7 Tdo 1127/2007 — Nejvyšší soud

7 Tdo 1127/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 10. 2007 Spisová značka:7 Tdo 1127/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.1127.2007.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 7 Tdo 1127/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 31. 10. 2007 o dovolání obviněného M. B. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 14 To 86/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 11 T 1/2006 t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 2. 3. 2007, sp. zn. 11 T 1/2006, byl obviněný M. B. uznán vinným trestným činem ohrožení a poškození životního prostředí podle § 181a odst. 1 tr. zák. a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody na pět měsíců se zkušební dobou osmnácti měsíců. Jako trestný čin posoudil Okresní soud v Chrudimi skutek, který podle jeho zjištění spočíval v tom, že obviněný jako spolumajitel bývalého mlýna v B. P. a v něm provozované malé vodní elektrárny a držitel oprávnění nakládat s vodami za účelem využití jejich energetického potenciálu k výrobě elektrické energie nejméně v období od 27. 2. 2003 do 20. 5. 2003 a poté ve dnech 12. 6. 2003 a 15. 10. 2003 převáděl veškerou přitékající vodu přes náhon na svoji malou vodní elektrárnu, takže úsek vodního řečiště řeky Ch. v rozmezí říčního kilometru 43,642 až říčního kilometru 42,297, tj. v délce 1,345 km, situovaný v celé této délce v Chráněné krajinné oblasti Ž. h. a zčásti i v přírodní rezervaci V. a ve zbytku v jejím ochranném pásmu, zůstával až na nepatrný průsak vody jezovou konstrukcí bez vody, a tím došlo k negativnímu ovlivnění až devastaci ochuzením společenstva makrozoobentosu, snížení jeho potravní nabídky a krytových kapacit, poškození struktury společenstva, změně věkové struktury společenstva, zhoršení samočisticí schopnosti toku, významnému zhoršení podmínek pro existenci dvou druhů zvláště chráněných živočichů (vranka obecná a mník jednovousý) a také k úhynu 24 kusů vranky obecné a 2 kusů pstruha potočního. Tímto jednáním obviněný podle Okresního soudu v Chrudimi porušil zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v ustanoveních § 2 odst. 2 písm. b), i), § 5 odst. 1, § 26 odst. 3 písm. a), § 34 odst. 1 písm. a), § 50 odst. 1, 2 a zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, v ustanoveních § 8 odst. 2, § 17 odst. 1, jelikož tato ustanovení mu ukládají chránit planě rostoucí rostliny a volně žijící živočichy, pozitivně ovlivňovat jejich vývoj v přírodě a zabezpečovat předpoklady pro jejich zachování, udržovat přirozené podmínky pro život vodních ekosystémů a zakazují měnit vodní režim v první a druhé zóně chráněné krajinné oblasti a působit změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystému životního prostředí v přírodních rezervacích. Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 14 To 86/2007, podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích. Výrok o zamítnutí odvolání napadl v celém rozsahu, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V mezích tohoto dovolacího důvodu namítl, že z jeho strany nešlo o nepovolenou činnost v oblasti nakládání s povrchovými vodami, že za tohoto stavu pouhé odvedení vody z koryta řeky nemůže být trestným činem, chybí-li znak, že k němu došlo bez povolení, a že ta ustanovení, která jsou citována ve výroku o vině, mu žádné povinnosti neukládají. Zpochybnil naplnění materiální podmínky trestnosti činu. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Soudy v této věci znovu rozhodovaly poté, co jejich předchozí odsuzující rozhodnutí byla z podnětu dovolání obviněného, které bylo podáno z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zrušena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 7 Tdo 51/2006. Již v tomto usnesení Nejvyšší soud mimo jiné vyložil, že skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž obviněný brojil proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily a v jakém rozsahu provedly dokazování, nejsou dovolacím důvodem. Přesto obviněný v dovolaní podaném proti novému rozhodnutí, tj. