7 Tdo 381/2020 — Nejvyšší soud

7 Tdo 381/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. c) tr.ř. § 265b odst.1 písm. d) tr.ř. Datum rozhodnutí:15. 4. 2020 Spisová značka:7 Tdo 381/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.381.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolací důvody Padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. § 350 odst. 1 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:13. 7. 2020 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 2063/20 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 7 Tdo 381/2020-252 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl dne 15. 4. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. M., nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 5 To 461/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 40/2019, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá. Odůvodnění: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 9. 2019, č. j. 4 T 40/2019-170, byl obviněný uznán vinným přečinem padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle § 350 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle téhož ustanovení k trestu odnětí svobody na osm měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 84, § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu v podstatě tím, že v úmyslu vyhnout se projednání přestupku na Úřadě Městské části Praha 11, opakovaně celkem ve čtyřech v rozsudku podrobně specifikovaných případech ve dnech 8. 11. 2017, 11. 12. 2017, 22. 1. 2018, 19. 2. 2018 odeslal ze své emailové adresy lékařské zprávy s tím, že se nemůže ze zdravotních důvodů dostavit, přičemž vždy se jednalo o padělky a příslušná lékařka takové zprávy nevystavila. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, z jehož podnětu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 12. 2019, č. j. 5 To 461/2019-215, jej zrušil ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině znovu obviněného odsoudil podle § 350 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na osm měsíců, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu tří let. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), d) tr. ř. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. namítl, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti při veřejném zasedání, které bylo nařízeno na 10. 12. 2019 na 11:00 hod. Od 6. 12. 2019 se ocitl v pracovní neschopnosti a o této skutečnosti zpravil odvolací soud dne 9. 12. 2019 svojí omluvou s žádostí o odročení veřejného zasedání, kdy v žádosti zdůraznil, že na své účasti u veřejného zasedání trvá a připojil rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti. Odvolací soud však i přesto odvolání ve veřejném zasedání projednal v jeho nepřítomnosti. Poukázal na nemoc, se kterou se léčí a jak se tato projevuje, přičemž v rozhodném termínu byl doma upoután na lůžko, tedy úvaha odvolacího soudu, že se mohl k jednání dostavit, není správná. Odvolací soud nazíral na jeho onemocnění pouze v obecné rovině a nepřihlédl k tomu, že místo jeho bydliště je od odvolacího soudu vzdálené 63 km. Není přitom rozhodující, zda k nařízenému veřejnému zasedání vyslal obhájce, který se tam dostavil zejména z opatrnosti, neboť o žádosti o odročení veřejného zasedání nebylo rozhodnuto a tudíž nevěděl, zda se jednání bude či nebude konat. S odkazem na judikaturu namítl, že v daném případě rozhodl soud o dalším procesním postupu čistě spekulativně. Pokud měl soud nějaké pochybnosti o jeho faktických zdravotních obtížích, měl možnost zkoumat tvrzený důvod nepřítomnosti důkladněji. Sám odvolací soud poznamenal, že ze stejných důvodů již dříve předložil lékařské potvrzení o své dočasné pracovní neschopnosti. Pokud tedy soud za v zásadě stejných podmínek jednou omluvu akceptuje a podruhé nikoliv, pak neakceptování omluvy je rozhodnutím překvapivým a nepředvídatelným. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. namítl, že v řízení neměl obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Poukázal na § 33 odst. 2, 4 tr. ř. a zdůraznil, že v daném případě trval na ustanovení obhájce, protože si ho sám nemohl dovolit z finančních důvodů, přičemž k výzvě na doložení svých majetkových poměrů se omluvil z důvodu, že tyto nebyl pro nemoc schopen ve stanovené lhůtě doložit. Přesto byla jeho žádost o bezplatnou obhajobu soudem prvního stupně zamítnuta a na rozdíl od závěru odvolacího soudu, který se touto námitkou zabýval, se domnívá, že přinejmenším o žádosti na bezplatnou obhajobu nebylo rozhodováno řádným procesním postupem. Není rozhodné, zda se věc týká bagatelního přečinu. Nelze hovořit o tom, že sám aktivně projevil zjevnou schopnost bránit se proti obvinění a obžalobě podle svých představ o optimálním způsobu obrany. Pouze v rovině spekulace se odvíjí úvaha odvolacího soudu o tom, že se v jeho případě nejedná o osobu trpící takovou aktuální nouzí, že by objektivně nemohl uhradit nevysoké finanční náklady na obhajobu podle advokátního tarifu. Zcela relativní je úvaha, zda náklady na obhajobu jsou nevysokým finančním nákladem, stejně jako odhad o příjmech automechanika v produktivním věku. S odkazem na judikaturu, a jelikož neměl obhájce v řízení, kdy byly provedeny úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním, došlo k porušení jeho práva na obhajobu v takové intenzitě, že odůvodňuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného do doby konání neveřejného zasedání nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Podle § 265b odst. l písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. K tomuto dovolacímu důvodu obviněný poukázal na § 33 odst. 2, 4 tr. ř. a namítl, že trval na ustanovení obhájce, protože si ho sám nemohl dovolit z finančních důvodů, přičemž k výzvě na doložení svých majetkových poměrů se omluvil z důvodu, že tyto není pro nemoc schopen ve stanovené lhůtě doložit, i přesto byla jeho žádost zamítnuta. Námitku obviněného lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, nelze jí však přisvědčit. Je třeba poukázat, že nárok na bezplatnou obhajobu nebo na obhajobu za sníženou odměnu nemá každý bez dalšího. Tento nárok je obviněnému přiznán, osvědčí-li, že nemá dostatek prostředků, aby si sám hradil náklady obhajoby. Obviněný by měl již současně s návrhem předložit potřebné doklady osvědčující, že nemá dostatek prostředků na úhradu nákladů obhajoby (např. potvrzení, že je zařazen do evidence uchazečů o zaměstnání od příslušného úřadu práce, potvrzení, že je zařazen do rekvalifikace uchazečů o zaměstnání, potvrzení, že je mu poskytována podpora v nezaměstnanosti nebo podpora při rekvalifikaci ve smyslu § 39 a násl. zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, potvrzení od obce jeho místa trvalého bydliště, že není vlastníkem žádného majetku, který by mohl být použit k úhradě nákladů obhajoby, daňové přiznání, pokud ho podává, výpis z jeho bankovního účtu, pokud nějaký má, výpis z katastru nemovitostí, čestné prohlášení, že nevlastní žádný další majetek, z něhož by mohl hradit náklady obhajoby apod. (srovnej Šámal, P. a kol, Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 412). Důkazní břemeno tak v tomto případě leží na obviněném, který musí soudu doložit, že jeho majetkové poměry neumožňují, aby si obhájce sám zvolil. Obviněný však ke své žádosti ze dne 12. 5. 2019, doručené soudu 15. 5. 2019, nepředložil jediný doklad, který by vypovídal o jeho majetkových poměrech, když pouze uvedl, ale nijak nedoložil, že jeho příjmy činí 11 300 Kč a musí živit manželku a dvě děti (č. l. 81). Ani jindy v průběhu řízení ke svým majetkovým poměrům neuvedl nic d