6 Tz 38/2021 — Nejvyšší soud

6 Tz 38/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 8. 2021 Spisová značka:6 Tz 38/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:6.TZ.38.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Rehabilitace Dotčené předpisy:§ 2 odst. 2 předpisu č. 119/1990Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:6. 12. 2021 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 2919/21 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tz 38/2021- USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. 8. 2021 stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněného M. J., nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 3. 1991, sp. zn. 1 Rt 85/91, a rozhodl t a k t o : Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona zamítá. Odůvodnění: I. Stížnost pro porušení zákona 1. Stížností pro porušení zákona (dále též jen „stížnost“) podanou podle § 266 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného M. J. (dále též jen „obviněný“) napadla ministryně spravedlnosti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 3. 1991, sp. zn. 1 Rt 85/91, kterým bylo rozhodnuto tak, že obviněný je účasten soudní rehabilitace podle § 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb. a podle § 2 odst. 1 téhož zákona se rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. 12. 1977, č. j. 1 T 63/77, prohlašuje za zrušený ve výroku o vině trestným činem hanobení republiky a jejího představitele podle § 103 zákona č. 140/1961 Sb. (dále „tr. zák.“), ke dni jeho vydání a že se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, k datu jejich vydání. Trestní stíhání obviněného pro tento trestný čin bylo podle § 2 odst. 2 označeného zákona o soudní rehabilitaci zastaveno. Za trestné činy útoku na státní orgán podle § 154 odst. 2 tr. zák. a dále za pokus trestného činu hanobení národa, rasy a přesvědčení podle § 8 odst. 1 k „§ 198 b)“ tr. zák., kterých se rehabilitace podle oddílu druhého zákona o soudní rehabilitaci netýkala, byl stanoven přiměřený trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. 2. Na základě argumentace obsažené v podané stížnosti pro porušení zákona shledala ministryně spravedlnosti napadené usnesení označeného soudu nezákonným pro porušení § 2 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“), k němuž došlo v neprospěch obviněného, a proto Nejvyššímu soudu navrhla, aby · podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 3. 1991, sp. zn. 1 Rt 85/91, byl porušen zákon v § 2 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci v neprospěch obviněného M. J., · podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil označené usnesení v celém rozsahu, stejně jako další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu a · podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Plzeň-město, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. II. Napadené usnesení a řízení mu předcházející 3. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. 12. 1977, sp. zn. 1 T 63/77, byl obviněný uznán vinným trestným činem hanobení republiky a jejího představitele podle § 103 tr. zák., trestným činem útoku na státní orgán podle § 154 odst. 2 tr. zák. a pokusem trestného činu hanobení národa, rasy a přesvědčení podle § 8 odst. 1 k „§ 198 b)“ tr. zák. [správně § 198 odst. 1 písm. b) tr. zák. – viz bod 15.], za něž byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců. 4. Stížností pro porušení zákona napadeným usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 3. 1991, sp. zn. 1 Rt 85/91, bylo rozhodnuto způsobem uvedeným výše (bod 1.). III. Vyjádření procesních stran 5. Obviněný se k podané stížnosti pro porušení zákona vyjádřil prostřednictvím svého obhájce JUDr. Lubomíra Müllera písemným podáním ze dne 11. 8. 2021. V něm (body I. až III.) uvedl, za jaké trestné činy a k jakému trestu byl odsouzen třemi jím citovanými rozsudky, jak (bod IV.) bylo následně rozhodnuto stran výkonu mu uložených trestů a jak (bod V.) bylo rozhodnuto stížností pro porušení zákona napadeným usnesením. Současně zmínil (body VI. a VII.) výsledek rehabilitačního řízení v ostatních (výše uvedených) trestních věcech. K porušení zákona (bod VIII.) podle něj došlo tím, že mu stížností napadeným usnesením byl „udělen tzv. zbytkový trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců“. S poukazem na rozhodnutí citované v bodě IV. jeho vyjádření má za to, že došlo k porušení zásady ne bis in idem, když mu byl v rehabilitačním řízení dne 5. 