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 14 To 86/2007, opět uplatnil i námitky, jimiž zpochybňoval provedené důkazy, jejich hodnocení soudy a v návaznosti na to i skutková zjištění soudů. Tato část dovolání je mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud k ní proto nijak nepřihlížel. Dovolacím důvodem podle citovaného ustanovení je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Právní posouzení skutku jako posouzení hmotně právní znamená aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistil soud. Otázkou správnosti právního posouzení skutku se proto Nejvyšší soud v dané věci zabýval ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistil Okresní soud v Chrudimi a se kterým se v napadeném usnesení ztotožnil i Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích. Obviněný v dovolání vyjádřil také názor, že samosoudce, který rozhodoval u Okresního soudu v Chrudimi, byl podjatý. To však nespadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný nepodal dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., jímž je mimo jiné to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Proto se Nejvyšší soud otázkou vyloučení samosoudce nezabýval. Nejvyšší soud shledal, že v části, v níž obsahuje námitky korespondující s uplatněným dovolacím důvodem, je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné. Jakkoli je otázka samotné oprávněnosti provozované činnosti obviněného významná pro celkové posouzení závažnosti věci, není otázkou, která by byla z hlediska znaků trestného činu ohrožení a poškození životního prostředí podle § 181a odst. 1 tr. zák. rozhodující. Ostatně ve výroku o vině je výslovně konstatováno, že obviněný byl držitelem oprávnění k nakládání s vodami za účelem využití jejich energetického potenciálu k výrobě elektrické energie. Obviněný nebyl odsouzen za to, že z řeky Ch. odebíral vodu pro malou vodní elektrárnu, kterou provozoval, ale za to, že odebíral v e š k e r o u vodu a že tím způsobil, že řečiště zůstalo v délce 1,345 km bez vody (se změnami, které to vyvolalo na životním prostředí, resp. jeho složce). I když obviněný v řízení po zrušení předchozích odsuzujících rozhodnutí předložil listinné důkazy, jimž prokazoval platnost původního vodního oprávnění z roku 1942, v žádném případě nemohl z tohoto oprávnění dovozovat, že je možné, aby z toku řeky Ch. odváděl do své malé vodní elektrárny veškerou vodu. Jasná omezení týkající se množství odváděné vody pro obviněného vyplývala z rozhodnutí býv. Okresního úřadu Chrudim - referátu životního prostředí, oddělení vodního hospodářství ze dne 29. 6. 1999, č. j. ŽP/VH/419/98/99, a z rozhodnutí Městského úřadu Chrudim - odboru životního prostředí, oddělení vodního hospodářství ze dne 12. 3. 2003, č. j. ŽP/VH/397/02/03/ŠI/Ku-664. Odvedení veškeré vody z řečiště řeky Ch. bylo evidentním nedodržením podmínek stanovených v těchto rozhodnutích pro provoz malé vodní elektrárny. Avšak ani to, že obviněný nedodržel podmínky stanovené uvedenými rozhodnutími, není z hlediska znaků trestného činu ohrožení a poškození životního prostředí podle § 181a odst. 1 tr. zák. samo o sobě podstatné, neboť zákonným znakem trestného činu je porušení p ř e d p i s ů , a to předpisů o ochraně životního prostředí nebo předpisů o ochraně a využívání přírodních zdrojů. V souladu s tím je výrok o vině obviněného konstruován, neboť v něm byla (až na jednu výjimku uvedenou v dalších částech tohoto usnesení) odpovídajícím způsobem specifikována zákonná ustanovení, kterým se posuzované jednání obviněného příčilo a která jím byla porušena. I když jsou tato ustanovení koncipována tak, že svým doslovným zněním expressis verbis neukládají nějaké blíže konkretizované povinnosti, vyplývá z jejich obsahu a smyslu především to, že každý je povinen zdržet se jednání, které by bylo s těmito ustanoveními v rozporu. Pokud tedy obviněný v dovolání namítal, že ustanovení citovaná ve výroku o vině mu neu