6 Tdo 45/2011 — Nejvyšší soud

6 Tdo 45/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:265b/1g Datum rozhodnutí:31. 5. 2011 Spisová značka:6 Tdo 45/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.45.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zanedbání povinné výživy Dotčené předpisy:§ 213 odst. 1 tr. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:10. 10. 2011 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 11.16.2011III.ÚS 3448/11prof. JUDr. Jan Musil, CSc.odmítnuto01.05.2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. U S N E S E N Í Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2011 dovolání, které podal obviněný J. N., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 8 To 217/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 209/2009, a rozhodl t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. N. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 11 T 209/2009, byl obviněný J. N. uznán vinným, že v době od měsíce března 2009 do měsíce srpna 2009 včetně, v B., ani jinde, řádně nepřispíval na výživu svých dětí, a to dcery M. N., syna J. N. a nezletilého syna O. N., ačkoliv mu tuto povinnost ukládá § 86 a násl. zákona o rodině č. 94/1963 Sb., a dále mu byla blíže specifikována naposledy rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. P 3/95, 3P a Nc 221/2004, jímž mu bylo stanoveno přispívat s účinností od 1. 9. 2004 na výživu dcery M. měsíčně částkou 1.600,- Kč, na výživu syna J. měsíčně částkou 1.400,- Kč a na výživu nezletilého syna O. měsíčně částkou 1.000,- Kč, ve všech případech splatných vždy do každého 5. dne v měsíci předem k rukám matky J. N., i když si byl své povinnosti vědom, za uvedené období stanovené výživné ani zčásti neplatil, o snížení částky na platbu výživného si nepožádal, a za uvedené období tak na výživném dluží nezletilé dceři M. částku 9.600,- Kč, nezletilému synu J. částku 8.400,- Kč a matce nezletilého syna O. – J. N. částku 6.000,- Kč. Takto zjištěné jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. a obviněného odsoudil podle § 213 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou (poznámka: byl aplikován trestní zákon – zákon č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009). Proti tomuto rozsudku obviněný podal odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 8 To 217/2010, podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný J. N. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný uvedl, že v době, kdy se stal skutek, v němž byl spatřován trestný čin podle § 213 odst. 1 tr. zák., dosahoval evidentně nižších příjmů, které byly jen zlomkem částky, z níž Okresní soud v Pelhřimově vycházel při stanovení výše výživného v rozsudcích sp. zn. P 3/95, 3P a Nc 221/2004. Podotkl, že tyto poměry na jeho straně ukazují, že nebylo reálné, aby mohl platit výživné na tři děti v celkové výši 4.000,- Kč měsíčně. Dodal, že k tomu měly soudy při rozhodování o vině přihlížet. Otázka, jaká je výše výživného, jehož neplacením byl spáchán trestný čin, je předběžnou otázkou významnou pro posouzení viny. Soud, který rozhoduje o vině trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., proto vždy posoudí tuto otázku samostatně, a to i tehdy, jestliže tu o ní je pravomocné rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení, což vyplývá z ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř. Obviněný vytkl soudům obou stupňů, že k této předběžné otázce v trestním řízení nepřihlédly, čímž řízení zatížily vadou, která spočívá v nesprávném právním posouzení věci. Soudy považovaly neplacení celkové částky 4.000,- Kč měsíčně za trestný čin podle § 213 odst. 1 tr. zák., přičemž z rozhodnutí Okresního soudu v Pelhřimově sp. zn. P 3/95, 3P a Nc 221/2004, vycházely mechanicky, aniž ve vztahu k době spáchání skutku samostatně posoudily hlediska stanovená v § 96 odst. 1 zákona o rodině. Podle obviněného vyžadoval důsledné posouzení uvedených hledisek především nápadný rozdíl mezi jeho výdělkovými