3. 1991 znovu uložen trest. Rozporuplnost současného stavu dokládá obviněný v bodě IX. svého vyjádření (vydání osvědčení, že byl účastníkem odboje a odporu proti komunismu). 6. Závěrem svého vyjádření (bod X.) obviněný · vyjádřil souhlas se stížností pro porušení zákona, pokud v ní ministryně spravedlnosti navrhla, aby bylo vysloveno porušení ustanovení § 2 odst. 2 zák. č. 119 Sb., v platném znění s tím, že by mohlo být vysloveno i porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“), · navrhl zrušit jen výrok „Za trestný čin útoku na státní orgán a pokus trestného činu hanobení národa, rasy a přesvědčení podle §§ 154/2 a 8/1 k § 198 b) zák. č. 140/1961 Sb., kterých se rehabilitace dle oddílů druhého zák. č. 119/90 Sb. netýká, se stanoví podle § 2 odst. 2 zákona trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců“, · zmínil, že věc je třeba podle zavedené judikatury předložit Okresnímu soudu Plzeň-město, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 7. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství v úvodu svého vyjádření zrekapitulovala podstatu podaného mimořádného opravného prostředku. Poukázala na to, že porušení zákona je stížností shledáváno při aplikaci ustanovení § 2 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, z jehož znění vyplývá, že vztahuje-li se rehabilitace podle odstavce 1 jen na některý z trestných činů, za nějž byl uložen úhrnný nebo souhrnný trest, stanoví soud podle vzájemného poměru závažnosti přiměřený trest za trestné činy rehabilitací nedotčené nebo od stanovení přiměřeného trestu upustí. Jinak trestní stíhání zastaví. V této souvislosti se napadenému rozhodnutí vytýká, že pokud mělo být dosaženo účelu zákona o soudní rehabilitaci, pak bylo namístě, aby ve vztahu k trestným činům, jichž se rehabilitace ze zákona ve smyslu § 2 zákona o soudní rehabilitaci netýkala, bylo od stanovení přeměřeného trestu upuštěno. Důvod, pro který takto mělo být rozhodnuto o trestných činech rehabilitací ze zákona nedotčených, spočíval ve zohlednění právních účinků usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 8. 1979, sp. zn. 3 Nt 304/79, kterým bylo podle § 327 odst. 2 tr. ř. upuštěno od výkonu zbytku trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a dvou měsíců, uloženého mj. i dle výše uvedeného odsuzujícího rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. 12. 1977, sp. zn. 1 T 63/77, a jímž dále bylo podle § 72 odst. 1, 4 tr. zák. (pro nevyléčitelnou duševní chorobu) uloženo M. J. ochranné psychiatrické ústavní léčení. 8. V návaznosti na uvedené zmínila, že z § 2 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. vyplývá, že soud podle vzájemného poměru závažnosti uloží přiměřený trest za trestné činy rehabilitací nedotčené nebo od stanovení přiměřeného trestu upustí. S odkazem na dostupnou judikaturu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 1990, sp. zn. VII Torz 15/90) je třeba uvést, že: „Podle § 2 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. platí pro výměru přiměřeného trestu základní kritérium, kterým je porovnání vzájemného poměru závažnosti činů, jimiž byl odsouzený uznán vinným v původním rozhodnutí. Oproti typové závažnosti jednání pachatele vyjádřené rozpětím trestní sazby v příslušném zákoně je zde zdůrazněn princip posouzení vzájemného poměru konkrétní závažnosti posuzovaných jednání, který je určován konkrétním stupněm jejich společenské nebezpečnosti. V případech, kdy tato konkrétní závažnost posuzovaného jednání je zřetelně nižší než závažnost typová, nelze vyloučit možnost stanovení přiměřeného trestu i pod dolní hranici zákonné sazby, a to i bez ohledu na použití speciálních ustanovení pro snížení výměry trestu (§ 30 zák. č. 86/1950 Sb., § 40 zák. č. 140/1961 Sb.)“. 9. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se přitom podle státní zástupkyně nepodává, jakými konkrétními úvahami byl soud ve smyslu § 2 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci veden při ukládání přiměřeného trestu za trestné činy rehabilitací ze zákona nedotčené, poukázal-li pouze formálně na vzájemný poměr jejich závažnosti. Takový poměr nelze v daném případě ani zpětně vyhodnotit za stavu, že se spisová dokumentace, vztahuj