7 Tdo 289/2003 — Nejvyšší soud

7 Tdo 289/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 3. 2003 Spisová značka:7 Tdo 289/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.289.2003.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 7 Tdo 289/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 13. 3. 2003 dovolání obviněného A. Ch., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 9 To 363/2002, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 1/2002 a rozhodl t a k t o : Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 9 To 363/2002, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 3. 2002, sp. zn. 2 T 1/2002, z r u š u j í . Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 4 p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Obviněný A. Ch. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 9 To 363/2002. Tímto rozsudkem byl na podkladě odvolání obviněného zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 3. 2002, sp. zn. 2 T 1/2002, a rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. a odsouzen podle § 256 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na patnáct měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na třicet měsíců. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 20.000,- Kč a podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na dva měsíce. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Č. h. b., a. s., se sídlem P., B. 1, odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle zjištění Městského soudu v Praze se obviněný trestného činu dopustil tím, že darovací smlouvou ze dne 9. 11. 1999, s právními účinky vkladu ke dni 11. 11. 1999, převedl na své dcery M. a T. Ch. nemovitosti zapsané na LV č. 632 KÚ Praha - město v KÚ D. M., které zatížil dvěma věcnými břemeny, ač tyto nemovitosti dal do zástavy smlouvou ze dne 6. 1. 1998 ČMHB, a. s., se sídlem P., B. 1, která mu na jejich nákup poskytla hypoteční úvěr ve výši 2.600.000,- Kč, a obviněný se zavázal nezatěžovat je ve prospěch třetích osob a nepřevádět bez souhlasu této banky, přičemž od počátku roku 1999 nepoukazoval splátky pravidelně, od března roku 2001 nesplácí úvěr vůbec, čímž bance způsobil ke dni 10. 4. 2001, kdy banka odstoupila od smlouvy, škodu ve výši 2.492.865,10 Kč. Obviněný podal dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i výroku o trestu. Poukázal v něm na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že soudy nesprávně posoudily skutek jako trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., neboť nesprávně uzavřely, že zmařil uspokojení svého věřitele tím, že zcizil část svého majetku. Nezpochybnil, že předmětnou nemovitost daroval svým dcerám, to však podle něj pro posouzení trestnosti činu relevantní nebylo. Významné podle něj bylo, že nemovitost poškodil tím, že ji zatížil věcným břemenem, což mělo za následek ztížení realizace zástavního práva banky. Podle názoru obviněného skutek vykazuje znaky trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. Podstata protiprávního jednání spočívala podle dovolatele v tom, že zmařil uspokojení svého věřitele tím, že poškodil část svého majetku, a škoda je představována částkou, o kterou se snížila možnost uspokojení věřitele snížením reálné tržní ceny nemovitosti, nikoliv částka odpovídající zůstatku pohledávky. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné. Trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. se dopustí, kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní část svého majetku, a způsobí tímto činem značnou škodu. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Praze se podává, že soud pokládal u obviněného za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že pachatel zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zcizí část svého majetku, a způsobí tak značnou škodu. Ztotožnil se tak s právními závěry, které byly již vyjádřeny ve výroku o vině v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda a jakou formou obviněný zmařil uspokojení svého věřitele, tj. ČMHB, a. s., tím, že nemovitosti, které dal do zástavy uvedenému věřiteli k zajištění jeho pohledávky, vzniklé ze smlouvy o hypotečním úvěru, darovací smlouvou převedl na své dcery, přičemž při převodu nemovitosti zatížil věcnými břemeny. Podstatou trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. je primárně p o š k o z o v a c í jednání ve vztahu k majetku. Dlužník zmaří uspokojení svého věřitele tím, že některou z uvedených forem jednání vůči svému majetku (zničí, poškodí, zatají, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní část svého majetku) způsobí stav, kdy věřitel nemůže ani částečně dosáhnout uspokojení své pohledávky. Uspokojením věřitele se rozumí poskytnutí takového plnění ve prospěch věřitele, které je obsahem závazkového právního vztahu mezi ním a dlužníkem podle důvodu vzniku tohoto vztahu. Poškozování vlastního věřitele některou z forem jednání, jak jsou vymezeny v § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák., představuje reálné zmenšení rozsahu majetku dlužníka o ty majetkové hodnoty, jimiž by bylo možné dosáhnout uspokojení pohledávky věřitele. Z c i z e n í /relevantně ve smyslu § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák./ spočívá v tom, že pachatel převede svůj majetek nebo jeho část na jinou osobu, např. prodejem s následným utracením získaných peněz, darováním apod. Jde tedy o úkon, jímž dlužník za zcizenou majetkovou hodnotu nezíská do majetku použitelného k uspokojení věřitele odpovídající protihodnotu vhodnou k uspokojení věřitele. V posuzovaném případě obviněný uzavřel s ČMHB, a. s., dne 9. 12. 1997 smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru ve výši 2.600.000,- Kč na nákup nemovitostí. Zástavní smlouvou ze dne 6. 1. 1998 byl úvěr zajištěn zástavním právem banky k těmto nemovitostem a obviněný se mimo jiné zavázal, že bez předchozího písemného souhlasu zástavního věřitele, tj. banky, nepřevede vlastnictví k předmětu zástavy na jinou fyzickou nebo právnickou osobu a že k předmětu zástavy nezřídí zástavní právo nebo věcné břemeno ve prospěch třetí osoby. Právní účinky vkladu práva vznikly dne 14. 1. 1998. Za trvání závazkového vztahu s ČMHB, a. s., obviněný označené nemovitosti darovací smlouvou s věcným břemenem ze dne 9. 11. 1999 převedl na své dcery M. Ch. a T. Ch., a to na každou jednu ideální polovinu. Ve smlouvě označil mimo jiné i zástavní právo ČMHB, a. s., a obdarované prohlásily, že toto zástavní právo (jakož i další zástavní právo a již existující věcné břemeno) přebírají v celém rozsahu. Současně se obdarované zavázaly ke zřízení bezúplatných věcných břemen, jež spočívaly v doživotním a bezplatném právu bydlení pro dárce? obviněného a zavázaly se strpět užívání jedné místnosti a telefonní linky pro potřeby společnosti AB p., s. r. o. Právní účinky vkladu práva vznikly dne 11. 11. 1999. Protože obviněný neplnil závazky, které na sebe smlouvou o poskytnutí hypotečního úvěru převzal, banka od smlouvy odstoupila. Obviněný neměl jiný majetek, kterým by svého věřitele mohl uspokojit. Městský soud uzavřel, že obviněný zmařil uspokojení svého věřitele tím, že \"předmětné nemovitosti převedl na své dcery a tímto úkonem nezískal do majetku použitelného k uspokojení věřitele odpovídajícího protihodnotu, čímž je zcizil, byť i nadále zůstalo zástavní právo k této nemovitosti zachováno\". Právní závěry odvolacího soudu svědčí o tom, že si náležitě neujasnil význam zástavního práva pro uspokojení věřitele. Zástavní právo jako právo akcesorické má ve smyslu § 152 obč. zák. (resp. § 151a odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2000) funkci nejen zajišťovací, nutí-li