7 Tdo 1139/2024 – Nejvyšší soud

7 Tdo 1139/2024-139 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 1. 2025 o dovolání obviněného P. Š. podaném proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 17. 9. 2024, sp. zn. 55 To 276/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 1 T 67/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. Š. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 7. 2024, č. j. 1 T 67/2024-86, byl obviněný P. Š. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře sto padesáti hodin. Podle § 63 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 48 odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby se po dobu výkonu trestu obecně prospěšných prací zdržel požívání alkoholu a podrobil se namátkovým kontrolám na jeho přítomnost ze strany Probační a mediační služby. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání jedenatřiceti měsíců. 2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že dne 9. 5. 2024 v době kolem 23:45 hod. v Olomouci-XY, ve stavu neslučitelném s bezpečným řízením motorového vozidla, po předchozím požití alkoholických nápojů, záměrně řídil po pozemních komunikacích, nejméně po ulici XY, osobní motorové vozidlo zn. Mercedes Benz, přičemž následně byl stavěn a kontrolován hlídkou Policie ČR, kdy při dechové zkoušce kalibrovaným přístrojem Dräger Alcotest 7510 byla v čase 23:49:40 hod. naměřena hodnota 3,04 ‰ alkoholu v dechu a v čase 23:57:52 hod. byla naměřena hodnota 3,12 ‰ alkoholu v dechu. 3. Usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 17. 9. 2024, č. j. 55 To 276/2024-107, bylo odvolání obviněného směřující proti výroku o trestu zákazu činnosti rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v jehož rámci nejprve citoval znění všech důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. a následně vyjádřil své přesvědčení, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Soudy obou stupňů podle něj nesprávně právně vyhodnotily důkazy a „skutkový stav podle popsaného skutkového stavu“ a nesprávně vyměřily výši uloženého trestu. Byl porušen čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, k čemuž citoval z nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, podle něhož není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (zásada in dubio pro reo). Obhajoba měla za to, že soudy dostatečně nezohlednily učiněné prohlášení viny, ačkoli lze hovořit o jednom ze základních práv obviněného před soudem v rámci trestního řízení. Jedná se o zásadní institut, na jehož základě je povinností soudu, aby toto zohlednil jako polehčující okolnost při ukládání druhu a výše trestu. Dovolatel zcela dobrovolně prohlásil svou vinu, když projevil značnou dávku sebereflexe, a tím, že soudy jeho prohlášení nezohlednily, narušily zásadní právo dovolatele na řádnou obhajobu. Dále deklaroval, že vše řádně vysvětlil a soudu projevil svou upřímnou lítost. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a tomuto věc vrátil zpět k rozhodnutí. 5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedl, že z podaného dovolání není dostatečně zřejmé, zda obviněný hodlal zpochybnit také výrok o vině nebo svůj mimořádný opravný prostředek zaměřil pouze do výroku o trestu. Uvedl, že případné dovolání proti výroku o vině by bylo s ohledem na zaměření odvolání a soudem přijaté prohlášení viny obviněného nepřípustné. Pokud se jedná o námitky obviněného proti výroku o trestu, ty označil za nepodřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nebylo by pak možné uvažovat ani o důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., neboť tresty uložené obviněnému byly uloženy jako tresty přípustné, a to rovněž v zákonných výměrách. Ostatně proti druhu uložených trestů obviněný v podaném dovolání nic konkrétního nenamítal a spokojil se s obecným poukazem na „nepřiměřenou výši uloženého trestu“, aniž by současně specifikoval, jakých trestů se jeho výhrada týká a v čem je jejich výše nepřiměřená. Uložené tresty pak rozhodně nejsou ani extrémně přísné a zjevně nespravedlivé, zasahující ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného, kdy jejich druh i výše byly oběma soudy odůvodněny řádně, s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem, a rovněž způsobem ústavně konformním. Odkázal pak na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů s dodatkem, že není pravdivým tvrzení obviněného o nezohlednění prohlášení jeho viny. Soudy jej neopomněly, avšak současně důvodně akcentovaly, že s přihlédnutím k jeho přistižení při činu nelze prohlášení viny přeceňovat. Obdobně nepřehlédly jakousi formu lítosti obviněného, kterou však v reakci na jeho prezentaci a naučené fráze označily spíše za projev jeho vlastní sebelítosti nad očekávaným trestem. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. III. Přípustnost dovolání 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí. 7. Dospěl přitom k závěru, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Přičemž dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 17. 9. 2024, č. j. 55 To 276/2024-107, je přípustné toliko částečně proti výroku o trestu. 8. Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 265a odst. 1 tr. ř. je totiž skutečnost, že proběhlo řízení před soudem prvního stupně, ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí předpokládaných ustanovením § 265a odst. 2 tr. ř. Dovolání je pak nepřípustné, jestliže je jím napadeno jiné rozhodnutí, než je rozhodnutí soudu ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř., anebo když jím dovolatel napadá takovou část rozhodnutí, kterou nepřezkoumával a nebyl povinen přezkoumat ve druhém stupni ani odvolací soud. Rozhodnutí soudu druhého stupně lze totiž dovoláním napadat pouze v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn a povinen přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně podle hledisek vymezených v § 254 odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1464/2003, uveřejněné pod č. 1/2005 Sb. rozh. tr.). Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost je přezkoumat ani podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, uveřejněné pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). 9. Z hlediska přípustnosti tohoto dovolání je určující, že obviněný proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání toliko do výroku o trestu zákazu činnosti. Odvolací soud návazně přezkoumal výrok o trestu, jakož i řízení, které mu předcházelo. Vzhledem k tomu, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k výroku o vině nepřezkoumával, a současně platí, že dovolatel může dovoláním napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud shledal, že v rozsahu, v jakém obviněný patrně napadal výrok o vině (byť nutno podotknout, že částečně neurčitě, neboť vytýkal zcela obecně, že soudy nesprávně právně vyhodnotily důkazy a skutkový stav, jakož i nesprávné právní posouzení skutku s odkazem na porušení zásady in dubio pro reo), není dovolání ve smyslu § 265a odst. 1 tr. ř. přípustné. IV. Důvodnost dovolání 10. Dovolatel však rozporoval usnesení odvolacího soudu i ve výroku o trestu za uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 11. Svou argumentaci založil na přesvědčení, že výše uloženého (avšak nespecifikovaného) trestu byla nesprávně vyměřena. Své mínění odůvodnil na základě nezohlednění učiněného prohlášení viny jakožto polehčující okolnosti. Rovněž pak zdůrazňoval projevenou sebereflexi a u