6 Tdo 21/2011 — Nejvyšší soud

6 Tdo 21/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:265b/1e 265b/1g Datum rozhodnutí:26. 1. 2011 Spisová značka:6 Tdo 21/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.21.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 202 odst. 1 tr. zák. § 235 odst. 1 tr. zák. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:2. 5. 2011 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 2.5.2011III.ÚS 1274/11JUDr. Vladimír Kůrka-- Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 21/2011 - 17U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. ledna 2011 o dovolání obviněného V. A., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 42 To 130/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 102/2009, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 42 To 130/2010, byl z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. zrušen rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 15. 2. 2010, č. j. 13 T 102/2009-143, kterým byl obviněný V.A. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a dvojnásobným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 235 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, když výkon trestu odnětí svobody mu byl podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců za vyslovení dohledu a o nároku poškozených bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1 tr. ř., a nově bylo podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. rozhodnuto tak, že trestní stíhání obviněného pro jeden skutek, v němž byl spatřován trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. bylo podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodu uvedeného podle § 11 písm. f) tr. ř. zastaveno a dále byl uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle § 235 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, když výkon trestu mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců a o nároku poškozených bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1 tr. ř. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Obviněný se primárně domnívá, že základní otázkou, která byla soudy nesprávně posouzena, byla otázka (ne)souhlasu poškozené s trestním stíháním obviněného. Podle obviněného (obhájce) jsou podstatné dva procesní úkony, kterými poškozená projevila nesouhlas s trestním stíháním obviněného. Pokud jde o souhlas matky poškozené s trestním stíháním obviněného, pak je obviněný toho názoru, že tato nebyla jako matka poškozené a zákonná zástupkyně řádně poučena o právech poškozené a soud zaujal stanovisko, že mezi „obžalovaným a poškozenou neexistoval žádný ze vztahů, který lze podřadit pod § 100 odst. 2 tr. ř. Dále je v dovolání poukazováno na to, že pokud soudy vybudovaly odsuzující rozsudek na výpovědi poškozené, kterou berou za dostatečně volně a rozumově vyspělou pro tento závěr, je nepochopitelné, proč stejné hledisko, tj. možnost vyslovení nesouhlasu s trestním stíháním obviněného, není uplatněno také v případě jejího nesouhlasu s trestním stíháním obviněného. Dále rozvíjí úvahy k okolnostem zastupování nezletilé osoby, projevu vůle takové osoby, aby rovněž vznesl námitku – pochybnost o možnosti dání souhlasu s jeho trestním stíháním matkou poškozené, když vztahy mezi poškozenou a jejími rodiči jsou problematické a vzhledem ke střetu zájmů by bylo vhodné zvažovat institut opatrovníka. Dále poukazuje na to, že pokud by bylo postupováno v souladu se zákonem (§ 168 tr. ř.), mohl být hypoteticky uznán vinným pouze trestným činem výtržnictví, avšak ani v tomto bodě nebyl naplněn znak „veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném“, neboť podle skutkového zjištění k napadení poškozené mělo dojít během jízdy v uzavřeném osobním vozidle. Pokud by soudy dovozovaly výtržnictví jen z toho, že poškozenou měl uchopit za ruku a druhou za krk a vtlačit do vozu, pak takové jednání nedosahuje potřebné intenzity stanovené zákonem. S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla tomuto soudu přikázána k novému projednání a rozhodnutí. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. poukázal na to, že pokud se obviněný dovolává tohoto důvodu, pak vychází ze špatných premis, neboť souhlas či nesouhlas s jeho stíháním, vyslovený poškozenou, se nemohl v daném případě uplatnit, neboť § 163 odst. 1 tr. ř. na tento případ nedopadá, neboť v případě vztahu obviněného a poškozené se nejednalo o žádný ze vztahů uvedených v § 163 odst. 1 tr. ř. Nelze v té souvislosti argumentovat rozsahem osob vymezených v § 100 odst. 1, 2 tr. ř., jak činí obviněný. Vzhledem k předchozímu násilnému jednání obviněného vůči poškozené, ze kterého se tato nedokázala vymanit, uzavírá státní zástupce své úvahy konstatováním, že je třeba rovněž brát v úvahu ustanovení § 163a odst. 1 písm. d) tr. ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označuje státní zástupce námitky obviněného za liché a nelze jim přisvědčit, neboť tím, že obviněný poškozenou chytil jednou rukou za ruku a druhou rukou pod krkem a vtáhl ji do vozidla a toto učinil na místě veřejnosti přístupném a veřejně, znaky zmíněného trestného činu naplnil. Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhl dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, n