6 Tz 94/2017 — Nejvyšší soud

6 Tz 94/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 12. 2017 Spisová značka:6 Tz 94/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:6.TZ.94.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Vyhýbání se výkonu vojenské služby Dotčené předpisy:§ 268 odst. 2 tr. ř. § 269 odst. 2 tr. ř. § 271 odst. 1 tr. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:16. 3. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tz 94/2017-37ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 13. 12. 2017 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Veselého a soudců JUDr. Ivo Kouřila a JUDr. Josefa Mazáka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. R., proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 20. 11. 1957, sp. zn. T 184/57, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o : Pravomocným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 20. 11. 1957, sp. zn. T 184/57, byl v neprospěch obviněného J. R. porušen zákon v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon. Napadený rozsudek s e z r u š u j e . Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný J. R. , zemřelý 5. 2. 2010 ve S., naposledy bytem S., K., s e podle § 226 písm. b) tr. ř. z p r o š ť u j e obžaloby pro skutek spočívající v tom, že „dne 13. 9. 1957 při nástupu vojenského cvičení u útvaru v M. L. odmítl obléci stejnokroj a převzíti zbraň z důvodů svého náboženského přesvědčení a stejnokroj oblékl a zbraň převzal teprve po 16. 9. 1957, když bylo proti němu vzneseno obvinění“, ve kterém byl rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 20. 11. 1957, sp. zn. T 184/57, shledán trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, neboť označený skutek není trestným činem. O d ů v o d n ě n í : I. 1. Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 20. 11. 1957, sp. zn. T 184/57, byl obviněný J. R. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon (dále jen „trestní zákon“), kterého se měl dopustit tím, že „dne 13. 9. 1957 při nástupu vojenského cvičení u útvaru v M. L. odmítl obléci stejnokroj a převzíti zbraň z důvodů svého náboženského přesvědčení a stejnokroj oblékl a zbraň převzal teprve po 16. 9. 1957, když bylo proti němu vzneseno obvinění“. Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 270 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle § 24 odst. 1 a § 25 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. 2. Obviněný ani jeho pozůstalí nepožádali o provedení přezkumného řízení podle zákona č. 119/1991 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Návrh na přezkum ve věci nepodal ani příslušný prokurátor. II. 3. Proti pravomocnému rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 20. 11. 1957, sp. zn. T 184/57, podal ministr spravedlnosti České republiky (dále jen „ministr spravedlnosti“) podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného. 4. V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku zrekapituloval průběh trestního řízení a připomněl dikci § 15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky, § 1 odst. 1 zákona č. 64/1956 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „trestní řád“), § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona a § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“). Poté uvedl, že v dané věci bylo při přezkumném řízení vycházeno z účelu zákona o soudní rehabilitaci, jehož vydáním sledoval zákonodárce především odstranění největších křivd, které se v 50. letech 20. století staly v justičním rozhodování tak, jako tomu bylo v této věci, kdy byl obviněný v podstatě odsouzen pro své náboženské přesvědčení. V této souvislosti namítl, že v době rozhodování bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech nebylo zohledněno, že obviněný uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené tehdejším ústavním zákonem č. 150/1948 Sb. (tzv. Ústavou 9. května 1948). Podotkl, že právo na svobodu svědomí nelze zaměňovat se svobodou náboženskou, zejména pokud motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. Vzhledem k výše uvedenému uzavřel, že napadeným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech byl porušen zákon v neprospěch obviněného, takže je namístě jeho zrušením napravit nezákonný stav a poskytnout tímto způsobem určité zadostiučinění obviněnému, který setrval na svém náboženském přesvědčení i v době totalitního režimu, resp. jeho pozůstalým. 5. Z těchto důvodů ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 20. 11. 1957, sp. zn. T 184/57, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení § 1 odst. 1 trestního řádu ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek, jakož i všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, dále postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř. a za použití § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby vojenského prokurátora pro shora popsaný skutek, neboť tento není trestným činem. 6. Ke stížnosti pro porušení zákona se vyjádřil obhájce zemřelého obviněného, JUDr. Lubomír Müller, s tím, že ji pokládá za důvodnou, neboť napadený rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 20. 11. 1957, sp. zn. T 184/57, je v přímém protikladu s právním názorem vysloveným Ústavním soudem v obdobných kauzách, k čemuž poukázal na jeho nálezy sp. zn. II. ÚS 285/97, sp. zn. I. ÚS 671/01, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a sp. zn. II. ÚS 674/01. Připomněl, že ve všech uvedených případech šlo o jediné odepření vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského přesvědčení před rokem 1990, přičemž na tyto nálezy navazují i rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. rozsudek velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tz 67/2003), které je prakticky aplikovaly. Dále poznamenal, že napadeným rozsudkem byla porušena i zásada ne bis in idem, k čemuž poukázal na předchozí rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech sp. zn. T 179/56, který dosud nebyl zrušen, přičemž v dané věci probíhá přezkum podnětu ke stížnosti pro porušení zákona. V tomto ohledu odkázal zejména na nálezy Ústavního soudu č. 32/1997 Sb. a č. 38/1999 Sb. V neposlední řadě vyjádřil souhlas s návrhy ministra spravedlnosti, byť nad rámec toho uvedl, že není třeba vyslovovat porušení zákona v ustanovení § 1 odst. 1 trestního řádu, a dodal, že v případě porušení zásady ne bis in idem některé senáty v obdobných kauzách zprošťují obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., zatímco jiné zastavují trestní stíhání pro nepřípustnost podle § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. 7. Intervenující státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se ve veřejném zasedání s podanou stížností pro porušení zákona v plném rozsahu, včetně závěrečného návrhu, ztotožnil. Nad rámec toho pouze navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil zejména porušení ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona. Vyjádřil se i k námitce obhájce obviněného stran porušení zásady ne bis in idem s tím, že taková výhrada nebyla předmětem stížnosti pro porušení zákona a pro její řešení nejsou podklady ve spisovém materiálu, takže by neměla být v rámci tohoto řízení řešena. III. 8. Nejvyšší soud na základě § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla podána stížnost pro porušení zákona, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, načež shledal, že zákon byl napadeným rozhodnutím soudu skutečně porušen v neprospěch obviněného. 9. Nejvyšší soud přitom vycházel z právní úpravy, kterou bylo třeba aplikovat v době rozhodování soudu o podané obžalobě. Ta garantovala svobodu svědomí na úrovni ústavního zákona č. 150/1948 Sb., neboť § 15 odst. 1 Ústavy Československé republiky z roku 1948 stanovil, že svoboda svědomí se zaručuje. Zdůrazňuje ovšem, že při výkladu těchto norem postupoval způsobem níže rozvedeným (viz