7 Tdo 148/2012 — Nejvyšší soud

7 Tdo 148/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. b) tr.ř. § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Datum rozhodnutí:15. 2. 2012 Spisová značka:7 Tdo 148/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.148.2012.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vydírání Dotčené předpisy:§ 235 odst. 1,2 písm. b) tr. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:13. 3. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 7 Tdo 148/2012-70 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. 2. 2012 o dovoláních obviněných P. D ., a J. V. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 14 To 218/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 1 T 84/2008 t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. D. a J. V. o d m í t a j í . O d ů v o d n ě n í Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 1 T 84/2008, byli obvinění P. D. a J. V. uznáni vinnými trestným činem omezování osobní svobody podle § 231 odst. l tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. a odsouzeni podle § 235 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. l tr. zák. každý k úhrnnému trestu odnětí svobody na 30 měsíců s tím, že pro výkon trestu byl každý z obviněných zařazen podle § 39a odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Výrokem podle § 228 odst. l tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Kromě toho bylo rozhodnuto také ohledně obviněného A. K.. O odvoláních, která podali všichni obvinění, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 14 To 218/2011. Podle § 258 odst. l písm. b), d), e), f) tr. ř. byl rozsudek Okresního soudu v Táboře v celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo ve věci všech obviněných nově rozhodnuto, a to v případě obviněných P. D. a J. V. tak, že byli uznáni vinnými trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a odsouzeni podle § 235 odst. 2 tr. zák. každý k trestu odnětí svobody na 24 měsíců s tím, že pro výkon trestu byl každý z nich zařazen podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem. Nově bylo rozhodnuto také o náhradě škody výrokem podle § 228 odst. l tr. ř., podle § 229 odst. 2 a podle § 229 odst. 1 tr. ř. Jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. posoudil Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře skutek, který podle jeho zjištění a předtím až na drobnější odchylky i podle zjištění Okresního soudu v Táboře spočíval v podstatě v tom, že obvinění A. K., P. D. a J. V. dne 26 .4. 2008 kolem 05,00 hodin před kulturním domem v D., okr. T., se dohodli, že někam odvezou a vystraší A. C., aby jim sdělil informace o prodeji zbraní a drog, následně obvinění P. D. a J. V. chytili poškozeného za ruce, odtáhli ho na parkoviště, kde ho obviněný A. K. donutil vlézt do zavazadlového prostoru svého osobního automobilu, odvezli ho do lesa u obce Z., okr. P., postavili ho ke stromu, bili ho pěstmi převážně do obličeje a břicha a obviněný A. K. ho i kopal, po celou dobu ho nutili, aby se přiznal, že prodává zbraně a drogy a uvedl k tomu podrobnosti, což poškozený ze strachu učinil, a nakonec ho kolem 08,00 hodin předali hlídce Městské policie M. a jejím prostřednictvím Obvodnímu oddělení Policie České republiky v M.. Obvinění P. D. a J. V. podali prostřednictvím společného obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře. Tento rozsudek napadli v celém rozsahu, který se jich týkal. Odkázali na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. l písm. b), g), 1) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. b) tr. ř. obvinění spojili s námitkami proti tomu, že u Okresního soudu v Táboře byla věc rozhodnuta senátem, jehož předsedu označili za vyloučeného vzhledem k jeho dřívějšímu působení ve funkci soudce vojenského soudu před rokem 1989. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. obvinění zahrnuli námitky směřující především proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, a proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy. Další námitky zahrnuté pod tento dovolací důvod opřeli o názor, že zákonným znakům trestného činu vydírání neodpovídají ani ta skutková zjištění, která učinily soudy. Dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř. obvinění uplatnili ve spojení s předcházejícími dovolacími důvody. Obvinění P. D. a J. V. se dovoláními domáhali toho, aby Nejvyšší soud ohledně nich zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Nejvyšší soud shledal, že dovolání byla podána zčásti z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a že pokud se opírají o námitky, které lze považovat za dovolací důvody, jsou zjevně neopodstatněná. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů stanovených v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí pouze formálně deklarovat zákonný dovolací důvod. Uplatněné námitky mu musí odpovídat také svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů není podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud plnil roli běžné třetí instance, která přezkoumává skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k přezkumu skutkových zjištění. V rozporu s tím je ta část podaných dovolání, v níž obvinění uplatnili námitky proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině. Tyto námitky svým obsahem neodpovídají žádnému z deklarovaných dovolacích důvodů, stojí mimo rámec dovolacích důvodů a Nejvyšší soud k nim proto nijak nepřihlížel. V této části byla dovolání podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami, které bylo možno podřadit pod některý z uplatněných dovolacích důvodů. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle § 265b odst. l písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán, avšak tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Námitky obviněných, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, směřovaly proti osobě předsedy senátu Okresního soudu v Táboře a byly bezvýsledně uplatněny již v původním řízení před tím, než Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozhodl napadeným rozsudkem. Obsahem těchto námitek bylo tvrzení, že předseda senátu Okresního soudu v Táboře, který studoval na právnické fakultě od roku 1978 a jako voják z povolání byl důstojníkem tehdejší Československé lidové armády ve funkci vojenského soudce a navíc i členem tehdejší Komunistické strany Československa, nemohl změnit „dřívější náhled ... na to, jak se mají chovat vojáci a jaké mají mít morální kvality, popřípadě jakých činů se mohou či nemohou dopustit“. Uvedené námitky obvinění spojovali s okolností, že sami jsou profesionálními vojáky Armády České republiky a působí ve speciálních jednotkách. Podle zmíněných námitek obvinění „páchali svou trestnou činnost s přesvědčením, že tak dělají službu společnosti, a očekávali za to spíše pochvalu než trest“. Podle obviněných byl předseda senátu Okresního soudu v Táboře vyloučen právě proto, že vzhledem k své minulosti nebyl schopen takového náhledu na posuzovanou věc, jaký odpovídal motivům, z nichž vycházelo jejich jednání. Tyto námitky však rozhodně nemohou obstát. Podle § 30 odst. l tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mimo jiné soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Takto vymezené podmínky vyloučení soudce jsou splněny za situace, že tu je nějaký bližší osobní vztah soudce k projednávané věci nebo k osobám vystupujícím v řízení. Vztah soudce k věci je důvodem jeho vyloučení zejména tehdy, jestliže soudce byl např. svědkem či účastníkem událostí, které jsou předmětem řízení, jestliže je na určitém výsledku řízení sám zainteresován, jestliže věc ze své osobní pozice již nějak ovlivňoval apod. Vztah soudce k osobám vystupujícím v řízení je důvodem jeho vyloučení zejména tehdy, jestliže vzt