7 Tdo 240/2025 – Nejvyšší soud

7 Tdo 240/2025-3983 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. 4. 2025 o dovolání obviněného P. V. podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 10. 2024, sp. zn. 3 To 60/2024, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 2/2007 takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. V. odmítá. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2024, č. j. 40 T 2/2007-3696, byl obviněný P. V. uznán vinným pod body I-III zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem I také zločinem neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Za tyto trestné činu mu byl podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikatelské činnosti s předmětem činnosti organizačního a ekonomického poradce na dobu deseti let. Výroky podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1, 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody. 2. Podle zjištění soudu prvního stupně se obviněný uvedených trestných činů dopustil v podstatě tím, že jako osoba samostatně výdělečně činná podnikající na základě živnostenského oprávnění v přesně nezjištěné době, nejméně však od roku 1994 do 18. 3. 2004, v Jihlavě a okolí s nevážně míněným příslibem vrácení peněz i s úroky nejméně 12 % ročně ve lhůtě převážně do jednoho roku uzavíral s občany smlouvy o poskytnutí prostředků, přestože k takové činnosti, která je vyhrazena pouze bankám a dále spořitelním a úvěrním družstvům, nebyl oprávněn. Na základě těchto smluv přijímal od občanů peněžní prostředky ke zhodnocení, přičemž na převzaté peníze vystavoval směnky, které ve lhůtě splatnosti nevyplácel, převzaté peníze nezhodnocoval slibovaným způsobem, ale použil blíže nezjištěným způsobem pro osobní potřebu, ač věděl, že vzhledem ke svým osobním a majetkovým poměrům nebude schopen dostát svým závazkům. Od listopadu 2004 přestal s vkladateli komunikovat, skrýval se před nimi a nevrátil základní vklady převzaté od celkem 155 osob, přičemž tímto jednáním získal finanční prospěch a způsobil k tíži vkladatelů celkovou škodu ve výši 79 346 703 Kč (jednání pod bodem I). Dále jako člen Horácké družstevní záložny dne 3. 12. 2003 v Jihlavě uzavřel s nevážně míněným příslibem vrácení peněz s Horáckou družstevní záložnou smlouvu o půjčce ve výši 1 000 000 Kč se zřízením zástavního práva k celkem pěti nemovitostem se sjednanou lhůtou splatnosti jednoho roku, ač věděl, že vzhledem ke svým osobním a majetkovým poměrům nebude schopen půjčku vrátit a že nemá v úmyslu nechat zapsat do katastru nemovitostí zástavu, přičemž částku 1 000 000 Kč vyčerpal, avšak ve lhůtě splatnosti ani částečně nesplatil, čímž způsobil Horácké družstevní záložně škodu ve výši 1 000 000 Kč (jednání pod bodem II). Dále jako soukromá osoba dne 24. 1. 2004 v Jihlavě s nevážně míněným příslibem vrácení peněz s ročním úrokem 12 % vylákal ke škodě D. Š. finanční částku 8 300 000 Kč za účelem investice do podnikání s tím, že je v případě potřeby schopen půjčenou částku do čtrnácti dnů od výzvy vrátit, ač věděl, že vzhledem ke svým osobním a majetkovým poměrům toho nebude schopen, přičemž současně na tuto částku vystavil směnku se splatností do 30. 12. 2004, avšak peníze nevrátil, nebyl kontaktní a skrýval se na neznámém místě, čímž poškozenému D. Š. způsobil přímou škodu ve výši 8 300 000 Kč (jednání pod bodem III). Obviněný způsobil výše popsaným jednáním na cizím majetku celkovou škodu ve výši 88 646 712 Kč. 3. K odvolání obviněného proti výroku o trestu rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 10. 2024, č. j. 3 To 60/2024-3912, tak, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině odsoudil obviněného podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let se zařazením do věznice s ostrahou a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu podnikatelské činnosti s předmětem činnosti organizačního a ekonomického poradce na dobu deseti let. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. 4. Obviněný podal proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dovolání do “celého rozsahu rozsudku“, přičemž výslovně odkázal na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř., což slovně vyjádřil tak, že nebyly nedůvodně provedeny navrhované důkazy ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a obviněnému byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. 5. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že splňuje všechny tři kumulativní podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby stanovené v § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Namítl, že poškozeným dosud splatil přes 3 miliony korun a chce i nadále pracovat a splácet škodu, že soudy nepřihlédly k motivaci jeho jednání spočívající ve snaze zhodnotit finance svých klientů, nesprávně vyhodnotily jeho podnikatelskou činnost a bez jakéhokoli důkazu dospěly k závěru, že jistiny klientů použil pro svou vlastní potřebu, když on naopak po dobu 10 let vyplácel klientům výnosy (což má vyplývat z dokladů z let 1994-2004, které nebyly orgány činnými v trestním řízení zajištěny ani provedeny, přitom mají rozhodný vliv na skutková zjištění). Obviněný uvedl, že trest odnětí svobody v délce sedmi let je pro člověka jeho věku nehumánní, neboť je v podstatě odsouzen dožít svůj život ve vězení. Odvolací soud podle obviněného nepřihlédl k polehčujícím okolnostem podle § 41 tr. zákoníku, ačkoli v jeho prospěch svědčilo kromě prohlášení viny a upřímné lítosti i vedení řádného života a způsob, jakým zpětně nahlíží na trestnou činnost. Z výkonu předcházejícího trestu odešel poučen, trest měl citelný dopad do jeho osobního i podnikatelského života. Po dobu téměř 20 let vedl řádný život, nedopouštěl se protiprávního jednání, tj. není zde ani riziko opakování trestné činnosti v budoucnu. Obviněný rozvedl, že po podmíněném propuštění z výkonu předchozího trestu odnětí svobody v roce 2004 nebyl schopen navrátit se do svého života, opustila ho rodina, ze strany věřitelů čelil výhrůžkám smrtí, potýkal se s existenčním nedostatkem financí, takže pod tíhou okolností byl donucen k útěku do Prahy, kde ho nikdo neznal a kde mohl začít znovu. Obviněný nesouhlasil ani s trestem zákazu činnosti na dobu deseti let, podle jeho názoru jde o trest nepřiměřeně přísný. V jeho důsledku bylo obviněnému znemožněno být výdělečně činný v odborné oblasti a nahradit alespoň částečně poškozeným škodu. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci a uložil mu mírnější trest, eventuelně aby vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 6. Obviněný následně adresoval Nejvyššímu soudu podání, ve kterém opakovaně poukázal na svou snahu uhradit poškozeným způsobenou škodu a připojil k němu dva dokumenty od soudního exekutora. K tomuto podání však nebylo možné přihlížet, neboť nebylo podáno prostřednictvím obhájce a nešlo tudíž o součást dovolání ani jeho doplnění. 7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání uvedl, že k námitkám obviněného směřovaným do výroku o vině nebylo možné pro jejich nepřípustnost přihlížet. Ostatní námitky týkající se výroku o trestu nenaplňovaly uplatněné důvody dovolání ani žádný jiný dovolací důvod obsažený v § 265b tr. ř. Skutečnost, že obviněný v řízení prohlásil vinu, nezakládá automaticky nárok na to, aby mu byl trest odnětí svobody uložen pod dolní hranicí trestní sazby podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku; zmíněný postup je fakultativní. Kromě toho odvolací soud vyložil, proč k takovému postupu neshledal důvod. Výměra trestu odnětí svobody byla stanovena v souladu se zákonem a nebylo možné dovodit, že by uložený trest byl extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený. Obdobně státní zástupce uzavřel ohledně uloženého trestu zákazu činnosti. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. 8. Obviněný na vyjádření státního zástupce reagoval replikou podanou prostřednictvím obhájce, v níž setrval na svých námitkách k uloženému trestu, ale současně zmínil i výhrady ke zjištěnému skutkovému stavu a právní kvalifikaci, to však poněkud nejasným způsobem. Z kontextu repliky, stejně jako z kontextu dovolání vyplývá, že výhrady k výroku o vině vztahuje obviněný k výroku o trestu, na druhé straně na jiných místech podání například uvádí, že nedošlo k naplnění znaků trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, že jednal v souladu se zákonem směnečným a šekovým, že navrhuje, aby jeho jednání bylo překvalifikováno na trestn