6 Tdo 51/2026 — Nejvyšší soud

6 Tdo 51/2026 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:18. 2. 2026 Spisová značka:6 Tdo 51/2026 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:6.TDO.51.2026.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. § 185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku § 187 odst. 1 tr. zákoníku § 185a odst. 1 alinea 1, 3, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:19. 3. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 51/2026-831 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 2. 2026 o dovolání, které podal obviněný J. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 2025, č. j. 7 To 69/2025-715, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 28/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále též „soud prvního stupně“ nebo jen „soud“) ze dne 8. 4. 2025, č. j. 16 T 28/2024-648, byl obviněný J. K. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pod bodem 1) zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024 a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem 2) zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2025 a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem 3) zvlášť závažným zločinem sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 alinea první, alinea třetí, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2025 a přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku. 2. Obviněný byl za tyto trestné činy odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku (účinného do 31. 12. 2024) a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Zároveň soud rozhodl o nárocích poškozených na náhradu nemajetkové újmy. 3. O odvoláních obviněného a poškozených proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 5. 8. 2025, č. j. 7 To 69/2025-715, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti citovanému usnesení rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Tomáše Karlíka dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a třetí alternativě, tedy že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 5. Předně dovolatel namítl, že odvolací soud se prakticky žádným způsobem nevypořádal s jeho odvoláním. Pouze odkázal na závěry či argumentaci soudu prvního stupně. Má tedy za to, že rozsudek soudu prvního stupně řádně nepřezkoumal. 6. Dovolatel připomenul, že soudy obou stupňů označily poškozené za věrohodné. Poukázal však na rozpory mezi jejich výpověďmi a dalšími ve věci provedenými důkazy. 7. Podle výpovědi svědkyně S. V. se jí AAAAA (pseudonym) oproti její výpovědi svěřovala postupně až poté, co byla poškozená předvolána k výslechu v rámci přípravného řízení. Je přitom důležité, zda mělo ke svěření svědkyni dojít před podáním trestního oznámení nebo až po jeho podání. Z výpovědi svědkyně M. H. a jí předložených písemných záznamů vyplývá, že poškozená AAAAA měla navštívit obžalovaného v době po incidentu popsaném ve výroku rozsudku ještě v 9 případech, přestože poškozená uvedla, že obžalovaného již nenavštívila, neboť se ho bála. 8. Výpověď BBBBB (pseudonym), která uvedla, že se měla svěřit ohledně jednání obžalovaného svědkyni H. R., její vychovatelce v dětském domově, je ve zjevném rozporu s výpovědí této svědkyně, která to opakovaně kategoricky popřela. Podle svědkyně uměla poškozená manipulovat se sourozenci, ovlivňovat ostatní a údajně hodně dobře lhala. I v jejím případě z písemných záznamů svědkyně M. H. vyplývá, že i poškozená měla obžalovaného opakovaně navštěvovat i v době po jeho údajném trestněprávním jednání. 9. CCCCC (pseudonym) ve své výpovědi uvedla, že měl ji a její sestru DDDDD (pseudonym) hladit při koupání po těle. Nepamatovala si, že je měl hladit na intimních partiích, a pouze na následující otázku, odpověděla, že si myslí, že tomu tak bylo. Z její výpovědi tedy nevyplývá skutkový závěr, že se dopustil jednání, pro které byl odsouzen. 10. Od počátku trestního řízení si byl vědom zásadního významu výpovědí poškozených a již navrhoval nechat vypracovat jako důkaz znalecké posudky z oboru psychologie k posouzení jejich věrohodnosti. Soud prvního stupně však tomuto důkaznímu návrhu nevyhověl a odvolací soud v takovém postupu soudu prvního stupně neshledal žádné pochybení. Opatření znaleckých posudků přitom bývá v obdobných případech obvyklé. 11. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 2025, č. j. 7 To 69/2025-715, popř. i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 4. 2025, č. j. 16 T 28/2024-648, zrušil a přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 12. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a třetí alternativě a jím uplatněná argumentace mu také odpovídá. 13. Pokud dovolatel namítá, že odvolací soud dostatečně neodůvodnil svoje rozhodnutí, jelikož se nevypořádal se všemi jeho námitkami, lze uvést následující. Jak v dovolacím, tak předtím v odvolacím řízení obviněný převážně opakoval svoji obhajobu, přičemž k takové situaci se vyjádřil například i Ústavní soud v jeho usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, v němž zdůraznil, že ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument a odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (viz např. věc řešená ESLP García proti Španělsku). Totožné stanovisko Ústavní soud zaujal i ve svém usnesení ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, a to s odkazem na rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle proti Finsku, a v řadě jiných svých rozhodnutí. 14. Pokud jde o obviněným naznačené rozpory mezi důkazy, je možné se ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, který konstatoval, že nalézací soud se s těmito dostatečným způsobem vypořádal. Správně přitom odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, přičemž i v rámci vyjádření k dovolání lze na ně plně odkázat. 15. Pokud jde o opomenuté důkazy, obviněný uplatnil návrh na provedení znaleckého zkoumání poškozených již v řízení před soudem prvního stupně. S tímto důkazním návrhem se soud vypořádal náležitě v bodě 41. svého rozhodnutí. Naznal, že výpovědi poškozených jsou zcela věrohodné. Poukázal na to, že poškozené jsou zvlášť zranitelnými oběťmi a není nutné je zatěžovat a přispět tak k jejich sekundární viktimizaci. I soud odvolací následně posoudil, že výpovědi poškozených jsou věrohodné, podrobné, logické, přesvědčivé a konzistentní. Bylo jednoznačně prokázáno, že nejde o výpovědi nacvičené nebo vnucené, jak naznačoval dovolatel v rámci své obhajoby. Je třeba poukázat na to, že hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka je otázkou právní a není tudíž povinností soudu nechat vždy vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, k odpovědi na tuto otázku. Důkazní situace v dané trestní věci byla taková, že soud neměl pochybnost o věrohodnosti výpovědi poškozených, které svědčily o závadovém jednání otce vůči jejich osobě. Znalci totiž nepřísluší provádět hodnocení důkazů a řešit právní otázky. V posuzované trestní věci tedy nevznikla potřeba k objasnění věrohodnosti poškozených pořizovat znalecký posudek. 16. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud do