6 Tdo 320/2018 – Nejvyšší soud

6 Tdo 320/2018-41 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. března 2018 o dovolání, které podal obviněný L. K. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 4. 10. 2017, č. j. 14 To 206/2017-371, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 T 23/2017, takto : I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř.  s e   z r u š u j í  usnesení Krajského soudu  v  Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 4. 10. 2017, č. j. 14 To 206/2017-371, jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 20. 6. 2017, č. j. 6 T 23/2017-303, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř.  s e   Okresnímu soudu v  Táboře   p ř i k a z u j e ,  aby  věc  v  potřebném  rozsahu  znovu  projednal a rozhodl. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 20. 6. 2017, č. j. 6 T 23/2017-303, byl obviněný L. K. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že dne 8. 3. 2016 v době od 15.00 do 15.30 hodin v T.-K., ulici K. Ch., jako masér pro sportovní a rekondiční masáže, při provádění masáže klientky P. P., manipuloval s lihovým kahanem s hořícím knotem v blízkosti masážního lehátka, na němž ležela poškozená P. P., přičemž jeho nedbalostí došlo při této manipulaci k úniku hořlavé kapaliny – technického lihu, zapálení hořlavých par technického lihu, a vzniku požáru masážního lehátka a části těla poškozené, jež následkem toho utrpěla popáleniny II. stupně na hrudníku, břiše a pravé horní končetině, zaujímající 10 % celkové plochy těla, čili lehké zranění s obvyklou dobou léčení kolem 3-5 týdnů, a dále posttraumatickou stresovou poruchu, čili těžké zranění pro delší dobu trvající poruchu zdraví. 2. Obviněný byl odsouzen podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku k  trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu byly dále uloženy přiměřené povinnosti v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradit nemajetkovou újmu a škodu trestným činem způsobenou, a dále podle § 48 odst. 4 písm. k) tr. zákoníku poskytnout poškozené přiměřené zadostiučinění, konkrétně do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku zaslat poškozené P. P. písemnou omluvu za jednání, jež poškozené způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené P. P. nemajetkovou újmu ve výši 1 314 704 Kč a škodu ve výši 69 546 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla dále uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti Česká průmyslová zdravotní pojišťovna, IČ: 47672234, se sídlem Ostrava, Vítkovice, Jeremenkova 161/11, částku 11 333 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená P. P. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 4. 10. 2017, č. j. 14 To 206/2017-371,  jímž ho podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Jany Roušalové dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. 5. Obviněný je toho názoru, že popsaný skutek, který je mu kladen za vinu, není trestným činem, neboť zde není naplněna podmínka trestnosti, a to společenská škodlivost jako materiální stránka trestného činu, která musí být naplněna, aby se jednalo o trestný čin. S odkazem na § 12 odst. 2 tr. zákoníku uvádí, že událost, která se stala, je pouhou nešťastnou náhodou, na kterou nelze nahlížet z hlediska trestního práva. Míní, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil a nevyrovnal se s jeho námitkami a s rozpory v rozsudku soudu prvního stupně. Zdůrazňuje, že důkazy, které svědčí v jeho prospěch, popř. zeslabují obvinění proti němu, byly odvolacím i nalézacím soudem pominuty. Nebylo žádným způsobem prokázáno jeho zavinění ani z nevědomé nedbalosti, kdy k tomuto neexistuje žádný přímý důkaz. Obviněný připomíná, že opakovaně namítal, že skutkový průběh není reálně možný. Trvá na tom, že nevěděl a ani vědět nemohl, že může k nastalé události dojít. Upozorňuje, že zavinění by se muselo vztahovat i k posttraumatické stresové