poměry, a to v době činu, oproti poměrům, z nichž vycházel civilní soud při stanovení výše výživného. Rovněž zdůraznil, že soudy nepřihlédly ke skutečnosti, že v době spáchání skutku byl nějakou dobu ve výkonu trestu odnětí svobody, kde neměl možnost pracovat a vydělávat peníze, z nichž by stanovené výživné na své tři děti hradil. Protože se soudy s tímto rozdílem nevypořádaly způsobem, který by odpovídal tomu, jak se posuzují předběžné otázky, a který by byl v souladu se zákonnými hledisky rozhodnými pro stanovení výše výživného, jehož neplacením byl spáchán trestný čin, je namístě závěr, že nemůže obstát výrok o vině trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. i výrok o trestu. Nad rámec popsaných skutečností obviněný vytkl, že soudy nezohlednily fakt, že všechny děti již dosáhly zletilosti a tím plné způsobilosti k právním úkonům. Tímto okamžikem lze mít rovněž za to, že již jsou schopny dosahovat výdělku vlastní prací a uspokojovat své životní potřeby. Nelze automaticky přejímat závěry, jež vyplývají z již více než dvacet let staré judikatury. Je nutno zohlednit společenský vývoj, kdy již není možné akcentovat zájem společnosti na výchově „nových pracovních sil“ a s tím spojenou povinnost rodičů živit děti do okamžiku, než dosáhnou co nejvyšší kvalifikace (byť by byly schopny se samy živit nebo alespoň na svou výživu podstatnou měrou přispívat), ale naopak je zapotřebí zdůraznit odpovědnost dospělého člověka za svá rozhodnutí. Není povinností rodiče bezpodmínečně zajistit svému potomku studium vysoké školy, zvláště je-li schopen uhradit značnou část svých potřeb vlastní prací. Opačný přístup by byl nepřiměřeně formalistický. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 11 T 209/2009, a prvostupňovému soudu vrátil věc k dalšímu řízení. K mimořádnému opravnému prostředku se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že je třeba dát obviněnému za pravdu, že při rozhodování o vině soud posuzuje rozsah vyživovací povinnosti samostatně jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř., přičemž není vázán rozhodnutím, kterým v občanském soudním (opatrovnickém) řízení byla tato povinnost (včetně rozsahu) výživného stanovena. Může tudíž vycházet z jiného rozsahu vyživovací povinnosti pachatele, než jaký byl určen pravomocným a dosud nezměněným občanskoprávním (opatrovnickým) rozhodnutím. Při řešení otázky, v jaké výši byla povinná osoba schopna v konkrétní době platit výživné, a v jakém rozsahu tuto svoji povinnost v této době zaviněně neplnila, musí soud respektovat ustanovení § 96 odst. 1 zákona o rodině. Rozsah vyživovací povinnosti je dán v zásadě poměrem reálných možností, schopností a majetkových poměrů povinného k odůvodněným potřebám oprávněného. Jak státní zástupkyně upozornila, zejména je třeba vycházet z možností a schopností povinného; možnosti jsou chápány jako objektivní kategorie, schopnosti jako subjektivní kategorie. Zdůraznila, že soud může vycházet nejen z faktických příjmů povinného, resp. z jeho reálných majetkových poměrů, ale rovněž z potencionality příjmů jako východiska pro stanovování vyživovací povinnosti. Zákon hovoří především o povinnosti soudu zkoumat při hodnocení možností, schopností a majetkových poměrů povinného, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání, či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu. Dále státní zástupkyně konstatovala, že soudy z dokazování dovodily, že obviněnému J. N. nebránila žádná objektivní překážka v tom, aby s ohledem na zásadu potencionality příjmů mohl na výživné svých dětí O., J. a M. N. hradit částky určené soudem. Současně v podrobnostech poukázala na důkazy, z nichž toto zjištění učinily. Soudům však vytkla, že neučinily žádný dotaz na orgány vězeňské služby, zda se obviněný v inkriminovaném období nenacházel ve výkonu trestu odnětí svobody nebo ve vazbě. Upozornila, že tato okolnost může mít vliv zejména na určení délky doby, po kterou lze obviněnému klást za vinu nehrazení výživného na jeho tři dě