7 Tdo 214/2021 – Nejvyšší soud

7 Tdo 214/2021-385 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. 3. 2021 o dovolání obviněného M. K., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 8 To 290/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 2 T 76/2019 takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 22. 6. 2020, č. j. 2 T 76/2019-335, byl M. K. uznán vinným pokusem přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, za které mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho a půl roku. Současně mu bylo uloženo, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil zaplatil způsobenou škodu. Dále bylo rozhodnuto, že obviněný je povinen zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 2 832 Kč. 2. Trestné činnosti se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný tím, že dne 7. 10. 2018 v době kolem 19:00 hodin na ulici před rodinným domem č. p. XY v obci XY, okres Vyškov, fyzicky napadl D. G., nar. XY, kterého nejprve opakovaně udeřil rukou do oblasti hlavy a v dalším průběhu incidentu opakovaně do horní části těla, čímž mu způsobil zranění spočívající v bolestivém prosáknutí měkkých tkání ve spánkové krajině vlevo, podvrtnutí krční páteře, začervenání kožního krytu s okrsky po poškrábání na pravé straně krku a zhmoždění palce pravé ruky s otokem a omezením hybnosti, přičemž výrazné znesnadnění obvyklého způsobu života nepřesáhlo sedm dnů. 3. Proti rozsudku podal obviněný odvolání (do všech jeho výroků), na jehož základě Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 10. 2020, č. j. 8 To 290/2020-357, podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a nově rozhodl tak, že při zachování výše citovaného popisu skutku podle § 222 odst. 2 tr. ř. věc postoupil k projednání Městskému úřadu ve Vyškově, neboť se nejedná o trestný čin, avšak žalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek. 4. Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že nebyl tím, kdo začal konflikt, první útočil poškozený. Na místě v tu chvíli kromě nich dvou byla svědkyně A. Š., která popsala, kdo byl iniciátorem útoku. Tato skutečnost je podle obviněného potvrzena i audio nahrávkou a odborným vyjádřením PhDr. Tomáše Nováka. Obviněný navíc již několik let před incidentem žádal o změnu místa předávání dítěte, neboť očekával, že by mohlo k nějakému konfliktu dojít. Ačkoliv odvolací soud poukázal na osobu poškozeného, motiv jednání obviněného a provokaci ze strany bývalých příbuzných, žádný z dalších účastníků konfliktu nebyl postaven před přestupkovou komisi. Podle obviněného tedy není důvod, aby tomu tak bylo v jeho případě. 5. Obviněný dále uvedl, že u hlavního líčení byla jako veřejnost přítomna předsedkyně přestupkové komise Městského úřadu ve Vyškově Mgr. Jana Zelová, na jejíž rozhodnutí opakovaně podával stížnosti a odvolací správní orgán potvrdil nezákonnost těchto rozhodnutí. Celá přestupková komise je z tohoto důvodu podle obviněného z projednávání věci vyloučena, neboť Mgr. Jana Zelová je jedinou členkou komise s právnickým vzděláním. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto nezákonné a nepřezkoumatelné. 6. Závěrem dovolání obviněný uvedl následující formulaci: „Protože oba soudy důkazy zcela opomněly, přičemž šlo o důkazy, které měly nebo alespoň mohly mít podstatný vliv pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání a v návaznosti na posouzení výroku ve věci samé, odkazuji na nález Ústavního soudu...“, aniž by však jakékoli důkazy označil. Za daných okolností lze podle něj připustit, aby i skutkové námitky byly způsobilé založit dovolací přezkum. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného dne 15. 3. 2021 písemně vyjádřil, ovšem krátce před konáním neveřejného zasedání (senátu předloženo 16. 3. 2021), které bylo dne 10. 3. 2021 nařízeno na 17. 3. 