6 Tdo 715/2020 — Nejvyšší soud

6 Tdo 715/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. e) tr.ř. § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Datum rozhodnutí:19. 8. 2020 Spisová značka:6 Tdo 715/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.715.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Podvod Pokus trestného činu Dotčené předpisy:§ 21 odst. 1 tr. zákoníku § 209 odst. 1,3 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:15. 11. 2020 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 3302/20 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 715/2020-1177 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 8. 2020 o dovolání, které podal obviněný M. V., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2020, sp. zn. 6 To 2/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 T 131/2014, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá. Odůvodnění: I. 1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 5 T 131/2014, byl obviněný M. V. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pokusem přečinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „ve dnech 3. 5. 2011 ve Frýdku-Místku na ulici XY v úmyslu se obohatit, uzavřel dohodu o narovnání závazku z půjčky uzavřené mezi věřitelem M. V. a dlužníkem M. P. dne 14. 4. 2010, která byla zajištěna bianko směnkou vystavenou dlužníkem M. P., a fiktivní dohodu o půjčce mezi M. V. jako věřitelem a H. P. jako dlužníkem, k zajištění narovnání závazku z téže půjčky mezi věřitelem M. V. a dlužníkem M. P. ze dne 14. 4. 2010, pohledávku ze dne 14. 4. 2010 úplatně postoupil v přesně nezjištěné době od 14. 4. 2010 do 6. 1. 2011 svému otci P. V. s úmyslem získat finanční prostředky jednak z legálního převodu pohledávky otci, jednak dalším vymáháním této pohledávky po ručiteli H. P., vylákal od směnečného ručitele dlužníka H. P. úhradu dluhu ve výši 300 000 Kč, jednak dne 3. 5. 2011 ve Frýdku-Místku na ulici XY zaplacením finanční hotovosti ve výši 300 000 Kč, jednak bankovním převodem dne 3. 5. 2011 částku 30 000 Kč a dne 6. 5. 2011 částku 20 000 Kč na svůj účet číslo XY vedený u České spořitelny a. s., jímž se poškozený H. P. zbavil závazku z pohledávky, nikoli závazku směnečného, s vědomím, že již není vlastníkem pohledávky zajištěné předmětnou směnkou a osobou oprávněnou domáhat se splnění tohoto závazku pro svoji osobu, a současně, vědom si závazku H. P. plynoucího ze směnky, kterou převedl na otce za úplatu, směnečnému dlužníku H. P. zamlčel v době jejich uzavření smlouvy o narovnání a smlouvy o půjčce zajišťující narovnání, že tuto pohledávku ze smlouvy uzavřené mezi věřitelem M. V. a dlužníkem M. P. dne 14. 4. 2010, z níž mu směnečný dlužník H. P. plnil dne 3. 5. 2011 a 6. 5. 2011, včetně zajišťující bianko směnky, postoupil svému otci P. V., a tak jej ohrozil povinností dvojího plnění, avšak ke vzniku škody nedošlo, a dne 24. 9. 2012 P. V. uplatnil u Krajského soudu v Ostravě směnečnou žalobou na vydání směnečného platebního rozkazu v rámci směnečného řízení vůči žalovanému směnečnému ručiteli H. P. o zaplacení 2 000 000 Kč, platební rozkaz byl Krajským soudem v Ostravě dne 23. 10. 2012 vydán pod č. j. 32 Cm 659/2012-10 a směnečným dlužníkem řádně a včas rozporován podáním námitek, směnečné řízení bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2013 přerušeno a dosud H. P. nebyl zavázán k dalšímu plnění“. 2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 24 měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený H. P. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Odvolání, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a poškozený H. P., byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2020, sp. zn. 6 To 2/2020, podle § 256 tr. ř. zamítnuta. II. 4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), e) a l) tr. ř. 5. Ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že zjištěný skutek, jak je popsán ve výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 10. 