6 Tdo 593/2017 — Nejvyšší soud

6 Tdo 593/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. f) tr.ř. Datum rozhodnutí:26. 7. 2017 Spisová značka:6 Tdo 593/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.593.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Ne bis in idem Nepřípustnost trestního stíhání Zastavení trestního stíhání Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby Dotčené předpisy:§ 240 odst. 1,2 písm. c) tr. zákoníku § 265k odst. 1,2 tr. ř. § 265l odst. 1 tr. ř. § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. § 251 odst. 1 písm. a), c) předpisu č. 280/2009Sb. § 37b předpisu č. 337/1992Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:3. 11. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 593/2017-31 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 7. 2017 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného P. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 9 To 495/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 T 90/2016, t a k t o : I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 9 To 495/2016, a jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 10 T 90/2016, z r u š u j í . II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e současně z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Benešově p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í :I. 1. Usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 10 T 90/2016, bylo podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. za použití § 172 odst. 1 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného P. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vedené pro skutek kvalifikovaný jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. 2. O stížnosti, kterou podal proti citovanému usnesení státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Benešově, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 9 To 495/2016. Podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. napadené usnesení zrušil a znovu rozhodl tak, že podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. za použití § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že „jako fyzická osoba podnikající podle živnostenského zákona pod obchodní firmou P. P. HUDEBNÍ NÁSTROJE, s místem podnikání P. p., B., registrovaná pod DIČ, jako poplatník daně z příjmů fyzických osob (DPFO) podle § 2 zákona č. 586/1992 Sb., o dani z příjmů v platném znění (ZDP), a osoba povinná k dani z přidané hodnoty (DPH) ve smyslu § 5 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění (ZDPPI) se čtvrtletním zdaňovacím obdobím, za zdaňovací období 2010-2012, se záměrem dosáhnout vyměření nižší DPFO a neodvést DPH a obohatit se tak na úkor státu, nezahrnul do své daňové evidence příjmy ze své obchodní činnosti, čímž zkrátil DPH ve výši 662.744,- Kč a DPFO ve výši 84.105,- Kč, tedy způsobil České republice, zastoupené Finančním úřadem pro středočeský kraj, Územní pracoviště v Benešově, celkovou škodu ve výši 746.849,- Kč“, a to v případech podrobně popsaných ve výroku citovaného rozhodnutí. II. 3. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal nejvyšší státní zástupce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. 4. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že soud druhého stupně se ztotožnil s důvody zastavení trestního stíhání uvedenými v odůvodnění usnesení nalézacího soudu. Shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že finanční úřad provedl u obviněného jakožto daňového subjektu daňovou kontrolu, kterou bylo zjištěno, že obviněný nepřiznal zdanitelné příjmy a neodvedl daň v rozsahu uvedeném v popisu skutku, za což mu bylo dodatečnými platebními výměry vyměřeno daňové penále podle § 251 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“). V souvislosti s tím stejně jako nalézací soud poukázal na závěry rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 4 Afs 210/2014, podle kterých penále podle § 37b zákona č. 337/1992 sb., o správě daní a poplatků (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) ve znění účinném od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2010 a podle § 251 daňového řádu má povahu trestu a je třeba na ně aplikovat čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a články 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S odkazem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Lucky Dev proti Švédsku, stížnost č. 7356/10 ze dne 27. 11. 2014 stížnostní soud uzavřel, že uložení daňového penále obnáší trestní obvinění a došlo jím k vytvoření překážky ne bis in idem ve smyslu čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, neboť za takové jednání byl obviněný již postižen. V důsledku toho dovodil nepřípustnost trestního stíhání obviněného. S tímto závěrem však podle nejvyššího státního zástupce nelze souhlasit. 5. Nejvyšší státní zástupce shodně se soudy nižších stupňů konstatoval, že obviněnému byla dodatečnými platebními výměry doměřena daň z příjmu a daň z přidané hodnoty za období popsané v napadeném usnesení za současného vyměření daňového penále podle § 251 odst. 1 a), c) daňového řádu. Nejvyšší správní soud v rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 4 Afs 210/2014, vskutku vyslovil, že penále podle § 37b zákona o správě daní a poplatků a podle § 251 daňového řádu má povahu trestu a je na něj třeba aplikovat čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a články č. 6 a 7 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a základních svobod. Toto stanovisko zřejmě vyslovil pod vlivem rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 11. 2014 ve věci Lucky Dev proti Švédsku. Nejvyšší správní soud ovšem v tomto rozhodnutí neřešil otázku, zda vyměření penále podle § 37b zákona o správě daní a poplatků představuje překážku rei iudicatae z hlediska možnosti vést proti daňovému subjektu trestní stíhání a uplatnit trestní odpovědnost za trestný čin zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby podle § 240 tr. zákoníku. Uvedl sice, že si je vědom souvislosti závěru, který činí v této věci, s otázkou dvojího postihu téže osoby pro týž skutek, resp. ústavního zákazu takového postupu, současně však konstatoval, že tato otázka přesahuje skutkový i právní rozměr řešeného případu a odpověď na ni by mohla znamenat překročení pravomoci rozšířeného senátu ve smyslu § 17 odst. 1 správního řádu soudního a v konečném důsledku i porušení ústavního principu formulovaného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 6. Na danou trestní věc tedy nelze podle nejvyššího státního zástupce závěry citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu mechanicky uplatňovat. Povaha uložené sankce není jediným kriteriem pro posouzení, zda předchozí uložení sankce za správní delikt brání postihu pachatele v trestním řízení. K zodpovězení otázky, zda se v případě uváděného penále uplatní zásada ne bis in idem ve vztahu k trestní odpovědnosti za uvedený trestný čin, je zapotřebí podrobnější analýzy z hlediska rozboru tří základních kriterií dovozovaných judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, tj. 1) trestní povaha obou sankcí, 2) totožnost skutku (podmínka idem), 3) dvojí řízení (podmínka bis). Nejvyšší státní zástupce přitom odkázal na názor Nejvyššího soudu vyslovený v rozhodnutí ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 749/2014, vycházející z analýzy výkladu pojmu „trestní obvinění“ v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, zejména tzv. Engel kriterií. V daném rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, že pokud finanční úřad uložil daňovému subjektu povinnost uhradit penále na základě § 37b zákona o správě daní a poplatků (resp. § 251 daňového řádu), nejednalo se o sankci za přestupek nebo daňový delikt ve smyslu uvedených Engel kriterií, ale o obligatorní sankci vznikající přímo ze zákona. Jde tedy o následek nesplnění povinnosti tvrzení, který stíhá daňový subjekt a který má povahu deliktu platebního. Podle nejvyššího státního zástupce Nejvyšší soud dosud neučinil žádné meritorní rozhodnutí, kterým by názory vyslovené v rozhodnutí ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 749/2014, revidoval, nebo je označil za překonané. 7. Dále nejvyšší státní zástupce podrobně popsal rozdíly právní