl jeho zaměstnancem formálně ani fakticky, a proto nebyl ani povinen se jeho pokyny řídit. Dodal,