2019, nemohl být posouzen jako pokus přečinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Jednání, jak je popsáno ve skutkové větě, není trestným činem. Jednotlivé obligatorní znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu v předmětném popisu skutku podle dovolatele absentují, přestože musí být uvedeny přímo ve výroku o vině. Popis skutku je do jisté míry zmatečný, když je rozdělen do pěti odstavců popisu jednotlivých dějů, aniž by byla „zcela jasně zřejmá jejich vzájemná souvislost ve smyslu naplnění jednotlivých znaků pokusu přečinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku“. 6. Následně uvedl, že uváděná zajišťovací bianko směnka v době převodu směnky, ani v době, kdy měl „vylákat“ od poškozeného H. P. úhradu dluhu, nemohla plnit funkci směnky, nebyla stále vyplněna, nebyla uvedena její směnečná suma, ani splatnost. Až vyplněním směnky vzniká směnečný závazek a vznikají směnečná práva a neúplná blankosměnka se stává skutečnou směnkou a cenným papírem. Poškozený H. P. přitom nebyl dlužníkem ze samotného závazku zajištěného bianko směnkou. V době jednání s obviněným si poškozený H. P. byl vědom, že předmětná bianko směnka nebyla dosud vyplněna a předložena k placení. V uvedené době toto nijak neřešil a nežádal předložení směnky. Dne 3. 5. 2011 tedy nemohl jednat jako směnečný ručitel, ale jednal o narovnání samotného dluhu dlužníka M. P. jako takového, resp. o úhradě tohoto dluhu za dlužníka, čímž by vůči dlužníkovi získal regresní nárok. Samotného směnečného závazku, který v té době ještě nevznikl, se tímto zbavit tak jako tak nemohl. Z výše uvedeného podle dovolatele vyplývá, že ve vztahu k osobě poškozeného H. P. ani nemohl ve smyslu skutkové podstaty trestného činu podvodu způsobit škodu. Pouhý fakt existence blankosměnky sám o sobě ještě o vymahatelnosti takové směnky a možné potencialitě vzniku škody nesvědčí. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 5. 2019 poukazoval, že ohledně potenciálních úvah o vývojových stádiích trestného činu je nutné se současně zabývat vlivem možné obrany formou kauzálních námitek a zda vytváří absolutní či relativní překážku, čímž se však soudy prvního a druhého stupně již nijak nezabývaly a uzavřely, že se jedná o trestný čin ve stadiu pokusu. Skutkový stav neumožňuje podle obviněného činit jakékoli konkrétní a úplné závěry ohledně námitek proti směnce a tím o potencionalitě škody. Nemůže být dovozen ani eventuální příčinný vztah mezi jednáním obviněného a vznikem škody. Nemůže být zřejmé, že činem měla být způsobena větší škoda. 7. Současně dovolatel zmínil, že oznamování postoupení zajištěné pohledávky též avalovi, tj. H. P., zákon neukládá. Dané okolnosti vylučují závěr soudu, že by obviněný nesdělením této informace při jednání s H. P. zamlčel podstatnou skutečnost a tím naplnil tento znak skutkové podstaty trestného činu podvodu. 8. Dále obviněný popsal, že měl reálnou možnost disponovat jak s pohledávkou, tak se směnkou a nepředpokládal, že poškozený nesplní jejich vzájemnou dohodu. Vydání nevyplněné směnky bylo zcela v jeho reálných možnostech. Jednání s poškozeným vedl s cílem dosáhnout vyrovnání předmětné pohledávky, a nikoli se neoprávněně obohatit. Pokud by poškozený dluh za M. P. vyrovnal, v takovém případě bylo úmyslem obviněného mimo jiné vydat avalovanou směnku, což bylo v jeho reálných možnostech. Byť pohledávku vůči M. P. postoupil na svého otce P. V. a s tímto převedl na svého otce rubopisem též zajišťovací směnku, nadále po dohodě s otcem řešil úhradu předmětné pohledávky, resp. směnky, a toto považoval za záležitost mezi ním a otcem. V řízení bylo podle obviněného prokázáno, že i poté, kdy se poškozený dozvěděl, že obviněný není věřitelem předmětné pohledávky a majitelem směnky, měl i nadále snahu věc řešit především s obviněným, se kterým se (na rozdíl od jeho otce) osobně znal. Samotnému dlužníkovi panu M. P. pak bylo postoupení pohledávky řádně písemně oznamováno – doručováno na jím uváděné adrese. Doručení zásilky mu bylo oznámeno a ten si ji v úložní době nevyzvedl. 9. Podle obviněného je podstatou celé záležitosti od počátku soukromoprávní spor mezi H. P., obviněným, potažmo otcem obviněného, o tom