2021. Proto nebylo vyjádření státního zástupce již zasíláno dovolateli k případné replice. Státní zástupce v tomto vyjádření připomněl, že obviněný napadl usnesení o postoupení věci k projednání (případného) přestupku. Z námitky obviněného ohledně „konečného hmotně právního posouzení“, je patrno, že obsahu a významu napadeného usnesení ne zcela přesně porozuměl a že se domnívá, že hmotně právně posoudil jeho skutek odvolací soud. Avšak smysl a význam napadeného usnesení je zcela opačný. Odvolací soud vyslovil, že se nejedná o čin soudně trestný a že jej z tohoto důvodu hmotně právně posuzovat nebude. K hmotně právnímu posouzení pouhého přestupku není soud v trestním řízení ani oprávněn. Odvolací soud proto ponechal ono „konečné hmotněprávní posouzení“ na správním orgánu. 8. Pokud jde o námitku, že přestupková komise při Městském úřadu ve Vyškově je z projednávání věci vyloučena, vyložil státní zástupce, že tuto námitku bude moci obviněný uplatnit až v přestupkovém řízení. Odvolací soud nemůže předjímat, které konkrétní osoby budou o přestupku rozhodovat. 9. Za nejpodstatnější označil státní zástupce závěrečný návrh obviněného, jímž se domáhá, aby odvolací soud v trestním řízení znovu projednal věc, kterou tento soud předtím označil za jednání, které není soudně trestné. Takový návrh zjevně směřuje v neprospěch dovolatele, přičemž ani z předchozí jeho argumentace není patrno, že by snad usiloval o zastavení svého trestního stíhání nebo o zprošťující rozsudek. Ve svůj neprospěch ovšem obviněný dovolání podat nemůže. 10. Státní zástupce shrnul, že dovolání je dílem neopodstatněné, dílem žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá a jako celek bylo podáno osobou neoprávněnou, neboť obviněný je zaměřil ve svůj neprospěch. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno osobou neoprávněnou. 11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). 12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady hmotněprávní, zatímco zpochybnění rozsahu dokazování, hodnocení důkazů a správnosti skutkových zjištění jakožto námitky procesní do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů zahrnout nelze. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně. 13. Část námitek obviněného týkající se počátku konfliktu s poškozeným ale směřuje právě proti skutkovým zjištěním, která učinil soud prvního stupně a odvolací soud akceptoval jako správná. Tyto námitky proto uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu neodpovídají. 14. Možnost obviněného namítat v dovolání proti rozhodnutí podle § 222 odst. 2 tr. ř. o postoupení věci nesprávné zjištění skutku je ostatně z povahy věci omezena už proto, že rozhodnutím o postoupení věci nebyl obviněný uznán vinným. Obviněný sice může (mimo jiné) namítat, že například vůbec žalovaný skutek nespáchal a měl být obžaloby zproštěn, avšak - i když pomineme, že to zde obviněný ani nenamítl a nenavrhl - soud je v daném případě do určité míry ve skutkových zjištěních a v dokazování limitován. Dokazování provádí do okamžiku, kdy spolehlivě zjistí, že stíhaný skutek není trestným činem, ale že může jít o přestupek. Opačný postup by znamenal, že by orgán činný v trestním řízení nezákonně rozhodoval věc, k jejímuž projednání jsou příslušné jiné, tj. správní orgány. 15. Soud tedy po zjištění, že nejde o trestný čin, ale že žalovaný skutek může být příslušným orgánem posouzen jako přestupek, musí věc postoupit. Nemůže dále pokračovat v hlavním líčení (nebo veřejném zasedání) a zjišťovat další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí o přestupku, například odstraňovat pochybnosti o tom, zda se skutečně obviněný tohoto skutku dopustil (viz rozhodnutí č. 34/1993 Sb. rozh. tr. a rovněž Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, s. 2763). Na tom nic nemění judikaturou formulované pravidlo, že pokud soud po provedeném dokazování zjistí jiné skutkové okolnosti, než na základě kterých byla podána obžaloba, musí je uvést do výroku rozhodnutí o postoupení věci (viz rozhodnutí č. 31/2019-II. Sb. rozh. tr.). Poněkud zavádějícím dojmem by zde mohla působit formulace, že orgán, jemuž se vě