poruše, což nebylo prokázáno ani z nevědomé nedbalosti. Je toho názoru, že skutek lze kvalifikovat nanejvýš jako prosté ublížení na zdraví z nedbalosti, a to s ohledem na popáleniny poškozené. Ani v hrubých rysech si totiž nepředstavil, že u poškozené se může posttraumatická stresová porucha rozvinout, zejména když došlo k lehkému popálení. Není si vědom, na základě čeho dospěl nalézací soud k závěru, že rezignoval na požární ochranu. Navrhl proto vypracování znaleckého posudku z tohoto oboru. Dále odkázal na domnělé rozpory mezi vyjádřeními soudu prvního stupně v bodu 18 a 26 jeho rozhodnutí. 6. Obviněný je dále toho názoru, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Soud prvního stupně hodnotil a vzal do úvahy podání vysvětlení obviněného, která nejsou v řízení před soudem použitelná, což namítl již ve svém odvolání. Odvolací soud se však touto a dalšími námitkami nikterak nezabýval. Rozporuje dále výrok o uloženém trestu, neboť má za to, že tento je pro daný případ přísný a nepřihlíží k polehčujícím okolnostem, které byly obhajobou uváděny, ale byly naopak vzaty jako přitěžující okolnosti nemající podklad v provedeném dokazování. Soudy zcela ignorovaly jeho zájem o poškozenou a její stav a rovněž jeho snahu o podporu, kdy nad celou událostí vyjádřil lítost a poskytl součinnost pojišťovně. Hodnocení svého chování po události soudem prvního stupně, který v něm shledal přitěžující okolnost, považuje za projev extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Soudu vytýká, že hodnotil jeho osobnost přesto, že k tomu nemá odbornou kvalifikaci z oboru psychiatrie. 7. Odvolací soud dále podle mínění dovolatele nesprávně posoudil rozsah náhrady škody, když znalecký posudek hodnotí stav poškození předčasně bez potřebného časového odstupu a hodnotí momentální obtíže poškozené bez zohlednění budoucího vývoje. Tento soud nepovažoval námitky dvou subjektů (jeho a pojistitele) stran znaleckého zkoumání za hodné toho, aby se s nimi zabýval. V této souvislosti obviněný uvádí jednotlivé vady znaleckého posudku, které v něm shledal, a podotýká, že pojišťovna vypracovaný znalecký posudek považuje za vadný a nepřezkoumatelný, jelikož znalec dostatečně neodůvodnil jednotlivé položky a není patrné, z čeho při jejich hodnocení vycházel. Znalec navíc nezohlednil předchorobí poškozené. Dovolatel nepovažuje za spravedlivé, že pojišťovna není účastníkem adhezního řízení, když je to právě ona, kdo bude plnit. 8. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 4. 10. 2017, č. j. 14 To 206/2017-371, v celém rozsahu zrušil, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 9. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně). Ta předně uvedla, že plně souhlasí s názorem soudu prvého i druhého stupně, že jednání obviněného tak, jak bylo provedeným dokazováním prokázáno, vykazuje jak po subjektivní, tak po objektivní stránce všechny zákonem předpokládané znaky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku. Nesouhlasí však s výrokem o náhradě nemajetkové újmy, neboť neodpovídá Metodice Nejvyššího soudu k  náhradě nemajetkové újmy na zdraví podle § 2958 obč. zák. 10. Pokud se týká majetkových poměrů obviněného coby kritéria hodnocení nemajetkové újmy, je podle jejího názoru nezbytné takovýto prvek vnímat toliko v jeho quasimoderačním významu. Proto ani jeho majetkové poměry nehrají roli pro odstupňování výše přiznaného nároku. Při úvahách o výši úhrady nemajetkové újmy je třeba důsledně vycházet z principu proporcionality tak, aby výsledná částka nemajetkové újmy v penězích nevyvolávala v rámci společnosti představu o disharmonii právního systému, ale naopak ospravedlňovala její legitimní očekávání, současně však při respektování předem jasných a pevných kritérií. Při rozhodování o nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy v penězích, uplatněném v rámci trestního řízení, je třeba vycházet ze všech specifik daného případu, ji